Neviditelný čert

Barbora Panklová, dcera kočího a zámecké klíčnice, pocházela z 12cti (podle některých zdrojů ze 14cti) dětí. Jako mladá paní Božena Němcová  do svých 23 let přivedla na svět čtyři děti: Hynka, Karla, Theodoru a Jaroslava. V 50. letech s nimi několikrát jela za manželem do Uher - nejčastěji do Ďarmot, města při hranici se Slovenskem, ale podnikala výlety i severněji. Při jednom pobytu ji provázela také sestra Marie. Cesty hradil hrabě Hanuš Kolowrat Krakovský.

Je překvapující zjistit, že se velká spisovatelka ráda opalovala v době, kdy ke krásné ženě patřila bledá tvář. V Uhrách nadevše milovala koupání v řece. S dětmi se chodívala koupat i v Praze do Vltavy a studenou koupel každému doporučovala jako nejlepší lék. Je také sympatické číst, jak autorka, jíž nic lidského nebylo cizí, kromě národopisných postřehů píše kamarádkám i nejednu štiplavou poznámku na adresu své domácí nebo nelichotivý popis velkého básníka Janka Krále. Dopisy jsou určeny především přítelkyním, sestrám Rottovým (Karolina Světlá a Sofie Podlipská), a lékaři Dušanu Lamblovi.

(Ponechávám původní pravopis. Mimochodem, vydání korespondence, z něhož čerpám, vyšlo v roce 1971 v nákladu 51 000 výtisků.)

Stella

V srpnu 1852 popisuje Němcová cestu do Ďarmot a první dojmy z tohoto města.

Každý hleděl s hrůzou do tmavé noci ven a poslouchal to vztekání se větru. Asi za půl hodiny bouře přestala, ale dešť neustále se jen lil. Jaroušek a Hynek usnuli, Karel a starý pán drželi mi věci, které jsem nemohla držet, protože jsem Jarouše podpírala a Dorinku v klíně měla, které bylo velmi špatně, naříkala na bolesti v břichu a že jí mdlo je… Ubohá se mi v klíně jen tak svíjela a bylo jí velmi zle. Ač jsem sama bolestí vzdychala, přece jsem zapomenout musela a těšit ji. Konečně jsme dojížděli k Břetislavě a já vzbudila Jarouška a Hynka. Jarouš byl hned vzhůru, ale Hynek nemohl se probrat ze spaní, a pak ještě neměl čepici, a už jsme stáli v nádraží. Tu mi byl starý pán velmi příručný. Pomohl mi ji vyhledat až kdes pod lavicí, a když já při zápisu a převažování věcí jsem být musela, dával pozor na děti… Když jsme v deset hodin vešli do maďarských vozů, které jsou velmi prostranné a světlé a dobře zaopatřené, bylo Doře volněji… Poznenáhlu usnulo to všecko ve voze. Mimo nás byli samí Maďaři a to nejvíce maďarský Egypt, který je rozdílný od našeho. Bylo to rozkošné podívání na ně, jak leželi, a jen se přirovnat dá pohledem na stádo prasátek. Jeden ležel přes průchod nadlouho, a když konduktér vešel, musel lézt přes lenochy, by naň nešlápl, a přec byl tak šetrný, že ho nevzbudil. Já dávala pozor, by děti nespadly, a mezitím dívala se do oken, podél nichž se ustavičně táhly a nahoru a dolů vlnily dva proudy žhavých jisker… Vzbudila jsem Hynka a on musel místo mne „hore byť“ (po slovensku ponocovat). Ke třetí hodině vzbudili jsme se všichni: už jsme viděli před sebou Dunaj a za několik minut mihla se nám před očima nádherná kopule ostřihomského chrámu, zahalená ještě v ranní mlze jako v šedém závoji. Dunaj byl rozvlněný a nebylo na něm vidět živobytí. Včerejší bouře na něm zle řádila, dvě lodě potopila, při čemž jeden člověk se utopil… Co dále se dělo, to posud lidé nevěděli, kteří na staciích přibývali.

