Jak mi tak některé rituály zvolna mizí někde vzadu za obzorem, na druhém obzoru někde přede mnou se začínají rýsovat jiné. Zrovna se mi dorýsoval jeden takový. Rozhodl jsem se, že zde o víkendu budou vycházet moje střípky, střepiny, úlomky, drobky, atd. Zkrátka taková myšlenková drť, kterou budu občas krmit zredigovanými texty z dávnějších časů. Tento víkendový seriál bude vycházet pod stejným názvem s tím, že na jeho konci bude narůstat číslo. Jako první jsem nezvolil jedničku, ale nulu (ex nihilo nihil fit), jelikož si nejsem jistý, jestli tento můj nový rituál bez dalšího pokračování nevyčpí a nezmizí někde za mým zadním obzorem. Pokud nezmizí, tak se to číslo přemístí do množiny přirozených čísel. Vzhledem k tomu, že můj odpor k pravidelným rituálům je již téměř nepřekonatelný, očekávejte, že ani tento už nemusí být pravidelný. Takže když se tady příští sobotu neobjeví jednička, nemusí to ještě znamenat, že nastalo ono ex nihilo nihil fit. Nemusí se tady objevit vůbec nic, anebo něco úplně jiného, jak v sobotu, tak v neděli.
Lucifer
V poslední době u nás narůstají konfliktní situace s narůstajícím počtem psů. Již několikrát jsem tady na to upozorňoval, naposledy mi bylo řečeno, že jsem „frustrát“. Nevím přesně, co tím onen můj hodnotitel myslel, ale faktem je, že psy nejím. Dokonce si myslím, že to, co dnes produkuje hromadná psí velkovýroba a jakým způsobem se pak s těmito psími výrobky zachází, nemá s původním psem už skoro nic společného. Ze psa, nejvěrnějšího zvířecího přítele člověka, se stala deprivovaná hračka k uspokojení potřeb deprivantů. Ne vždy jsem si tohle myslel, a abych vám to nějak demonstroval, vyhrabal jsem ze svého archivu jeden už poměrně starý text, na němž můžete odpozorovat, jak hluboko jsem dnes už klesl:
Pravidla chování k psům
Myslím, že lidem, co mají opakované konflikty se psy, by se měl zakázat vstup do městského parku. Malé děti (ty bývají někdy velmi nebezpečné) by se měly vodit do parku na vodítku a s rukama svázanýma za zády. Takové malé dítě když pánovi či paničce uteče a strčí poklidně pobíhajícímu pejskovi ruce do očí, je tragédie na světě.
Troufám si tvrdit, že městské parky jsou hlavně pro psy, takže bych tam lidi pouštěl jen v doprovodu psa. Člověk, který není vycvičený na styk se psem, je de facto nesvéprávný a jako takový by měl být držen v nějaké rezervaci. Každý člověk, který si nepořídí do městského sídliště psa, by měl mít ze zákona povinnost dostavit se jednou za rok k pravidelnému přezkoušení z Pravidel chování k psům. Pokud se nedostaví nebo u zkoušky propadne, nebude mu povoleno pohybovat se ve veřejném prostranství bez dohledu osoby znalé nebo alespoň poučené.
A kdo se tomu bude zpěčovat nebo se nezodpovědně nechá pokousat pejskem, pro toho pošleme jednotku rychlého psychiatrického nasazení.
Musíte uznat, že moje přilnavost k psímu chovu v městských sídlištích byla v té době velmi vstřícná, nekonfliktní, pohodová a lidsky doslova k zulíbání. Jenže jak lidi začali ty psy jíst, tak mi zaskočilo v krku, což by se možná dalo osvětlit pojmem „frustrát“.
Nyní bych přehodil výhybku, jelikož jsem slíbil, že se bude jednat o myšlenkovou drť. Ve stejném archivu jsem vyhrabal jakousi básničku, někdy z roku 2004, kterou jsem evidentně nedokončil. Proč jsem ji nedotáhl do konce, to netuším. Třeba mě zrovna kousl pes.
Světlonoš
Je noc a přijde bouřka
tak jako vždycky chodívá
potichu kradmo nožky z plyše
najde si cestu do spánku
a potom bum a prásk
na bicí hraje jako divá
bláznivá můra ve džbánku
dovádí straší křičí zpívá
tak jako děti v kolíbce
pár snítek veršů
srdce z mramoru
automat smrti na mince
větrolam hora vysoká
a na medvídka z plyše
nikdo se nikdy nedívá
dolů anebo nahoru
milence vládce otroka…
A tím bych svoji víkendovou střepinovou nulku ukončil. Ne proto, že by mě už nic nenapadalo. Napadají mě celé zástupy myšlenek a v mé hlavě se mačkají jako sardinky v konzervě. Problém je v tom, že vyměřený čas už doťukává a moje klábosnice v této chvíli toho víc nevstřebá.
Vlastně tady mám ještě nulkové post scriptum: Video, které jsem na YouTube umístil patnáctého června roku 2009 a na něž jsem předevčírem upozornil v Čertím poklábosení. Když jsem ten hudební doprovod stáhl několik let předtím z internetu, byla v názvu kapela Nazareth. Až do vypuštění toho videa jsem nad pravostí názvu nedumal. Komentáře pod videem mě však přinutily k zamyšlení a od té doby si už nemyslím, že to stvořil Nazareth. Jeden z těch komentářů praví: „it is not nazareth and not mark knofler. +7Lucifer is silly little boy :) it is Nirvana“. No tak to vidíte. A nedivte se tomu, že jsem ten hudební doprovod doplnil obrázky Salvadora Dalího.
31.05.2014, 00:01:04 Publikoval Luciferkomentářů: 11