Neviditelný čert

Z druhého patra obchodního domu (dnes přebudovaného na „nákupní galerii“) se otevírá pohled jako stvořený pro vnímavého fotografa. Dole v atriu stojí lavičky uspořádané do kruhu. Střed toho „kruhového posedu“ zdobí kaskáda umělé zeleně. Denně se tady scházejí stařečkové. Ne, to není přezíravé pojmenování. Ti pánové jsou už hodně staří, všichni o holích. Jako by jeden od druhého opisoval: sedávají s bradou na sepjatých rukou, dlaně opřené o hůl. Povídají si. Na druhé straně, zády k nim, se střídají mladí. Také od sebe opisují. Každý má před sebou nějaký placatý technický výrobek. Nepovídají si. Je přímo cítit, jak nekompromisní jsou mezery mezi nimi a jak velký mají strach, aby někdo nenarušil „ jejich kruhy“. Mladí lidé jsou tady pokaždé jiní, staří stále tíž. Dá se říci, že staří našli místo, jež jim připomíná rituál posedávání u městské kašny, která už dávno vzala zasvé. Tady denně nacházejí jak věci stejné, tak věci proměnlivé. Pestré barvy, pestré zvuky, rozmanité vůně.  Přechovávají v sobě pocit, že ještě patří k směsi nejrůznějších lidí, kteří je míjejí.

Stella

Mám zvláštní slabost pro česká a moravská maloměsta.  Myslím, že by mi třeba v Americe hodně chybělo typické středoevropské náměstí. Napadlo mě to ve chvíli, kdy jsem mladé Američance hrdě předváděla záběry webových kamer z českých měst.  K mému zklamání Cathy brzy otráveně pronesla: Vždyť je to všude stejné. Poprvé jsem si uvědomila, že má pravdu. Ale ke mně ta místa mluví jinak. Pochopit onen rozdíl v pohledu na totéž mi pomohla kniha Václava Cílka Krajiny vnitřní a vnější.  Vyhledala jsem, co říká o městech a fenoménu náměstí zvlášť. O jeho fundované závěry se chci s případným čtenářem článku dnes podělit. Pro bližší pochopení města jako fenoménu ale nejprve nabízím malé opakování o jeho vzniku a vývoji, za pomoci faktů z Wikipedie.

MĚSTO bývá definováno jako sídelní geograficky vymezený útvar vyznačující se vysokou hustotou osídlení, kompaktností a koncentrací zástavby. Má typickou demografickou, sociální a profesní strukturu obyvatel. Způsob života ve městě je více neosobní, anonymní, účelový. Klesají osobní a sociální kontakty, rostou profesionální vztahy a fyzické kontakty. Koncentrují se patologické jevy.

HISTORICKY by evropská města měla navazovat na ANTICKÁ. Ale se zánikem západořímské říše města v provinciích zanikala. Byla opouštěna zvláště v době stěhování národů. Antická návaznost je nejpatrnější v Porýní. Příkladem trvalého osídlení může sloužit Trevír (Augusta Treverorum), Kolín nad Rýnem (Colonia Claudia Ara Agrippiensis), Mohuč (Mogontiacum), Štrasburk (Argetorate).

STŘEDOVĚKÁ SÍDELNÍ CENTRA vznikala blízko hradů, hradišť, šlechtických nebo biskupských sídel. Hovoříme o řemeslnicko - trhových OSADÁCH. Často u nich sídlili vojáci ochraňující příslušnou oblast. Centrální funkce měly také kláštery. Osidlovaly se rovněž pozice podél obchodních cest, brodů apod.

Na českém a moravském území vznikají nová MĚSTA díky upevňování královské moci (král uděloval městský status). Na vývoji měst se výrazně podepsala německá kolonizace. Němci přinesli systémy městských práv. Ty se staly vzorem pro právní řády českých měst. Založením města byl pověřen lokátor. Panovník určil místo, lokátor zajistil právní a faktickou existenci města, sehnal obyvatelstvo. Pro VRCHOLNĚ STŘEDOVĚKÁ MĚSTA (11. - 13. století) jsou typické tyto znaky: hradby, parcelace, zahuštěná struktura, sociální diferenciace obyvatelstva, rozvětvená ekonomická základna, obvykle též vlastní zemědělské zázemí, soubor církevních organizací a soudy.

Města měla polyfunkční centrum – konaly se v něm exekuce, slavnosti, zábavy, trhy.  K centru patřila radnice a farní kostel. (Zatímco v Římě se na fóru pořádaly také volby, soudy, politická shromáždění, průvody. Bylo zde i řečniště.) Města se dělila na královská a věnná. Královská byla spolu s hradem součástí královského majetku, z věnných měla příjem královna. (Věnná města do poč. 15. století: Hradec Králové, Chrudim, Jaroměř, Mělník, Polička, Trutnov, Vysoké Mýto.) Dále se rozvíjela města jako součást panství – poddanská města (církevní, šlechtická, komorní královská). Zvláštní skupinu tvoří města horní (Jihlava, Kutná Hora, České Budějovice, Hora Svatého Šebestiána, Boží Dar, Výsluní, Nové Město pod Smrkem, Horní Blatná, Horní Benešov.) V současnosti za města mohou být prohlášeny obce nad 3000 obyvatel. V ČR je 592 měst. Statutárních je 23.

