Kdysi jsme se učili o Klácelových Listech přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu. Věnoval je Boženě Němcové. Bylo jasné, že není o čem pochybovat: Oba inklinovali ke správnému učení. Ale Klácel je k nové ideologii překvapivě kritický. Své postoje zdůvodňuje filozoficky a nábožensky. Vypadá to, jako by stačil název díla a někteří historikové předpokládali jednoznačnost a „levicovost“ Klácelových názorů, aniž by si přečetli pramen samotný. Je skutečností, že Klácelův způsob vyjadřování je velmi květnatý, strojený, občas i patetický, ke čtení neláká. Nicméně, jeho myšlenky jsou velmi aktuální dnes, kdy věci, jež se zdály být jasné, znovu ztrácejí ostré kontury. A to se Klácel domníval, že dobře bude tak za dvě stě let…
Stella
František Matouš Klácel žil v letech 1808–1882. Narodil se v České Třebové, v rodině ševce. Absolvoval gymnázium v Litomyšli, poté vystudoval teologii. Stal se členem augustiniánského řádu. Působil jako profesor filozofie v biskupském filozofickém ústavu v Brně. S jeho novinářským působením jsou spojeny Moravské noviny. Zajímal se také o botaniku. Dříve než Gregor Mendel, s nímž se dobře znal, studoval dědičnost rostlin. Pokusnou zahradu později Mendelovi předal.
Z touhy po uskutečnění utopických představ o ideálním společenství založil r. 1848 sdružení Českomoravské bratrstvo. Jeho prostřednictvím propagoval své ideje o sbratření lidstva. Domníval se, že ideální společenské uspořádání vzniká v USA. Proto se do Ameriky r. 1869 odstěhoval a pokoušel se zde prosadit jako novinář a společenský organizátor. Ale dočkal se zklamání. Nenašel, co hledal – nového člověka. Viděl kolem sebe jen ignoranci a politický chaos. A místo občanů – bratrů - individualisty. Jeho myšlenky zajímaly málokoho. Založil společnost „nemýlenců“, která měla uvést do praxe ideje všeobecného sbratření a vzájemné pomoci, ale společnost se brzy rozpadla. Situace došla tak daleko, že se Klácel živil psaním krvavých románů a soukromým vyučováním. Občas musel prosit o podporu. Jeho posledním zaměstnáním byla práce vychovatele v rodině českého podnikatele v Chicagu. Zemřel v Iowě, r. 1869, tedy toho roku, kdy symbolický zlatý hřeb (Golden spike) spojil dvě železnice v jednu: First Transcontinental Railroad – jako symbol spojení mezi lidmi – ale v americkém pojetí.
Českomoravské bratrstvo působilo v letech 1848–1851. Jeho členy byli pouze: Jan Helcelet, Hynek Hanuš, Božena Němcová, Josef Němec, Veronika Vrbíková a František Matouš Klácel. Klácel vypracoval velmi podrobný návrh činnosti i s uvedením detailních organizačních ustanovení. Vychází z toho, že se blíží věk vzájemné lásky člověka k člověku a věk lásky k vědění. Cílem Českomoravského bratrstva má být příprava cesty, která povede ke vzniku nového lidstva, člověčenstva. To se podaří vzájemným poučováním a vzájemnou podporou. Klácel říká, že účelem bratrstva je láska a vzájemnost, a to bez rozdílu nadání a bohatství. Podle úrovně vzdělání a schopností navrhuje např. zavést tři třídy věřících: nepohnutí, rozechvělí, usedlí.
Některá z ustanovení:
Hanba budiž nám skvostně jísti a píti a nádherně odívati se, pokud bratr nouzi trpí.
Vyznáváme, že každý dospělý a nemocí dědičnou a ohavnou nesklíčený, nezakrslý, pracovitý právo má k manželství, i radíme, aby námluvy byly zanechány Rovnatelům družstva. Nebezpečná jest cesta k manželství, to jisté zamilování.
