Neviditelný čert

„Dosud není vědě jasno, proč se to které mužské individuum cítí – někdy přímo jako magickou silou – přitahováno právě tím či oním ženiným rysem či chováním, ale jedno je jisté, že stupeň její racionálnosti to není… Chtít odstranit rozdíl mezi sexuálním chováním ženy a muže je holé bláznovství, neboť vždy bude úkolem mužů sílu projevit, úkolem žen sílu mužů rozdráždit – nelze měnit základy vesmíru.“

Milan Machovec

Stella

Božena Němcová sestře Adéle Panklové 3. června 1857:

„… Být dlouho nevěstou, milá Adélo, k ničemu nevede, můžeš-li se vdát, vdej se rychle. Tvé rezignované smýšlení mě velmi uklidnilo, pokud jde o Tvou budoucnost, ačkoliv nemůžeme stavět jen na svém srdci, neboť to často utíká od rozumu a vrhne člověka do propasti bolestí, aniž by člověk měl sílu rozumu bránit, ano, je tak slabý, že všechno to utrpení snáší raději než studený klid rozumu… Myslíš si tedy, že Karel je zamilován. No ženské oko na tyto věci bystřejší, ale já bych ho litovala, kdyby opravdu byl, a Tebe bych prosila, abys ho nešetřila žádným účastenstvím, které k ničemu nevede. Pozná-li to podle slov, pak je lépe upřímně mu říci ne, než přikládat nebo se soucitem chodit kolem jeho rány, aniž se rána odhalí.

Často pokládáme za lásku to, co ve skutečnosti jsou docela jiné city, nejčastěji ješitnost, bláhovost mužů a žen. Věř mi, každé ženě lichotí, když se jí muž dvoří, a kdyby to byl ten nejošklivější, a čím je to dvoření vášnivější a vyšší, tím víc účastenství nebo soucitu k němu pociťuje, i kdyby srdce bylo oddáno jinému. Ujišťuji Tě, že na druhé straně každá žena dokáže, aby se do ní muž zamiloval, když o něho projeví zájem, neboť muži jsou ještě ješitnější. Často si z pouhé ješitnosti namlouvají, že jsou skutečně zamilovaní do té, u níž vzbudili zalíbení. Ach, co všechno nenazýváme láskou! A jsou to mýdlové bubliny, pestré dětské hračky, které se rozpadnou v nic při sebemenším zachvění větru!

Komu však vrostl do srdce cit pravé lásky, ten si jej uchová až do smrti. Jako jasná krůpěj jantaru, která nemůže ani vyschnout ani se vypařit, září v hrudi taková láska!…

... Nevykládám si jeho příchylnost k Tobě jinak, než že se probudila jeho smyslovost, čehož si sám není ani vědom.“

Josefu Němcovi 13. června 1857:

„… Málokterá žena má tak v uctivosti manželskou důstojnost, jako já měla a mám, ale víru v ni jsem pozbyla záhy. Kde ji vidět? Samá lež, klam, privilegované otroctví, nucená povinnost – zkrátka sprosťáctví. Moje srdce bažilo být velmi milováno, mně bylo lásky zapotřebí jako květině rosy – ale darmo jsem hledala takovou, jakou já cítila. Já chtěla muže mít, před nímž bych se kořit mohla, jenž by vysoko nade mnou stál, já bych život proň obětovala, ale viděla jsem v mužích jen hrubé despoty, jen pána…

... Chtivost srdce zklamala mě mnohdy – držela jsem za zlato, co bylo bláto. Tak jsem se učila, a přece nepřestala toužit a hledat po zosobněném mém ideálu. Měla jsem ctitele nejednoho – jeden měl ducha, který mne zaujal, onen tělo, ten srdce, onen rozumem, ale konečně jsem přece v nich neviděla, po čem jsem toužila: muže, před nímž bych se ráda kořila. Všichni měli své slabosti, nimbus spadl a byli to obyčejní muži, z nichž bych si žádného za muže svého nevolila…