Jádrem města se stalo NÁMĚSTÍ jako budoucí trh. Někdy se tržiště oddělovalo od místa pro shromažďování – obvyklá horní a dolní náměstí. Trh vyžadoval ekonomické svobody, aby byla omezena konkurence. Tržní svobody se staly základem pro budování občanských svobod. (Právo trhu označovala socha „divého muže“ nebo „Rolanda.“) Zatímco vesnice se po staletí téměř nemění, města se stávají ekonomickými i vojenskými pevnostmi. (Říká se, že venkov nemá dějiny.) V 19. století města překročila hradby a na přelomu 19. a 20. století začala výstavba vilových čtvrtí. S rostoucí zástavbou města ztrácejí lidský rozměr daný pěší dostupností.

Několik postřehů k architektuře měst a vztahu ke krajině:

Podle Václava Cílka jsme jako lidské bytosti součástí krajiny. Jsme s ní spřízněni natolik, že mnoho stávajících problémů života ve městě má základy psychologické. (Tak se dá vysvětlit i ničení vesnic na našem území v poválečné době. Ti, kdo rozhodovali o výstavbě, chtěli odstranit všechno, co připomínalo bývalou bídu: chalupy i historické domy.) Celé 20. století je poznamenáno „primitivním funkcionalismem“. Le Corbusier r. 1929 napsal, že ideální jsou pouze rovné plochy, že řeka má téci mimo město, protože je pouhým překladištěm a dopravní cestou. Krajinu je třeba geometrizovat. Současnost se vrací k nepravidelnosti a opouští „inženýrskou estetiku“. Cílek má dojem, že funkcionalistická architektura nedosáhla u nás příliš velké obliby. Že je chápána buď jako příliš levicová, nebo jako hra na Ameriku. Výškové budovy v sobě mají dravost a soutěživost, která je nám cizí.

Klasická evropská vesnice nebo malé město vytvářejí PYRAMIDÁLNÍ HORIZONT. Kolem návsi nebo kolem náměstí stojí výstavné budovy, škola, radnice a všemu vévodí kostel se špičatou věží. Hierarchie horizontu představuje hierarchii hodnot – církevní majestát, světskou moc. Srovnejme s přístupem k obzoru dnes – firmy kradou horizont, veřejnou věc, již obzor představuje. Na nejkrásnějších kopcích vyrůstají věže mobilních sítí. Shluky mrakodrapů v Praze nebudou podle V. Cílka u nás přijaty a zůstane nedostavěné monstrum. Firmy se budou snažit výškových budov zbavit. Doba spěje k nižší zástavbě – s lidským rozměrem. Cílek navrhuje, aby prostor kolem výškových budov opticky snižovala právě nižší zástavba.

Ve 30. letech 20. století začaly domy pronikat do polí a do lesa. Příroda ztratila krásu i ducha. V současnosti pokračuje ničení její krásy výstavbou skladů, benzinových pump, obchodních center. Nejde o to, že by se využila nekvalitní zemědělská půda. Ale HODNOTA krajiny je v její nezastavěnosti. VE VOLNÉM PROSTORU. Jinak je tomu v Americe, kde je místo pro vznik suburbií téměř nevyčerpatelné. Václav Cílek připomíná důležité slovo: DOMOV. V proměnlivém světě hledáme záchranu v návratu do krajiny domova, do Evropy regionů. Lidé stoupají na kopce, víc než sto let staví rozhledny, aby se podívali na KRAJ, K NĚMUŽ PATŘÍ. Ale protože je krajina také problém psychologický, nikdy ji neuchopíme. O tento hmotný fenomén se musíme starat v hmotném světě. Tedy – o krajinu musíme pečovat.

Ochrana krajiny závisí právě na stupni urbanizace. Ráz krajiny je dán sídlem. Nová předměstí slouží především mladým lidem, zatímco pro starou generaci se mohou stát zahradním vězením. Sociologie města ukazuje, že je přirozené bydlet v domech, které vytvářejí ulice. Člověk má potřebu KONTAKTU. Kontaktem se rozumí i to, že si sedneme na lavičku a díváme se kolem sebe. Že se denně potkáme se svým prodavačem novin. Sociální vztahy neznamenají velké emoce. Znamenají, že znám mnoho lidí jen od vidění a s některými se pozdravím. Stačí, že jsme s lidmi, nemusí jít o konkrétní osobu.