Vyznáváme, že každý má právo mít osobní majetnost a pokud možná samostatnou domácnost.
Mužský a ženská má rovného práva a hlasu.
Smlouvy uzavíráme jen mezi sebou jen rukou dáním před svědkem bez zápisů.
A povzbuzuje: S chutí tedy, Vlastimilové!
LISTY POLITICKÉ
Božena Němcová se přihlásila na Klácelovu výzvu jako první členka jeho Bratrstva. Mezi ní a Klácelem existovalo velké přátelství. Utopista krásnou spisovatelku nepochybně miloval, ale zůstalo u přátelství a bohaté korespondence. Němcové Klácel adresoval své Listy politické v Moravských novinách (1849) a ve Světozoru (1850). Tyto dopisy autor píše Lidmile, Luděnce - jak Němcovou oslovoval. Námětem listů je objasňování pojmů socialismus a komunismus, ale také rozbor historických událostí i současného dění. Jak vyrozumíme z kontextu, Němcová na dopisy reagovala konkrétními dotazy. Její dopisy Klácelovi se ale nedochovaly.
Zastavme se u stručného přehledu otázek, jimiž se Fr. M. Klácel zabývá, a také u jeho některých osobitých názorů.
První list zdůrazňuje nutnost kvalitní VÝCHOVY ve školách. Dobrá obec se pozná právě podle výchovy nové generace. Místo vzdělávání mnohé české děti už v deseti letech odcházejí pracovat do fabriky. Ale už druhý list rozebírá příčiny neutěšeného stavu v Evropě. Mluví o EVROPSKÉ SVOBODĚ jako o nedonošeném dítěti, které sotva vyroste. Mnohokrát se pozastavuje nad Francouzi. Jsou prý příkladní buřiči a bořitelé, ale stavět neumějí. Vystaví bídnou chatrč, a to jen proto, aby ji brzy zase zbořili. Němci jen „rejsují“ a dělají plány, velice krásné, ale nikdy nic nedostaví. Maďaři jsou „tlamou světochlamství a komárožrouti“, znají sice svobodu, ale nechápou ji. Vlaši chtějí svobodu absolutní, takže se perou mezi sebou. Slované jsou německou provincií. Co bude s Ruskem, ukáže čas. Kletbou Evropy je ROZUM, protože zrodil kritiku, ta zrodila nespokojenost a násilí… Cesta k nápravě vede opět přes rozum. Musíme své myšlení sjednotit. „Aj, předlouhý jest řad Evropčanů putujících k cíli.“ Lidstvo jde kupředu šroubovitou linií, a tak se na jednom místě scházejí opozdilci i předchůdci.
Dále se Klácel zabývá náboženskými otázkami. Kde se NÁBOŽENSTVÍ stane řemeslem, tam se změní v obludnou věc. Víra musí obsáhnout cit i rozum.
