Vracím se k povídací knížce od Richarda Feynmana, v jejímž názvu se skví něco jako, že to nemyslí vážně, a z níž jsem zde nedávno reprodukoval Richard Feynman na svobodárně v Los Alamos. Proč tuto myšlenku do názvu své povídací knížky Feynman vetknul, by svým způsobem mohla osvětlit pasáž, která se nazývá Strýček Sam tě nepotřebuje. V ní Feynman vypráví, kterak se zcela nechtěně vyvlekl z vojenské povinnosti. Nijakým způsobem se o to nesnažil a s psychiatry, kteří ho při této příležitosti zkoumali u odvodní komise, hovořil zpříma, poctivě a na jejich otázky odpovídal velmi vážně a zodpovědně, aniž by jakýmkoli způsobem deformoval skutečnou realitu. Výsledkem jeho snahy bylo, že byl označen za cvoka, jehož služba v armádě je zcela nepřijatelná, takže se mohl klidně vrátit ke svým fyzikálním záležitostem, kde taková diagnóza nemá žádnou váhu.
Lucifer
Po druhé světové válce dělala armáda Spojených států, co mohla, aby získala muže pro okupační síly v Německu. Do té doby dávala odklad nejen z důvodů tělesné nezpůsobilosti, kupříkladu Richard Feynman ho dostal, protože pracoval na atomové bombě. V té době však otočili a každý musel na lékařskou prohlídku. Absolvovat ji musel rovněž Feynman. Když se dostavil do odvodní místnosti, obdržel spoustu formulářů k vyplnění a kolem dokola na něj čekaly kóje s lékaři nejrůznějšího druhu. Nakonec se mu podařilo bez nějaké závažné újmy na zdravotním posudku dorazit do kóje číslo 13, kde sídlili psychiatři. Rozhovor s prvním psychiatrem započal třemi vcelku neškodnými a přátelskými otázkami, ale ta čtvrtá byla úplně jiná:
„Myslíte si, že si o vás lidé povídají?“ ptá se tiše a vážně.
Rozzářím se a říkám: „Určitě! Když zajedu domů, matka mi často říká, jak o mně vyprávěla přátelům.“ Neposlouchá mě a místo toho píše něco do mých papírů.
Pak se zeptá opět tím tichým a vážným hlasem: „Myslíte si, že na vás lidi civí?“
Už se chystám říct, že ne, když dodá: „Například teď – myslíte si, že vás někdo pozoruje? Z těch chlapců, co čekají venku na lavici?“
Když jsem předtím čekal na tenhle pohovor, všiml jsem si, že tam na lavičkách čeká na ty tři psychiatry asi dvanáct kluků. A jelikož nic lepšího ke koukání nemají, vydělil jsem dvanáct třemi – což dělalo čtyři na každého psychiatra –, ale že jsem opatrný, tak jsem řekl: „No jo, možná tak dva z nich nás zrovna pozorují.“
Psychiatr mu řekl, aby se otočil a situaci zkontroloval, aniž by ho napadlo, aby se obtěžoval podívat sám. Feynman se otočil, nejdříve spatřil dva, jak se na ně dívají, a poté, co na ně ukázal prstem, začali se na ně dívat i ostatní kluci. Psychiatr to však ignoroval a něco pilně zapisoval do jeho lejster. Následovala další otázka:
„Slyšíte někdy vnitřní hlasy?“
„Jenom výjimečně.“ Chystám se vylíčit dva případy, kdy se mi to stalo, ale ptá se dál: „Mluvíte si pro sebe?“
„Jo, občas, když se holím nebo přemýšlím; čas od času.“ Připojuje ke svým záznamům další kus.
„Koukám, že vám zemřela žena – mluvíte s ní?“
Tahle otázka mě opravdu naštvala, ale ovládl jsem se. „Občas, když lezu po horách a myslím na ni.“
Podobným způsobem padaly i další otázky, a když na ně Feynman poctivě odpověděl, psychiatr s velikým zaujetím doplňoval ke svým záznamům další kusy, jež, jak se později ukázalo, Feynmana zcela jednoznačně eliminovaly z možnosti být uplatněn ve vojenských službách. Druhý psychiatr pak velmi podobným způsobem přiléval olej do stejného ohně. Nejdříve tři otázky – stejná taktika jako prve – a další otázka míří zcela jinam:
„Řekl jste, že slyšíte hlasy. Popište mi to, prosím vás.“
„Stává se mi to jen ojediněle, když pozorně poslouchám někoho s cizím přízvukem. Když pak usínám, vybavuje se mi velmi zřetelně jeho hlas. Poprvé se mi to stalo, když jsem studoval na MIT. Slyšel jsem starého profesora Vallartu, jak říká: ‚Tenhle střžídavý proud.‘ Podruhé se mi to stalo za války v Chicagu, když profesor Teller vysvětloval, jak funguje bomba. Jelikož mě zajímají nejrůznější problémy, bylo mi to divné. Jak to, že dokážu slyšet ty hlasy s přízvukem tak přesně, když je nedovedu dobře imitovat. Nestávají se takovéhle věci občas každému?“
Psychiatr si dal ruku přes obličej a skrz prsty jsem zahlédl, že se pousmál; ale neodpověděl mi.
