Neviditelný čert

„Už je to dlouho a já jsem od té doby poznal mnoho věcí, včetně aktuálního hesla k operačnímu systému od Microsoftu, o němž teď vím, že pochází přímo od Satana. Dnes před vámi stojím jako jiný člověk, část té změny byla sice chirurgická, část však byla způsobena přímým zásahem Všemohoucího. Je-li vám vaše duše milá, obraťte se.“ Napsal o své cestě k Bohu Randall Auxier, profesor filozofie ze Southern Illinois University, autor eseje Velmi zlobivý chlapec: Zúčtování s Brianem.

Stella

Doufala jsem, že knížka Monty Python a filozofie (Filozofie a jiné techtle mechtle) nebude vážné čtení. Ukázalo se, že eseje o komediální skupině založené roku 1969 jsou míněny vážně, ale zpracovány jsou nevážně. V případě Velmi zlobivého chlapce pak americký autor prokázal, že tzv. britský nebo anglický humor (British humour, Britský humor – suchý či šťavnatý?) je mu blízký, ač by tomu tak být nemělo – jak sám filozoficko-historicky zdůvodňuje.

V úvodu se Auxier přiznává, že ví od samotného Boha, že je hříšník. Ale nad flaškou zlevněného vína mu Bůh dal pro lidi zprávu. Esej je tedy zjevením. „Nežádám po vás víc, než by žádal kdokoli jiný s božským vnuknutím,“ žádá o pozornost. V následující části s názvem: Bůh je mrtev (a ani mně není moc dobře) cituje Nietzschova slova, která prý veliký filozof zveřejnil v mimořádně mizerné náladě. Jsou to známá slova o člověku, který běží po tržišti a křičí, že hledá Boha. Křičí, že jsme Boha zabili. Bůh je mrtev. Bůh zůstane mrtev. Dav se křičícímu směje.

Smích je to, co boha zabíjí, říká Auxier. Ale vzápětí vysvětluje, že smích zabíjí chmurného boha (dál už píše „bůh“ s malým písmenem). Opravdoví věřící potřebují ke své víře patos. A z takových věřících si dělají Pythoni legraci ve filmu Monty Python a Svatý Grál. Právě patetičtí následovníci boha způsobili, že se vytratila úcta k bohu. Tak se stalo, že věřící jsou v nevěřícím světě sami o sobě děsiví - jako čtenáři románů Stephena Kinga, s nimiž mají nemálo společného: chodí v černém, žvýkají s otevřenou pusou a vesele snášejí nekonečné blábolení nestřídmých spisovatelů, kteří potřebují editory mnohem spíše než fanoušky. Aby měl člověk osobní vztah k mrtvému bohu, musí historický patos nahradit narcistickou psychózou. Tuto psychózu můžeme nazvat komično (podle Bergsona).

Filozofie je odrazem veškeré zkušenosti, teologie je odrazem náboženských zkušeností. Teologie má svou odvrácenou stranu. Po válkách 20. století v její odvrácené straně probíhá filozofické rozjímání o bohu. Přijmeme-li tezi, že bůh je mrtev, nemusíme předstírat víru a přecházíme k filozofii. Proto si Pythoni mohou utahovat z boha i z „vážných“ křesťanů. To je náplní jejich nejlepšího filmu: Monty Pythonův Život Briana. Náboženská opravdovost se rozpadne, když má člověk kolem sebe nepříliš chytré lidi, kteří kladou jednoduché otázky. Ve filmu o Brianovi právě odstup od patosu vytváří humor a posouvá děj. Když se člověk nenechá přemoci opozičním patosem - resentimentem - získává odstup. Jak se patosu vyhneme? Buď se nad něj povzneseme, jako Übermensch, nebo se staneme božím Untermensch.

Brian otázky vzdá, jako každý se zdravým selským rozumem. Selský rozum ví, že na otázky, jako „Existuje bůh?“ ve skutečnosti nikdo nemá odpověď. Kdo chápe tuto objektivitu, má rád pythonovský humor. Selský rozum zaujímá odstup vůči nemožným otázkám a nevšímá si nesmrtelné duše - zajímá ho duše smrtelná. (Prý nám možná někde vzadu v mozku slabý hlásek říká, že pokud Bůh existuje, určitě se Brianem také baví.) Církevní autority možná skrývají strach z toho, že by nemusely mít pravdu. Proto nemají smích v lásce.

Henri Bergson říká, že komický člověk je mechanicky nepřizpůsobivý, rigidní. Sám si svou rigidnost neuvědomuje. Jeho komičnost ale vidí všichni ostatní. Takto rigidní bývají tzv. spořádaní lidé. A jim se právě Pythoni smějí. Pythoni si dělají legraci z věcí, které samy o sobě legrační už jsou - a to je obtížné. Hledají oporu v nižších typech humoru – ve slovních hříčkách, narážkách na etnika, politiku…

Romani ite domum

Další část eseje je věnována Britům, Američanům, Římanům. Britové jsou pověstní svým sebeovládáním. Proto je jejich humor pro Američany téměř surrealistický.

