Neviditelný čert

Některé univerzity v arabském světě jsou prý zaměřené jen na studium koránu. Pro našince je těžké pochopit, jaký je pohled jejich absolventů na svět. Publikace s názvem Okcidentalismus má podtitul Západ očima nepřátel. Vnucuje se otázka: Neděláme chybu, když všechno poměřujeme jenom svou zkušeností? Co vůbec vede tolik mladých, inteligentních lidí „Východu“ k přesvědčení, že se „Západem“ se nedá spolupracovat, že se s ním musí jen bojovat? Může za to pouze náboženství? Existuje na obou stranách stejné množství předsudků? Podívejme se, jak rozdíly mezi Východem a Západem vysvětlují lidé, kteří oběma světům rozumí: Ian Buruma a Avishai Margalit.

Stella

Obsáhlá předmluva od Martina Hály má příznačný název Střet generalizací. Seznamuje nás mimo jiné s oběma autory. Ian Buruma je britsko-holandský japanolog a sinolog, Avishai Margalit přednáší filozofii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Oba jsou tedy mysliteli s nemalým rozhledem i cestovatelskou zkušeností. Název předmluvy charakterizuje hlavní nebezpečí. Klišé, jimž podléháme všichni. Lehkost rychlého zobecňování. Hála připomíná knihu, jež vyšla r. 1978 – ORIENTALISMUS od Edwarda Saida, literárního vědce palestinského původu. Said viní z falešného a zkresleného obrazu Orientu anglickou a francouzskou literaturu. Tento obraz ovlivnil vznik negativních myšlenkových stereotypů a přinesl snahu vylepšovat a „civilizovat“ barbarský svět. Poněkud jednostranně Said viní západní inteligenci z podpory koloniálních snah. Jeho teorie se bohužel staly východiskem „postkoloniálních studií“ na amerických univerzitách. Velká část americké inteligence se postavila na stranu proti politice své vlády a odmítla kritickou diskusi o politice arabského světa.

Až 11. září 2001 přineslo velké poznání. Tak, jako existuje přezíravý pohled na Východ, tak existuje přezíravý a omezený pohled na „zkažený“ Západ. OKCIDENTALISMUS znamená ideologii odmítání Západu a tzv. modernity. Jde o nadčasový jev, známý od nejstarších dob a rozšířený hlavně díky německému romantismu.

Podle autorů knihy se první kulturní válka mezi Východem a Západem odehrála na půdě Evropy. Mezi Francií a Německem. Zatímco francouzská revoluce vytvořila západní modernitu tím, že nastolila kapitalismus, vládu zákona, oddělení církve od státu a racionalismus, němečtí romantikové vyznávají přirozený cit, přirozený instinkt, ideály – národ, vlast, Bůh. Vysoce oceňují schopnost oběti. Odmítají individualismus, hrabivost kapitalismu a snahu jednotlivce o seberealizaci odsuzují jako vypočítavost a sobectví. V tomto duchu probíhá kulturní střet na přelomu 18. a 19. století.

Je pozoruhodné, že německé romantické pojetí národa přebírají jak ruští slavjanofilové, tak němečtí a japonští fašisté, ale také např. arabský nacionalista, ideolog hnutí Baas, Satí al Husrí. Ten se zhlédl v dílech Fichta a Herdera. Romantické pojetí kapitalismu převzali i Marx, Engels a Hitler. Od poloviny 19. století se hranice mezi Východem a Západem přesunula na linii Rusko proti Evropě, později vedla mezi Japonskem a ostatním světem, ještě později mezi Německem, Evropou a Amerikou. Rozhodně podle autorů nejde o střet civilizací. A navíc – ten hlavní boj se ve skutečnosti odehrává mezi arabskými vládami.

V současnosti radikální islámisté jen pokračují ve staré myšlenkové tradici negativních stereotypů, ale obohatili ji o náboženské zanícení. Už se nejedná jen o boj proti vyznavačům přízemního hmotného zisku, ale o boj se Západem, protože Západ se staví proti samotnému Bohu. To znamená, že probíhá Svatá válka jako boj proti absolutnímu zlu. Hlavní rozdíl mezi Evropou a islámským světem je rozdíl mezi evropským sekularismem a islámským fundamentalismem. (Bernard Lewis, Huntington) Stále přežívá představa, že Západ je racionální, ale není moudrý. Moudrý je Východ. S tímto přesvědčením je možné koexistovat hodně dlouho. Ale pokud se podobné myšlení stane nástrojem totalitní moci, je na obzoru katastrofa. Svatí bojovníci nejsou patologičtí jedinci, ale vycházejí z učení s dlouhou tradicí. Západ je pro oddaného muslima světem nemravné dekadence. Symbolem všech neřestí západního světa je MĚSTO.

