To řekl tento týden v rádiu známý cestovatel Miroslav Zikmund. A pokračoval, že život je přesným součtem náhod. Jestli za přehození výhybky může prozřetelnost, osud, pánbůh – to není důležité. Faktem je, že člověk jede úplně jinam, než kam měl namířeno, říkal M. Zikmund, když vzpomínal na veletoče vlastního života. Náhoda ovlivňuje jednotlivé životy někdy neuvěřitelným, až bizarním způsobem. To by člověk nevymyslel, říkáme. Je přece známo, že ty nejabsurdnější příběhy píše sám život.
Stella
Je tomu pomalu rok, kdy mě náhoda poprvé zavála na stránky Neviditelného čerta, v jeden tak zlý den, že se mi zdálo, že horší být nemůže. Právě se tam probírala synchronicita (kupř. Synchronicita a Jak se synchronicita projevuje). Dnes na to vzpomínám v souvislosti s tím, že Lucifer prožívá příliv povídavé fantazie. Někdy jsme na poušti a na suchém dně, jindy nás nese životodárný proud… Černá labuť někde v rákosí zlomyslně pokukuje korálovým okem a pak nevinně, majestátně vyplouvá na klidnou hladinu, a protože je černá, nikdo ji nepřehlídne. Když se zastaví, pod tichým klenutím smolného peří se ten vyslanec pekla raduje: Cos myslel, holoubku? To já už jsem taková: předpovědět mě nemůžeš, poznamenám tě naprosto mimořádným způsobem a on ti potom už někdo vysvětlí, že jsem připlout musela, že to všichni tušili, že to bylo zákonité…
Jako tvůj pád tehdy a onehdy. K takovým zdůvodněním si černé labutě vydržují velkou armádu logicky uvažujících, spravedlivých, přísných, nesmlouvavých osob obého pohlaví. Ty osoby jsou stále v pohotovosti a čekají na každý přešlap, na každou smůlu. Jejich úkolem je hlasitě volat: Já to tušil, Já to věděl, Já to říkal. A konečně mají taky někdy důvod k radosti. Neboť svobodu závidí, sami a samy jí nejsouce schopni prožívat – protože svoboda nese riziko, a – co kdyby?
Pro černou labuť máme tendenci nevidět hejna bílých. Ono také, jak se říká, kapka dehtu zničí sud medu. Ale pokud nejde o skutečnou lidskou tragédii a pokud pořád máme možnost volby, nemusíme naříkat nad nějakým nezdarem. Vždyť bylo taky řečeno, že smysl událostí se po nějaké době vyjeví… Role náhody se stává čím dál oblíbenějším tématem seriózních knih a pojednání, až mám dojem, že se šíří nějaký fatalismus. Neodehrává-li se globální katastrofa, bez cílevědomého usilování sotva můžeme existovat. Dost optimismu. (To je tou výhybkou před rokem. Ale to je jiný příběh.)
Jo. Tak jsem si půjčila knihu Život je jen náhoda (Jak náhoda ovlivňuje naše životy) od Leonarda Mlodinowa. A nevěděla jsem, že autor je vědec – fyzik a že např. se Stephenem Hawkingem napsal Stručnější historii času. On také k tématu náhody přistupuje jako matematik, ba, sem tam i číslo použije. Upozorňuje, že nezřídka zaměňujeme náhodné jevy a události se skutečnými příčinami. Zajímá ho míra pravděpodobnosti, skrytá role náhody, polopravda, řád v chaosu, iluze zákonitostí… Vychází z toho, že náhodné procesy hrají zásadní roli v přírodě a jsou všudypřítomné: přesto jim věnujeme malou pozornost. A také soudí, že k mimořádným událostem dochází i bez mimořádných důvodů. Ale bez úvah – jen připomenutí příběhu, o němž jste možná slyšeli, a pak – jak se snadno necháváme ovlivnit iluzí.
Řád v chaosu
Mlodinow říká, že délka života jednotlivců a jejich osudy jsou nepředvídatelné, ale pokud analyzujeme data lidských skupin jako celek, objevíme zákonitosti. Francouzský právník ve svých čtyřiceti sedmi letech uzavřel dohodu s devadesátiletou paní, která potřebovala peníze. Koupil její byt s tím, že jí bude poskytovat každý měsíc finanční podporu a do bytu se nastěhuje, až paní zemře. Vycházel z toho, že paní už překročila průměrnou délku života ve Francii o deset let. Ale neznal Bayesovu teorii, z které vyplývá, že když se dožila devadesáti, dá se očekávat, že zde bude ještě šest let. Když se Jean dožila stovky, měla naději na dva roky. A zatímco advokát v 77 letech zemřel, paní se dožila 122 let.
Matematická statistika vznikla, aby pomohla přírodovědcům při zpracování dat. Ale došlo k tomu, že se nejvíce používá při studiu vlastností společnosti. Data, která se týkají obyvatelstva, nacházíme poprvé u Viléma Dobyvatele, který nařídil první sčítání obyvatelstva. Jako dobyvatel Dobyvatel potřeboval vědět, kolik daní může vybrat… Zabývat se délkou života a nemocností by se považovalo za protikřesťanské – tyto záležitosti vždy byly v boží kompetenci. Až roku 1603, během morové epidemie, začaly v Londýně vznikat týdenní záznamy úmrtnosti. Tak vznikl příběh matematické statistiky, na němž mají zásadní podíl obchodník Graunt, právník Fermat a kněz Bayes… Poprvé byla statistika definována roku 1770 jako věda popisující politické uspořádání ve všech moderních státech světa. Ovšem obor se rozšiřoval. Např. Laplace chtěl, aby statistika zahrnovala všechno, od planet a hvězd po každodenní záležitosti. A tak bylo třeba zjištěno, že zákonitost náhodných jevů je tak spolehlivá, že její narušení v některých datech popisujících společnost může být považováno za něco nekalého.