A veřejné prostory, především NÁMĚSTÍ, jsou místem setkávání, MOŽNOSTÍ NÁHODY. (Místo toho organizujeme městský prostor tak, abychom se sobě vyhýbali. Kontakt neznamená jet metrem.) Náměstí má sloužit k tomu, abychom s někým prohodili pár slov – o tom, kdo umřel, kdo chystá svatbu. Abychom se podívali, co se nosí, jak se lidé chovají. Na náměstí musí být podle V. Cílka strom. Kde je strom, tam se objeví lidé. Stejně zapůsobí i fontána. A kde jsou lidé, tam se objeví další lidé. Otvírá se možnost aktivit. Lidé se shromažďují tam, kde se něco děje. Sebedražší billboard lidi nepřitáhne tak, jako muzikant nebo malíř. Rostoucí počet aut na ulicích měst způsobil, že se venku přestaly objevovat děti. První pěší zóny v Kodani vznikaly za obav, že budou prázdné. Opak je pravdou. Současně s nimi se zaplnily i vedlejší ulice.

Středověká města jsou oblíbená právě pro možnost sociálního kontaktu. Funkcionalistická města 20. století zanedbala sociologii. Místo náměstí jsou v nich křižovatky. Všude je daleko. Při péči o zdraví těla  - slunce, vzduch - se zapomnělo na vztahy. A moderní obchodní centra jsou náhražkou středověké ulice. Proto ty víkendové rodinné nájezdy…

Václav Cílek soudí, že žijeme v době velkého zlomu. Základní věci o světě jsme automaticky čerpali z okolí a z okolní krajiny: listí opadává, sklo je studené. Lidé VE MĚSTECH už ale mají jinou estetiku. Vynořuje se NOVÁ KULTURA. Máme za sebou revoluci, jíž jsme si ani nevšimli.  V podivné drogové kultuře se skrývá velmi pozitivní náboj. Tvořivost. Cílek nazývá období zlomu mobilní doba. Zatím jí plně nerozumíme. Rodí se nová vnitřní krajina. Pod povrchem vzniká něco integrujícího, ač mluvíme o fragmentárním světě. (Je to patrné v hudbě – nové zvuky, nové plochy a citáty, vše je namixováno. Cross-over. Klip o jedné věci. Probíhá velkolepý pokus sloučit dříve neslučitelné. Nová symfonie žití.) Nové vztahy, nová estetika, nová kultura. Vzniká ve městech. Pojmenovat ji přesně bude možné až z odstupu.

Tolik z Václava Cílka.

Po r. 1989 ožilo hodně zanedbaných ulic a náměstí. Dnes pozoruji trend opačný. Při prohlížení webových kamer mě poslední dobou zaráží jedna věc: náměstí jsou obvykle prázdná. V zimě v létě. Že jsou dopoledne lidé v práci a nekorzují, to se dá pochopit. Když se občas někde přece jen ukáže postava, první, co mě napadne, je, že nejspíš začalo hořet. Ale za pustotu některých historických náměstí určitě nemůže jen pracovní vytížení obyvatel.  Sečetla jsem si, že v místě, kde jsem prožila několik let, prosperovalo na malém náměstí 16 obchodů, lékárna a další služby. Dnes – jedna vietnamská herna a jedna vietnamská večerka. Mrtvo. Ale dosud tam na radnici sídlí městský úřad. Co napadá jeho pracovníky v okamžiku, kdy zvednou zrak od papírů a podívají se z okna? Je správné, že instituce jdou za lidmi na sídliště, ale stará centra si nezaslouží, aby se stala rezervací. Zakonzervovanou památkou. V tomto ohledu se konšelům nabízí možnost tvořivě přistoupit k řešení. Vyzvat občany ke spolupráci.

Jistěže je můj postoj sentimentální. Za to můžou vzpomínky na dobu, kdy jsme ze školy běželi rovnou na náměstí, zkontrolovat, co je za výlohou cukrárny nového. Kdy jsme mohli pozorovat, jak se v pravidelnou dobu vídané místní osobnosti s postupujícími léty mění ve svérázné figurky. Pan doktor si začal povídat pro sebe a každou chvíli s úsměvem zavrtěl hlavou, velký umělec si liboval, jak je praktické „zapnout“ rozpadlou bundu bez knoflíků každý den na jiném místě pomocí kancelářské sešívačky a pyšná elegantní paní, jež si občas stěžovala, kdo zase nepozdravil, věnuje dnes větší pozornost popelnicím… Zestárly i lípy kolem mariánského sloupu, byly pokáceny a už tam rostou nové.  Dříve chodila na náměstí číst parte moje babička…

Každé náměstí je událostmi a osudy dotýkané. Schraňuje do sebe příběhy jako do hnízda a trochu líně (protože má dost času) je nabízí těm, kdo chtějí poslouchat.

Inspirace: Cílek, Václav: Krajiny vnitřní a vnější, DOKOŘÁN, Praha 2005

09.02.2014, 00:00:08   Publikoval Luciferkomentářů: 5