... Ale svět ti to nepochválí. Já vím, svět haní, co je v člověku nejkrásnější – přirozenost slove mu hříchem. Kdo se nežene s obecným stádem pouze jen za korytem, toho křižujou. Takový každý je mučedníkem. Ale lépe být mučedníkem, než být darmochlebem, který neví, zač a proč je živ. Kdyby té lásky, té poezie ve mně nebylo, jakže bychom my spolu žili? To by to bylo se mnou špatně dopadalo, neboť jsem všechnu důvěru k Tvému srdci a úctu před Tebou ztratila. Kdybych nebyla přišla k lepšímu rozumu, bylo by to tak zůstalo. To však je pravda, že když jsi vzdálen, zdáš se mi pěknější a že po Tobě častěji si zatoužím. Je to přirozené a Tobě také snad to tak je. Když jsou dva ustavičně pospolu, všecky svoje potřeby jeden před druhým vykonává, pěkné, nepěkné, tu se zevšední jeden druhému. Není pak touhy ani poezie, je to jen zvyk a potřeba, co je k sobě vábí – a to je, co se mi protiví. Mně by se každý muž zprotivil, kdyby byl ustavičně okolo mě. To je, co aristokracii neb boháčům závidím, tu příležitost že si mohou být vždy vzácní. To víš, já mám už takové podivné náhledy, a ty já už asi nepřemohu. Přemohu sice, já se umím přemoct, ale což, pak se děje vše bez potěšení! Já bych i přála, aby mezi námi bylo při všem činění a jednání potěšení, a ne jen ta chladná povinnost… Všechno si však člověk poručit nemůže, já bych Ti byla také někdy ráda v jedné povinnosti vyhovila, ale právě v té případnosti neplatí žádný mus, hrozba ani prosba, jestli není vzájemné vzplanutí citu. Právě v této případnosti měli by mužové vždy zapomenouti, že jsou páni, a chovati se k ženám, jichž si váží, co milenci. Tu dlužno šetřiti co nejvíce citu a chrániti se co nejvíc každé sprostnosti. Já alespoň myslím, že by takovéto chování květ mnohého svazku manželského do pozdních let se udrželo. Co Ty myslíš?…“

Nejprve jsem se chtěla rozpovídat o lásce, psát v podstatě zbytečnou obhajobu nevěr B. Němcové. (Mnohem lépe a fundovaněji to na svém blogu provedl Josef Hejna (viz Tajemná a krásná V, kde jsou na konci uvedeny odkazy na všechny předchozí části této série). Ale všimla jsem si, že tato žena došla k úplně stejným závěrům, k nimž dospěl ve svých statích filozof – Milan Machovec. Oba chápou stejně, co je podstatou ŠTĚSTÍ. Machovec říká, že štěstí má „odolnou formu“ jen tehdy, pokud přijde jako průvodní jev při vykonávání tvůrčího úsilí, jež má původně jiný cíl. Hledat přímo štěstí samo o sobě je nesmysl. Jeden z omylů nové doby. Je to také velký omyl těch filozofických směrů, které hlásají tichou vyrovnanost. Ta totiž znamená rezignaci. Lhostejnost. Nezájem o zítřek. Chorobný individualismus. Směry, které mluví stále o štěstí, propagují filozofii zániku.

Kult štěstí nazývá Machovec nejnebezpečnějším opiem lidských dějin. Štěstí se dostaví samo, pokud člověk hledá smysluplnost své činnosti. Machovec zdůrazňuje, že schopnost prožívat radovánky všeho druhu se špatně snáší s kritickým rozumem. Dokonce říká, že: „U mnoha lidí – zejména u řady relativně inteligentních mladých žen – lze dobře sledovat, jak právě tehdy, naleznou-li své „pravé štěstí“ a oddají se mu, poměrně rychle zhloupnou na celý život.“ (Machovče, poslyš, to jsi psal ve chvíli vrcholného blaha – v duchu tvého výše uvedeného názoru. Vůbec máš na inteligentní ženy pořádnou pifku. Taková frajeřina!) Lidstvo nezanikne následkem atomové války, ani kvůli nedostatku surovin nebo v důsledku ekologické katastrofy. Lidstvo vymře v důsledku optimismu, v důsledku „zblblosti“ štěstím. Protože ve svém hédonismu neudělá nic pro svou záchranu.

(Cenné lidské vlastnosti nevytváří např. blahobyt, ale boj o blahobyt. Z pouhého vlastnění něčeho nevyroste žádná mravní kvalita. Ale mnohem spíše dosáhneme blahobytu, než tvořivého, kulturního života. Žijeme skrze věci a svobodu si vykládáme jako svobodu vlastnění majetku… Projevem zdravého lidství je přinést oběť pro vlast, cítit odpovědnost za rod, za ženy, za děti. Individualismus nové doby vytvořil parazitní styl života. V moderní společnosti všichni čekají, že někdo jiný přijde lidi zbavit tyrana… Protože oni chtějí přežít – domnívají se, že to je jejich první právo. Tak soudí Machovec.)