Zajímavým způsobem Klácel vysvětluje NEZBYTNOST ODPORU, reakce. „Jen dokonalá smrť nemá reakci.“ „Láska jest nejvyšší stupeň samolibosti, dobře mi rozuměj, milá sestro! Milovník chce, aby milovaný neb milenka přeměnily se v něho, on je chce, jak doslovně pravíme, snísti, proto to líbání, tisknutí, objímání… Kde jeden podal se zúplna druhému, tam jest despotismus… V lásce musí býti reakce, protivenství, sic pomine.“ Na otázku B. Němcové, co je vůbec PODSTATOU KOMUNISMU, píše Klácel doslova: „Vám povím, že jest pro lidumilné srdce mnoho v této víře záludného, ale i to především osvědčuji, že před jasným rozumem rozplízne se v nic tato nafintěná OBLUDA všeblaženosti a všebratrství.“
Klácela zajímá otázka MOCI a otázka PRÁVA VLÁDNOUT druhému. Upozorňuje, že despotové se najdou na všech úrovních. Psané zákony jsou jen záznamem práv despotů. Jsou jako pavučina, kterou velká moucha protrhne, ale komáři v ní zůstanou. Pavouk si na nich pochutná. „Když kdo z hladu druhému něco ukradl, byl trestán. Když jiný as 40 let šidil celou zem, to nebylo nic.“ V zamyšlení nad lidským davem Klácel uvádí, že lidi nespojuje nic, než strach z mocných. Pokud jde o SOUKROMÉ VLASTNICTVÍ, velmi kritizuje komunistickou ideu společného majetku. Jenom člověk, který něco vlastní (především živnost), může dokázat, co v něm je, a prospět druhým. Bez majetku není člověk svobodný. Svobodě autor věnuje mnoho slov. Především podle něho SVOBODA nepřijde sama, ani nevyroste na barikádách. Svoboda znamená respektovat druhého a zajímat se o něj. Znamená odpovědnost vůči celku. Ale nejdříve člověk musí ctít sám sebe jako osobnost. Zatím se člověk podobá spíš zvířeti. PŘÍČINOU dobových politických BOUŘÍ je strach vládců, kteří zjistili, že lidé začali důvěřovat rozumu. Proto nastala reakce v podobě cenzury, omezování školství apod. Vzdělanost není žádoucí.
Komunismus je stejný jako despotismus, protože žádá svobodnou obec, ale nikoli svobodného jednotlivce. Komunismus tedy člověka utlačuje. PROLETARIÁT je výsledkem kapitálu a nových strojů. Je to tupý dav, protože u stroje se mění sám v mašinu. Stává se pouhým NÁSTROJEM VŮDCŮ. Francouzi nechtěli jen republiku, ale republiku rudou. Pak nevěděli, co s ní. Klácel rozebírá platónskou filozofii a obsáhle z Platóna cituje. Zastavuje se např. u jeho myšlenky, co se děje, když lidé ztrácejí stud, když se otec bojí syna, učitel žáka, staří se bojí mladých a podbízejí se jim různými žerty a lichocením. Když zvířata získávají práva jako lidé… Z toho všeho může povstat jen tyranie, samovláda. Komunistické myšlenky se velmi podobají klášterním řádům a pravidlům. Naštěstí klášterní pravidla nikdo nedodržuje. Jsou pouze uložena v knihovnách. Právě tak je KOMUNISMUS V PRAXI zhola NEMOŽNÝ a zblízka vidíme, jak na světle bledne. Pravá zbraň proti němu je poznání.
Dále Klácel srovnává politiku a NÁBOŽENSTVÍ. Náboženský svár může probíhat uvnitř člověka, zatímco politický spor končí skutkem. Chválí Rousseaua, což u kněze není běžné. Ve Francii se během několika revolučních let zopakovala celá historie lidstva. Lid vystřízlivěl, ochabl a pochopil, že ke změně světa nestačí změnit společenské zřízení. Klácel vidí cestu k nápravě obnovením živé stránky náboženské víry. Vzkříšením lásky k člověku. Je pozoruhodné, že k náboženství má nejdál ten, kdo jím vládne. Názory mohou a musí být různé. A je úkolem škol, aby sjednocovaly myšlení žáků.
O ROVNOSTI: Proletariát je nebezpečný, protože chce rušit soukromý majetek. Stává se lupičem. Východiskem by bylo, kdyby každý vlastnil alespoň tolik, co by mu umožňovalo důstojně existovat. Zákonem musí být vzájemnost. Rovnost vede vždycky k nerovnosti a bezbřehá svoboda k otroctví. Socialismus je přijatelný, komunismus nikoli. Své myšlenky Klácel dokládá rozborem francouzské historie posledního půlstoletí a rozborem děl francouzských utopistů.