MĚSTO je v očích Východu centrum pýchy, ateismu, individualismu, moci a touhy po penězích. To vše znamená rouhání proti Bohu. Metropole, jako např. New York, žije obchodem. Na prodej je zde všechno. Město je symbolem lži. Bylo tomu tak vždy. V Babylonu, v Římě i v New Yorku. Město nejvíce připomíná prostitutku. Vztahy se změnily ve zboží. Lidé ztratili duši, chovají se jako automaty. Je nutné nastolit svět pravé víry a město zničit. V tom smyslu byl ve „dvojčatech“ zničen sám symbol hříchu. Přitom islám z počátku oslavoval zakládání měst, protože města umožnila kočovníkům lepší život. Lidé z venkova přicházejí do měst za vidinou lepšího života. Často se z nich stávají outsideři, s oblibou zobrazovaní ve filmech. (Lumpové a gangsteři bývají bílí, oblékají se podle západní módy a pijí whisky.) Z vesničanů se ve městech stávají i dnes tovární dělníci, kteří vykonávají bezduchou práci. Posiluje se tak představa strojové civilizace bez duše.

Za to, že město je tržištěm, mohou, podle historické situace, zpravidla židé, občas i Američané. V jihovýchodní Asii jsou to Číňané, v Africe Indové… Ti všichni chtějí ve jménu zisku zničit rasově nebo duchovně čistou místní komunitu. Bohužel, tyto názory se původně zrodily v hlavách západních intelektuálů. Ti se obávali mimo jiné i toho, aby se ve vykořeněném, odlidštěném městském světě nezačali nevzdělaní lidé politicky angažovat.

Marx, Engels, Trockij považují kapitalismus za vítězství města nad venkovem. Vyhrocenou podobu dal boji s městem Mao Ce-tung. Chtěl město jako symbol imperialismu úplně zničit. (Zatímco jeho kultivovanější předchůdci došli k závěru, že je dobré brát ze Západu „praktické“ věci, ale „duchovno“ si ponechat domácí.) Roku 1951 Mao zahájil útok proti městu – rolnickou revoluci – likvidací „buržoazních intelektuálů“, kteří byli loveni speciálními oddíly. Několik set tisíc vzdělanců bylo zabito. Podobný průběh událostí následoval v Kábulu a Phnompenhu. (Vůdcové kambodžských Rudých Khmerů studovali v Paříži, dobře znali moderní filozofy odsuzující kolonialismus… Z prozápadního kapitalistického Phnompenhu udělali město duchů, zavraždili dva miliony lidí, kteří prý stejně neměli duši. Rudí Khmerové tak obnovili počestnost své země.)

Mao měl na Západě veliké množství obdivovatelů. Obdivovat revoluční Čínu bylo moderní. Maovy teorie byly chápány jako východisko z krize mravních hodnot. Tak, jak on ničil symbol Západu - Šanghaj, ničil Tálibán Kábul. Žádný z dobyvatelů Kábulu nikdy nebyl ve městě. Ale přišli, aby ho proměnili v boží město. Začal platit jediný zákon – náboženské právo, šaría. Hitler kdysi nenáviděl kosmopolitní Berlín, ale nechtěl ho zničit – jen změnit ve velkolepou Germanii. Dnes má podobu takové Germanie Pchjongjang v severní Koreji.

Další z představ Východu o protivníkovi říká: ZÁPAD JE ZBABĚLÝ A ZMĚKČILÝ. Japonci nemohli pochopit, že Američané zvítězili, když nevykazovali žádnou schopnost sebeobětování a celkově byli lehkovážní, bojovali bez patosu a bez nadšení. Mladí Japonci za 2. světové války toužili po sebeobětování. Většina z tokkotai - Sil zvláštního nasazení, kamikadze – byli studenti humanitních oborů nejlepších univerzit. Někteří byli marxisty nebo křesťany. (Japonští filozofové ve 30. letech spojili Hegela se zen-buddhismem .) V dopisech, které po sobě studenti zanechali, citují z děl Nietzscheho, Hegela, Fichta, Kanta. Vyznávají se z obliby Balzaca, Rollanda, Maupassanta, Schillera, Goetha, Hesse, Thomase Manna… Je třeba zdůraznit, že studenti jiných oborů než humanitních nebyli vystaveni takovým naléhavým výzvám k boji za ideál, protože zde byl předpoklad jejich větší budoucí užitečnosti… Myšlení Západu se obrátilo proti Západu. Když dva dělají totéž…? Ne tak úplně. Sebeobětování není výsadou Japonců, ani není jejich typickou tradicí. Roku 1914 v marném boji zcela vědomě položilo svůj život v předem prohrané bitvě 145 000 mladých Němců z vlastenecké mládežnické organizace (bitva o Langemark).