Němcová je překvapena krásou krajiny, líbí se jí povozy tažené osly a to, že „ženské jsou zde také jako chlapi“…

Děti se mne ustavičně ptaly, zdali jsou to muži nebo ženy, když viděly, že mají nohavice široké jako sukni a vlasy vzadu dlouhé velmi a zpředu po každé straně viset ve tré spletený cop (anebo vrkoč). Starý táta má všecky vlasy vzadu do tlustého copu spletené a ten má na hlavě upevněný širokým, od jednoho ucha k druhému sahajícím hřebenem. Nohavice jsou připevněny na kyčli a nahoře mají košilku, která nesahá dále než k srdci a velmi široké rukávce má, červeně vyšité. Obyčejně se ale košilka vytáhne, shrne a je vidět nahé tělo… Ovšem čistě na cestě takový šuhaj nevyhlíží. Když sedne na koně, shrnou se mu nohavice vzhůru a je tu vidět kolena jako z mramoru krásné a každý je velký, silný a urostlý jako topol… Už jsem zase viděla ty známé ploty okolo vinic a polí, tu baštu z hlíny ale v ní zasazený buď modrý bez, plané růže, zimolez – což velmi pěkně vyhlíží. Okolo cesty všude plno té libné čekanky (cikorka na Slov.) a velkokvěté divizny (vólosky chvost) a celé keře durmanu... Přejeli jsme vrchy, z nichž jsme viděli do celé krajiny k Pešti dolů, krásné pohoří Budínské a na Dunaj, na němž právě jela k Vídni paroloď. Pak jsme vjeli do zelených údolíček a dubových lesíků. Všude ticho a mrtvo, jen někde ukázal se malý pastýř na pokraji lesa, v bílém pláštíku, dlouhou píšťalu při ústech, na níž celý den píská své písně dumné. Zvolným krokem procházejí se bílí psi s hlavou sklopenou, ale ušima ostražitýma kolem lesa jako vojáci na stráži a dávají pozor, jestli se neblíží někde dravý nepřítel statku (stáda, dobytka) pánova (vilk) a jak někde se ukáže mohutná bílá, velkorohatá hlava vola nebo krávy, doráží naň, až zajde hloub do lesa…

V celé té krajině, co jsme jeli, nebylo vidu, že by tam bylo pršelo. Všude sucho, a když se nám zachtělo jít kousek pěšky, pachtit jsme se museli pod kůtka pískem (homókem). Roste však v tom písku všecko velmi bujně, jen když vláha je, a zvlášť se dobré brambory rodí (krumple). Obilí už všecko na polích, srovnáno ve velikých, kulatých stohách, i oves, u těch stohů vidíte hospodáře (gazdu) s jedním nebo dvěma pacholky (bireš) a ti sundavají obilí ze stohu…

… Pěkně ale vyhlíží pole kukuřičné, zvlášť kde bujně roste. Zde je zvyk, že začne-li jeden hospodář sázet vpravo kukuricu, vlevo brambory, tam zase réž (žito) a cokolvěk zaseje, všichni jeho následujou a tak máte k nepřehlédnutí pole a nic než kukurice a vedle zase též takovou šířinu brambor a v jinou stranu pusto, kde bylo zase jen obilí. Mezi kukuricou jsou vždy tykvice (turky) a boby - oblíbené nyní zde jídlo, prostora mezi řadami kukuricových sazenic je vyplněna bujným širokým listem tykvic a dyní, pne se nahoru a žluté zvonce jejich kladou se na štíhlou lodyhu kukurice.