Zajímavé je také Klácelovo porovnání komunismu a křesťanství. Komunismus existoval nejen u prvotních křesťanů, ale také u starých židů. Společná jim byla chvála chudoby. Zjevný despotismus není tak zlý, jako despotismus vnitřní. „SKVĚLÝ DŮKAZ CHYTRÉ POLITIKY JEST ARCI Z NÁBOŽENSTVÍ UČINITI POLICII. Náboženství má větší sílu než hůl nebo bodák.“ „Nahlížíte již i sebou, že každý KOMUNISMUS za rouškou pěkně malovanou UKRÝVÁ NESVOBODU a tedy člověka vzdaluje od cíle svého, odluzuje kouskem připovídaného chleba od života a pokladů duchovních.“ Novou dobu stvoří jen nové myšlenky. Cílem dějin je, aby se svoboda stala náboženstvím a náboženství svobodou. Pouhé - nemít hlad není posláním člověka. Kdyby tomu tak bylo, obec by se stala „krmníčkem“ a klecí. Toto pojetí svobody Klácel dokládá na příkladu působení jezuitů v Paraguayi.
A znovu se Klácel vrací k Francouzům. U nich komunismus začal, u nich také skončí. Oni jsou evropští experimentátoři. Dále vysvětluje čtenáři pojmy jako federalizace a centralizace. Kde má být zdravé tělo, tam nemůže být centralizace. CENTRALIZACE JE PROTI PŘÍROĚ a vede k rychlému rozpadu. Přijatelnější je federální uspořádání. Despocie je stupeň ve vývoji potřebný - aby probudila v lidech pocit sounáležitosti a jednoty. Ale pro svobodné jedince vždycky bude mít každá politika přídech nedůvěryhodnosti.
V posledních listech Klácel prokazuje obdivuhodnou znalost detailů americké historie a současné americké politiky. Přináší životopisy velkých amerických osobností. Na USA ho fascinuje, že uvedly do praxe nejlepší evropské myšlenky. To, že Amerika nemá starou historii, považuje za pozitivum. Podle Klácela se Američané necítí být spoutáni minulostí, nestaví tedy na smetišti a radí se jen s budoucností. Kritizuje ovšem to, že s otroky Američané zacházejí jako s dobytkem. Jinak se mu ale líbí soužití lidí různého postavení a různých náboženství. Oceňuje, že se každý Američan se cítí být hrdým občanem. Ústava a zákon platí bez diskuse. V USA vzniká jeden národ. Podobně jako Američané, také Angličané nepovažují za zvláštní, že jejich národ se skládá z lidí nejrůznějšího, nepříbuzného, původu. Klácel obdivuje Angličany pro schopnost ovládnout celý svět pavučinou dobývání, v němž vidí možnost, jak celý svět zpřístupnit všem – sjednotit jej. Ale znepokojuje jej mnohonárodnostní charakter Londýna. Je zajímavé, jak Klácel vidí Čínu. Až se Evropě otevře Čína, bude to stejně velká věc, jakou bylo objevení Ameriky. (Vždyť Čína má již 330 milionů „lidu“.)
Kromě společenských a politických otázek se Klácel zabývá vztahem člověka k přírodě, otázkou času a jeho relativnosti, exportem, importem. Seznamuje Němcovou s obdivuhodností mluna (Mluno či síla blesková) a úžasnou cestou po železných šínách… (Z Prahy do Vídně se člověk dosud trmácel 6 dní po silnici, nyní jede pouhých 12 hodin.)
Dvě duše hledající a doplňující se. Kněz – myslitel a svobodná žena, která se omylem narodila o dvě stě let dříve. (Jak o tom svědčí i statistiky o způsobu života současných žen.) Oba šli životem bez ohledu na konvence a s tvořivým zájmem o to, co bude. A nakonec, je dobré si četbou podobného zdroje uvědomit, jak je důležité sáhnout přímo po prameni.
Zdroj: Novotný, Miroslav: Život Boženy Němcové II., ČS, Praha, 1951
10.03.2014, 00:00:22 Publikoval Luciferkomentářů: 15