Pak si prověřoval něco jiného. „Řekl jste, že mluvíte se svou zesnulou ženou. Co jí říkáte?“
Naštval jsem se. Mám pocit, že do tohohle mu nic není. „Říkám jí, že ji mám rád. Jestli proti tomu nic nemáte.“
Po kratší rozhořčené výměně názorů říká: „Věříte v paranormální jevy?“
Povídám: „Nevím, co to je, paranormální jevy.“
„Cože? Máte doktorát z fyziky a nevíte, co to jsou paranormální jevy?“
„Přesně tak.“
„Jevy, ve které věří Sir Oliver Lodge a jeho škola.“
To sice není moc jasná definice, ale vím, oč jde. „Chcete říct nadpřirozené jevy!“
„Můžete to tak nazvat, když chcete. Věříte v telepatii?“
„Ne. Vy jo?“
„No… Já nejsem zaujatý proti ničemu.“
„Cože? Vy – psychiatr – a nejste zaujatý? Ha ha!“
Takhle to ještě nějakou chvíli pokračovalo a ke konci povídá: „Jakou má podle vás život cenu?“
„Šedesát čtyři.“
„Proč zrovna šedesát čtyři?“
„Jak se podle vás měří cena života?“
„Ne, počkejte! Chtěl bych vědět, proč jste řekl právě ‚šedesát čtyři‘, a ne třeba ‚sedmdesát tři‘?“
„Kdybych byl řekl ‚sedmdesát tři‘, tak jste se mě zeptal na totéž!“
Když Feynman absolvoval celé to psychiatrické vyšetření v zájmu US Army a začal si prohlížet, co o něm psychiatři napsali, došel k závěru, že to s ním vypadá velmi bledě:
První napsal: Myslí si, že se o něm lidé baví. Myslí si, že na něj lidi civí. Sluchové hypnagogické halucinace. Mluví si pro sebe. Mluví se zesnulou manželkou. Teta z matčiny strany v psychiatrické léčebně. Velice zvláštní pohled. (Věděl jsem, jak přišel na tohle – to když jsem se ho zeptal: A na tohle potřebujete medicínu?)
Druhý psychiatr byl evidentně důležitější, protože jeho rukopis byl hůř čitelný. Jeho poznámky tvrdily věci jako: Sluchové hypnagogické halucinace potvrzeny. (Hypnagogický znamená předspánkový.) Napsal tam ještě spoustu dalších odborně znějících věcí, a když jsem je všechny prošel, zjistil jsem, že to je se mnou moc špatné.
Na konci všech zdravotních prohlídek se Feynman dostavil k důstojníkovi, který měl rozhodnout, jestli ho odvedou nebo ne. Ten finální důstojník se s tím nijak nemazal, koukl to papírů a bez váhání sáhl pro razítko. Na nic se nezeptal, nic neřekl a prostě ta lejstra orazítkoval „NEZPŮSOBILÝ“.
Feynmanovi se se tenhle výsledek nelíbil a pokusil se najít nějaké východisko. Po několika dnech se mu podařilo vymyslet řešení. Napsal odvodní komisi dopis přibližně tohoto znění:
Vážení pánové,
jsem toho názoru, že bych neměl být odveden, protože přednáším studentům přírodní vědy a naše národní prosperita závisí do jisté míry právě na úrovni našich budoucích vědců. Avšak pokud byste mi chtěli poskytnout odklad v důsledku lékařské zprávy, že jsem psychiatricky nezpůsobilý, soudím, že tato diagnóza je zcela mylná a neměla by jí být přikládána naprosto žádná váha.
Dovoluji si vás upozornit na tento omyl, protože jsem natolik šílený, že z něj nechci vytěžit žádnou výhodu.
Srdečně R. P. Feynman
Výsledek: „Neschopen ze zdravotních důvodů.“
Zdroj: Richard Feynman - To nemyslíte vážně, pane Feynmane!
03.04.2014, 00:39:14 Publikoval Luciferkomentářů: 3