Z celé obsáhlé kapitoly vybírám ještě to, že Darwinův bratranec, Francis Galton, otec eugeniky, zavedl statistiku do biologie. (Tvrdí např., že 250 lidí z milionu zdědilo mimořádné schopnosti. Soudobá psychologie došla k závěru, že platí „ pravidlo deseti let“ - ve většině oborů jsou píle, námaha a náhoda stejně důležité jako vrozené nadání. Úspěch se dostaví zpravidla po deseti letech práce. Píli ovlivnit můžeme. Geny nikoli.) Ve fyzice zdůraznil nutnost aplikovat statistiku sám Einstein, když začal pracovat na vysvětlení Brownova pohybu… Objevil se termín „náhodná procházka“, „opilcova procházka“ - oni už jsou fyzikové takoví. Mlodinow vyslovuje názor, že pravidelnosti nemají vždy hlubší význam a že nemáme klást význam tam, kde není, ach ouvej.
Měření a zákon chyb
Milujeme čísla, vypadají důvěryhodně. Jako vše, co je exaktní nebo co se jako exaktní tváří. Tak dochází k tomu, že když se bodují eseje, slohové práce, jeden bod ze sta může rozhodnout budoucí osud jedince. Nemluvě samozřejmě o subjektivnosti a relativnosti podobného posuzování.
Roku 1978 bylo zavedeno bodování, pokud jde o kvalitu vína. Číselná vyjádření kvality prakticky okamžitě zvedla prodej. Stobodová stupnice umožnila prosperitu dosud velmi nejistého podnikání a obchodování s vínem. Jeden bod rozdílu v hodnocení kvality znamená veliký rozdíl v prodejnosti. Přitom, jak píše Mlodinow, pocit chuti závisí na složité interakci mezi chuťovými a čichovými vjemy. Nicméně, při ochutnávkách se experti často řídí názorem kolegy, jeho výrazem při ochutnávání… Roli hraje také očekávání. Když bílé víno zabarvíme, zdá se nám, že je sladší apod. Někteří laikové ani odborníci nepoznají, že ve dvou lahvích je totéž. Pro poznání rozdílů je nutný také kontext. Odborníci na víno vědí, že systém hodnocení nedává smysl. Ale číselné hodnocení je natolik účinné, že je kupujícími jednoznačně akceptováno.
Vyvstává problém, jak určit číslo ze série různých měření. Hodnoty kolísají v důsledku náhodných chyb… A druhem měření jsou také VOLBY. Neměří se jenom, kolik lidí podporuje kandidáta, ale kolik lidí vůbec jde volit, kolik hlasů se ztratí, kolik lidí omylem zvolilo někoho jiného, kolik chyb se udělalo při sčítání. Když následuje druhé a třetí sčítání, jsou tato sčítání náchylná k chybám úplně stejně. Výsledky voleb nikdy nejsou přesné a zdá se, že místo přepočítávání by bylo lepší si hodit mincí. Nejistota měření patří k paradoxům života. To už věděli vědci v 1. polovině 19. století. Každé měření je složité, ovlivněné velkým počtem náhodných jevů. Vyhovuje tudíž zákonu chyb. A sociologové zjistili, že totéž platí i pro jejich obor. Začali používat zákon chyb převzatý z fyzikálních věd.
Člověk má potřebu ovládat své okolí. Náhodné jevy ovládat nemůžeme. Pokud nějaké jevy ovládáme, náhodné nejsou. A k našim divným vlastnostem patří i to, že hledáme souhlas s našimi názory. Když naše představa neplatí, pokoušíme se dokázat, že je správná. Tak dochází k tomu, že si špatně vykládáme náhodnou událost… A vůbec. Zdá se, že potřebujeme autoritu, která za nás řekne: Je to tak a tak. (Taky bych nepoznala, že ceny jsou nízké, kdyby to v letáku nebylo napsáno.)
Náhody a náhodné jevy – dvě věci podobné i nepodobné. Bez nich by život byl nudnou poutí - po níž toužíme, když nám ty náhody otloukají hlavu o kamennou zeď. A co třeba na závěr trochu poezie? O ovlivnitelnosti osudu? Omlouvám se jemným duším, ale je to Kainar, tedy klasik:
Jedno tele přemýšlelo,
čímpak by se státi mělo…
Třeba bych si přálo, inu,
vystudovat medicínu.
Ach, ty tele, nepřej si,
bude z tebe telecí.
Zdroj: Mlodinow, Leonard: Život je jen náhoda (Jak náhoda ovlivňuje naše životy), Nakladatelství Slovart, s. r. o., Praha 2009
P. S.: Tak jsem dopsala a chtěla jsem si ověřit správnost citovaného. A stejné verše jsem uviděla v jedné debatě NP. To není ani mé opisování, ani náhoda, to je stejná četba. (Kainar: Bláznův kabát)
23.05.2014, 00:00:10 Publikoval Luciferkomentářů: 25