Září 1852

… Co se nás týká, jsme zde jako na posvícení. Já ovšem mám dopoledne „vela roboty“. Odpoledne koupat, když je prádlo, zase je hladění, a tak jedno k druhému, že někdy po kolik dní ani k psaní nepřijdu, a večer, když přijdem z koupání, ráda si odpočinu. Jsme opáleny dost všecky, a ještě více budem, a děti dobře vyhlíží… Já bych ti přála jen tak tři dni být místo mě zde v kuchyni a dívat se na to vaření a na tu celou správu a gazdování, to bys koukala, a co tatínek kdyby musel jíst taková jídla všeliká, že se nanic dělá jen z podívání…

Květen 1853

…Kdo neviděl uherské bláto, ten si o blátě nemůže žádný pojem udělat, to je bláto předpotopní ještě. Nemohli jsme ani všude na voze zůstat, sice by nás tři dobré koně, které při lehkém vozíku připřáhnuté byly, neutáhly. Kdyby dětí nebylo, raději bych šla pěšky, neboť je to radost nyní být v poli. Obilí zde navzdor zimě mnohem krásněji vzrostlé než v Čechách a stromy jedním slovem květem obsypané… Ipola tak byla vystoupla, že když jsme na poslední pahorek před Ďarmoty dojeli, město před námi leželo jako nějaký přístav. Celá ta kotlina jedno jezero. Velice jsem se zarmoutila, neboť moje zalíbená procházka do podlužanských lesů byla na dlouho zkažena.

... Zahrady jsou zde lacino k najmutí… Už jsem si zasadila sadbu, všecko, co bych jen zasadit mohla, i melóny, tykvice a kukuricu. Špenát sotva byl ze země, když jsem přijela, a za těch několik dní tak vyrostl, že už k obědu jsem ho natrhala… Divná je to zde kotlina, každý den jiný vítr a jinaký jeho účinek, je-li severní, hned aby člověk kožich oblékl, a duje-li jižní, není možny vydržet pro parno na venku. Několik teplých dnů bez deště, a voda opadla a parné slunce tak nános písku vysušilo, že možno přes luka chodit, kde před krátkem jezero stálo… V létě je v té zdejší kotlině jako v Sahaře. To není prý ani člověka ani dobytek vidět v poli, v polodne není možno vydržet horkem a v staveních chodí polonazí. Je obklopená kolem vrchami, a tak slunce sem jen sálá. A pak to dělá ta písčitá půda, jako by po žhavém uhlí chodil, tak půda pod nohou pálí. A jestli se zvedne vítr, je okolo tebe oblak písku a jako mračno žene se dál a dál, a kde nebylo před chvílí ničeho, než trávy, tam se stává rychle závěj písková, která zůstane, dokud ji opět vítr jinam neodnese. A tak i ve vodě nebezpečno. Každé přibytí vody dělá jiné jámy, jiné pahrbky na dně řeky. Letos, kdoví zdali se budem moct koupat tam, kde jsme se loňského roku koupali.

Byli jsme v Podlužanech v neděli a Marii se tuze líbil čardáš a ta hudba cikánská, i ti šuhajci. Jediné zle je, že málo lidu zdejšímu rozumí… Také mesar se do ní zalúbil a toho následek je pro nás důležitý, neboť dostávám vždy nejpěknější kousek masa. Zde mesar patří k honorací. Nejvolněji mi bylo, když jsem po dlouhém čase vešla do stínu těch krásných lesů! … Zase vidím ten sličný barvínek, který se na mě svým tmavomodrým očkem dívá… Tu jsou ty známé lúka, vinice, ty psi a voli, ty známé tváře, i ten kluk cikánský ještě tak nedbale sedí a neodvykl si nohama klátit, všecko je to samé, lidé ten samý neřád a špína, vnitř i zevnitř, příroda krásnější, mladá, nic se nezměnilo, jen já nejsem ta samá… Denně chodívám okolo té cikánské rodiny u hřbitova, která tam v zimě ubytovaná byla v dřevěné kostnici – bouda to jen – a jak se jaro probudilo, jen na zelenu stolujú a spí. Proč mohú svobodně žít, nikomu se nepronajmút, aniž se prácí namahat? Poněvadž nemají jen malých potřeb, co by za den dvakrát se najedli – čehokolvěk. Šat ten chatrný si lecjak vynajdú, nač jim se starat? Neschvaluju jich lenivost, ale nemohu také upřít, že jich život chová v sobě rozkoší, kterých se zbavit jim musí přijít zatěžko. Oni kupř. nemohú vydržet dlúho v stavení a dokonce ne spát, ale není pak to tisíckrát lepší a zdravější spát na trávě, pod akácem, nad sebú hvězdnaté nebe, než v zatuchlé díře, s okénky na dlaň, nikdy neotevřenými, kde je stropem skoro člověk přikryt? Věru, já sama bála bych se zadechnutí. Ach, ty akácie jak krásně kvetly! Všude plno, v ulicích jsou řadami u domů, po polích, zahradách, a ten hřbitov je les akáciový! To byla vůně, že všecek zápach z louží přemohla!