Ale k Boženě. Hledala ideál, hledala štěstí. Nezhloupla z toho, že se dobře vdala a že muž mohl vydělat mnoho peněz. Němec pocházel z tzv. dobré rodiny. Kdyby sám byl bez ideálu, rodina by se nemusela tak často stěhovat a nakonec by nepřišel o možnost obživy vůbec. Nic z toho mu manželka nevyčítala. O svém HLEDÁNÍ Božena Němcová píše:

„Tak to šlo – já žila zase v sobě, jako děvče, a ty staré ideály v duši opět se umístily. Tělo moje jste měli, činy moje, moji upřimnost, ale touhy moje šly do dáli, kam, tomu jsem já sama nerozuměla.

Toužila jsem, chtěla jsem to prázdné místo v srdci něčím vyplnit, a nevěděla čím. Tenkráte myslela jsem, že to může být jen láskou k muži. Nyní vím, že to není pravda. Byla jsem sama sebou nespokojená, nesjednocená. Děti byly jediná moje rozkoš, a přece mne jejich nevědomá láska nemohla uspokojit. Já chtěla být lepší, chtěla jít po pravdě, a svět mě nutil lhát. Bože, co mne to náboženství stálo. Nyní jsem to vše přestála a duše moje pokojná je v tom ohledu. Ideji národní chopila jsem se celou duší. Myslela jsem, to že je to, co touhu moji ukojí. Ani to: idea ta ovšem časem stala se pevným přesvědčením a cílem mých snah, kdežto dříve více jen romantická byla fantazie, neuvědomělá. Já poznala svět a shledala jsem, že není na světě ideál úplné dokonalosti.

... Touha ta spočívá v duši mé jako kapka, která nevysýchá ani neodtéká, ale věčně se třpytí jako diamant. Je to touha po neskonalé Kráse a Dobru, je to ona touha, která člověka z prachu povznáší, která ho vede na cestu Kalvárie! Touha ta spojena s láskou, láskou opravdivou, k veškerému lidstvu, láska, která nežádá odplaty, nalézaje sama v sobě vše, snaha státi se vždy lepší a Pravdě se sblížiti, to je můj ráj, moje štěstí, můj cíl. To mi dodává síly, to mne blaží, a bez té lásky, co bych byla?“

Láska, touha, tvorba. Spisovatelka instinktivně vycítila a později i rozumově pochopila, co je v životě podstatné. A nebála se jít za svým bez ohledu na mínění davu. Za cenu samoty.

Machovec píše, že v moderní civilizaci se žena uplatňuje jen tam, kde pracovní výkon je prodloužením její role pečovatelky. Ale skutečný výkon že zůstává mužskou záležitostí. Píše velmi chytře a zajímavě, ale přesto se nemůžu zbavit dojmu, že rozebírá ženu jako zvláštní živočišný druh. A to velmi podivný. Např. obětavou, oddanou lásku má spíše za projev ženské submisivity či sadomasochismu. Ale také chápe, že „nechce-li jako Athéna zůstat sice rozumově vyspělou, ale pro muže nepřitažlivou, musí věnovat nemalou část své energie osobnímu vzhledu, šatu, ozdobám, kosmetice, což vše hraje v mužově životě roli zanedbatelnou až nulovou. Péčí o kosmetiku se ovšem dějiny dělat nedají. Ale bez jakékoliv péče o ni by civilizované lidstvo nepochybně vymřelo i za optimálních ekologických podmínek – z prostého nezájmu mužů o to či ono.“ (Tak – kde je vaše racionalita?) Machovec ví dobře, že mnoho žen je doslova vysáto – tak tomu říká – bezohlednými playboyi patriarchátu a i ty nejnadanější končí v nicotě.

Bylo by to na dlouhé povídání. Ale tam, kde Machovec zkoumá ženu splácnutou mezi laboratorními sklíčky, připomíná bezděky vysoce vzdělaného a váženého Helceleta, který se nakonec o své milence vyjadřuje neosobně, ne jako o člověku. V případě Helceleta a jeho přátel – jako ti poslední negramotní vesničtí prosťáčci.

Zdroje:

Němcová, Božena: Dopisy lásky, Odeon, Praha1971

Machovec, Milan: Filosofie tváří v tvář zániku, Nakladatelství „Zvláštní vydání“, Brno 1989

11.06.2014, 00:00:11   Publikoval Luciferkomentářů: 6