Už v 18. století matematik Abbt sepsal esej „Zemřít pro vlast“. O radosti z nádherné smrti. A o sto let později se tento německý idealismus změnil na militarismus. To, čemu koncem 19. století německá elita říká Kultur, je vojenská disciplína, sebeobětování a hrdinství. V roce 1915 vychází v Německu sociologické pojednání Obchodníci a hrdinové (Werner Sombart). Anglie = země hokynářů a obchodníků, Francie = zastánce rovnosti, volnosti, bratrství, což není nic jiného, než boj za výsady jedinců - obchodníků. Jejich jediný cíl je žít klidně a v pohodlí. Pouze Německo je vlastí hrdinů bojujících za ideály. Německo se vymezilo proti Západu.

Tyto ideje našly velký ohlas v muslimském světě, kde se podobné německé knihy rozšířily zvláště v 60. letech. Buržoazie je povrchní, bez schopnosti zápasu. Liberální demokracie je systém vyhovující obchodníkům. Demokracie znamená průměrnost, konformismus. Je těžké přemluvit občana demokratické země, aby riskoval život v bitvě. A když Německo prohrálo válku, bylo to jen proto, že do sebe vstřebalo příliš mnoho Západu. Proto je nutná válka, aby vznikla čistší, vitálnější společnost. Za cenu destrukce a obětí. Německý pangermanismus inspiroval panarabské ambice strany Baas… Mnoho intelektuálů obdivovalo Maa a Stalina právě proto, že vymaňovali své země z průměrnosti. Čest je přece víc než morálka…

Autoři knihy uvádějí, že Usáma bin Ládin používá slovník kultu smrti. Říká, že islámští chlapci neznají strach. Že pro ně platí: Moje smrt je mým vítězstvím. Že touží po boji. Ve smrti vidí pravdu a osud. Vyznačují se „šílenou“ odvahou. (Nacisté používali slovo „fanatisch“.) Buruma a Margalit soudí, že toto nemá se skutečným islámem nic společného. Že činy sebevražedných teroristů jsou moderní výmysl, kterého by se muslimové v minulosti zděsili. Pouze v 11. století šíitská sekta asasínů chápala vraždění jako svatou povinnost.

Od začátku 19. století začaly vládnoucí elity v Egyptě i v jiných islámských zemích přejímat evropské myšlenky. A tak muslimští radikálové začali volat po svaté válce proti západním mravům. Roku 1928 bylo založeno Muslimské bratrstvo. Vytklo si za cíl sloužit Bohu, za ústavu považovat korán a jít cestou boje. Obětovat Bohu život je nejvyšší možnou metou… Hizballáh začal uplatňovat japonskou sebevražednou taktiku roku 1982. O deset let později ji převzali i Palestinci.

Západní svět nevyznává hrdinství. Vychází z toho, že většina lidí chce žít průměrný, nevýjimečný život. Ale pokud se průměrný člověk touží stát hrdinou, uvítá kolektivní hnutí fašistického typu nebo zpolitizované náboženské hnutí. Za totality bývá dobrovolná smrt ve jménu ideálu jediný čin, který si jedinec může svobodně vybrat. Nehrdinná, antiutopická povaha liberální společnosti je největším nepřítelem náboženských radikálů. Západ je pro ně hrozbou. Bohužel, tato povaha Západu také oslabuje jeho obranyschopnost. A navíc, v tržní společnosti se intelektuálové cítí nedoceněni, a tak se stávají kořistí hlasatelů nejrůznějších ideálů…

Tolik z podstatné části knihy Okcidentalismus. Nezabývám se např. rozborem vztahu mezi Západem a Ruskem, protože po vstupu do strží, propastí a vírů ruské literatury by článek neměl konec. Osobně mě velmi překvapilo ideové propojení západního a východního světa. (I to, že např. sociální otázky ve vztahu dvou světů nehrají podle autorů tak velkou roli, jak se domníváme.)

Jme tedy spojení víc, než myslíme. Máme se kvůli vlivu západních myslitelů bít ve svá evropská prsa proto, že jsme vlastně nepřímo poskytli ideovou půdu pro vznik terorismu? Je mezi námi asi jeden velice podstatný rozdíl. Ve vůli a nevůli pochopit druhého. Když nechci, nepochopím. Zaslepení hrdinstvím a vizí mučednické smrti nechtějí pochopit nic a nikoho. Bojím se jednoho. Naší věčné západoevropské sebereflexe. Dříve bylo vše „exotické“ tak vzdálené, že se jevilo jako směšné nebo absurdní. (Vznikly by dnes komické „arabské“ scény ve filmech s Belmondem? Možná by filmaři váhali i u Péťových snů v Bylo nás pět…) Prudký zvrat nastal až po 11. září 2001. Poprvé nás Východ začal pořádně zajímat.

Co s tím, milí žáci? Chce se mi napsat: Neberme se příliš vážně. Ani jedni, ani druzí. A už vůbec ne – smrtelně vážně. (Už slyším ty poznámky o německém humoru…)

Jo. A ještě něco: Poslední zhasne.

Zdroj: Buruma, Ian; Margalit, Avishai: Okcidentalismus, Západ očima nepřátel, LN, Praha 2005

06.05.2014, 00:00:18   Publikoval Luciferkomentářů: 15