A závěrem událost, o níž se v Ďarmotech právě (květen 1853) mluví. Němcová o ní vypráví Žofii Rottové:

Na hlavu Rósa Šándora (Alexander Rosa) je velká cena vysazená, ale nezdá se, že toho chytrého zbojníka tak snadno dostanou. Chci Ti povědít jeden jeho kousek… Dověděli se žandarmové, od lidu, že ten a ten den Rósa Šándor bývá v jedné osamotnělé hospodě v lese, a na tu zprávu se umluvila celá kompanie, že tam půjdou včas, les obsadí a Šándora že se zmocní. Tak i učinili, tajně, potichu přišli do lesa a tam se jal rytmistr rozestavovat je. Tu ale pozorovali ještě jiných žandarmů v hospodě a po lese, kteří, když se jich ptali, jim řekli, že i oni jsou posláni chytit Rózu Šándora a že tam už tři dni čekají. I umluvili se vespolek, a že ti, co tam dříve byli, známější se zdáli být s místností, přenechal rytmistr jich poručíkovi rozestavení, sám pak šel do hospody, kde, jak jim řekl, bude čekat na zbojníka, a jak ho chytí, znamení jim dá. Dobře, sedl ke stolu, položil si šavli před sebe a tak se připravil na zbojníka. Netrvalo to dlouho a do dveří vkročí člověk nevelký, ramenatý, na první pohled jako bečar (jméno to dává se zloději, flamendru) ustrojen, rozhlédne se po jizbě, a když se i na rytmistra podívá, hodí širicu s ramenou na stůl i pušku a začne se zcela neohroženě procházet, založenýma rukam nazad, po jizbě, nepromluvě ani si nevšímaje oficíra. Ten byl uchystán, hned jak ten do dveří vkročil, ale jeho neohrožené chování tak mu imponovalo, že zůstal zaražený sedět a nevěděl, jak začít. Tak to trvalo chvíli, zbojník se procházel, rytmistr se rozmýšlel, až se tu pojednou dvéře otevrou a do nich vejde s uctivým salutýrováním před Šándorem jeden z těch žandarmů, co už dříve v lese byli. „Pane kapitáne,“ pravil k zbojníku, „už jsou všecky žandarmové pochytáni, co se má s tímto stát?“ Přitom ukázal na rytmistra. „Vyhoďte ho ven,“ rozkázal Róza Šándor s opovržením a než se zmáměný rytmistr mohl vzpamatovat, byl rozkaz od přestrojených zbojníků vykonán. Myslela jsem, že je to satira na žandarmeriji, ale má to být pravda. Ostatně není Šándor žádný Rinaldo, a jen obyčejný, ale velice odvážný zbojník. Za času revoluce byl hejtmanem, ne sice ve vojsku řadovém, ale querelliánů – jichž si vůdcové velice libovali, a on měl ty nejodvážnější.

Nevím, co bych Ti více psala…

Líbáme vás všecky!

Božena

Zdroj: Němcová, Božena: Dopisy lásky, Odeon, Praha 1971

06.06.2014, 00:00:11   Publikoval Luciferkomentářů: 10