„Při poslední cestě do Británie jsem ke svému (velmi americkému) zděšení zjistil, že Britové nejsou nijak zvlášť nadšeni z amerického vína. Nakoukl jsem do jedné dobré vinotéky v Oxfordu a našel jsem tam jen pár amerických vín. Nasadil jsem svůj nejlepší britský přízvuk (tajemství je v tom, že stačí mluvit, aniž byste hýbali horním rtem, zbytek se s trochou cviku dostaví sám) a ptal jsem se po nějakém kalifornském vínu. Prodavač mi odvětil: ‚Žádný nemáme. Jednou jsem to zkoušel a něco takovýho nemůžu prodávat.‘ Ale prejt měl. Myslel jsem, že v Kalifornii vyrábějí docela dobré víno, a tady to nebrali ani trochu vážně. A kdybyste do sklenky nalili, co vědí Britové o výrobě vína, nebyla by ani poloprázdná. No nic.“ Tak hodnotí Auxier přístup k jednomu z mnoha dědictví, jež získali Britové od Římanů.

Britský humor je podobný římskému stoicismu, protože je v nepřímé úměře ke stupni humoristovy kultury. Čím větší mají dobyvatelé schopnost sebeovládání, tím větší možnosti se otvírají humoru. Impérium vyžaduje nadšení, organizační duch a přesvědčení o vlastní nadřazenosti. Na to jsou Američané a Australané příliš líní a zženštilí. Jenom Britové se dokáží vylodit kdekoli a kdykoli za cenu vlastního i cizího utrpení. Římané a Britové nesou břímě nadřazených. Skutečnou příčinou americké revoluce byla touha Britů naučit kolonisty správnému stolování. Např. hrášek se musí jíst zahnutou částí vidličky. Angličtina je projevem podobného kulturního imperialismu, jako latina. Oba jazyky, z nichž každý je lingua franca, jsou důkazem, jak byla předána kultura nižším lidem…

A zbývají ještě další rysy související s pocitem nadřazenosti: je to naprosté potlačení emočních slabostí. A nakonec: schopnost smát se sobě samým. Američan se může smát Britovi, ale nikdy ne sobě. Nemá odstup, nevidí vlastní patos. Američané nechtějí trpět kvůli šíření vysoké kultury. Chtějí vydělávat, točit béčkové filmy a žít na Floridě. Jde jim o bezpečí, pohodlí, prospěch. Není komické, že Britové a Římané jsou schopni pro zcivilizování světa utlačovat i sebe? Není komické, jak jsou o své nadřazenosti přesvědčeni?

Pořádný výprask

Hrdina románu Jméno růže od Umberta Eca, španělský mnich Jorge, spojuje smích s rouháním. Smích je pro něj útěcha sedláků, slabost těla. Je nutné mu stavět překážky a budovat kázeň. Jorge otrávil Aristotelovo dílo o smíchu právě proto, že Aristoteles smích pozvedá k umění, a tak otevírá cestu ďáblu. Pro autority je smích povýšený na umění velmi nebezpečný. Protože odkrývá to, co je skryté. Komedie spojená s inteligentním humorem se stává hrozbou.

Zúčtování s Brianem (pro jistotu)

Něco může existovat, a my nemusíme vědět, co to je. Konečná duše, nekonečno, možná i nesmrtelná duše. Kdo viděl Život Briana, už dal svou nesmrtelnou duši v sázku. Smál se. Pokud je bůh Brit, směje se také a vy dostanete v ráji německé auto. (Britské v ráji být nemůže.) Bůh určitě není Španěl nebo Francouz. Jestli je Němec, tak z Ameriky už emigroval nebo se schovává. Pokud je Rus, což je málo pravděpodobné, tak se všechno zvrhlo. Jediná skupina, která je poctěna boží přízní, aniž by si to zasloužila, jsou Američané. Vypadá to, že bůh je skutečně Američan. Na druhou stranu – jenom britský bůh mohl přijít na nápad s Amerikou. Britové v Americe vidí vlastní kulturu - jako komiks. Když Britové měli všechno, začali se nudit a bůh – Brit jim dal ještě Ameriku. Možná bůh není úplně mrtvý, je jen omráčený nebo odpočívá… Tolik Auxier.

Ve filmu Monty Pythonův smysl života se zpívá: „Ó Pane, prosím, neflambuj nás, negriluj své stádce a nedělej z nás toust, nerožni nás ani nás nedus v pánvi wok...“ Také se v jednom z dalších esejů dočteme, že transcendentální hodnoty mohou být komické, nebo nebezpečné, nebo obojí… Podobný humor je humorem svobodných, sebevědomých lidí. Proto možná to nepochopení u některých jiných národů. U nás ještě čas od času proběhne soud s těmi, kteří vtipkování o vlastní důležitosti neustáli. V minulé epoše se za „protistátní“ anekdotu zavíralo.

Nicméně, myslím, že Auxier trochu podceňuje Američany - vždyť humor v M.A.S.H. a v Simpsonových je v USA hodně oblíbený - a je to humor anglického střihu. Zdálo by se, že humor členů skupiny Monty Python má k filozofii daleko a že prostě nezávazně, bizarně, dadaisticky vtipkují. Ale oni jsou absolventy prestižních univerzit a volí maximální zkratku pro vyjádření složitých myšlenek.

Ze závěru filmu Monty Pythonův smysl života: „No, není to nic zvláštního. Snažte se být hodní k ostatním lidem, nejezte tučná jídla, čas od času si přečtěte nějakou dobrou knížku, zajděte si na procházku, snažte se žít v míru a harmonii s lidmi všech národů a vyznání.“

Zdroj: Monty Python a filozofie (Filozofie a jiné techtle mechtle), uspořádali Gary L. Hardcastle a George A. Reisch, nakladatelství XYZ, Praha 2011

02.06.2014, 00:00:24   Publikoval Luciferkomentářů: 10