Neviditelný čert

Máme tady zase víkend, takže vás musím oblažit zase nějakým nákladem střípků, střepin a podobné drobotiny. Začínám si na to zvykat jako malé děcko na počítačovou střílečku. Tentokrát se s tím však nebudu nijak mazlit. Včera byl totiž pátek třináctého, což je ta nejlepší příležitost, kdy se může dostatečně plodně rozvinout paraskavedekatriafobie nebo též friggatriskaidekafobie (viz Pátek třináctého). Obvykle se tento úkaz vyskytuje pouze jediný den v roce a letos připadl na včerejší pátek, jenž byl zajímavý též tím, že měsíc se nacházel v úplňku a jmeniny v kalendáři slavil Antonín. Ta druhá koincidence může působit dojmem nesourodosti, ale když uvážíme všechny spojitosti a do nich započteme fakt, že svatých Antonínů byla celá řada, tak nám to začíná harmonizovat.

Lucifer

Tato bohulibá rošťárna se pro mě začala již během pozdního čtvrtečního večera. Vlastně už byla noc, ale když se v tuto dobu přepravuji metrem, tak to vypadá, že lidi začínají teprve ožívat. Na cestu do své ubikace jsem vyrazil někdy kolem desáté hodiny a zvolil jsem, jak se ukázalo velmi prozíravě, trochu delší, ale svým způsobem pohodlnější přepravní variantu. Ještě ne zcela ztemnělým lesoparkem jsem se sesypal dolů na tramvaj, která mě dovezla na Palmovku, odkud jsem už mohl bez rušení paranoických revizorů odchytávajících cestující spěchající z trasy C na právě přijíždějící přestupní vlak trasy B dorazit do své ubikace, jelikož z Palmovky jede „béčko“.

Čekání na béčkový vlak na Palmovce se však protahovalo. Nástupiště se postupně plnilo potenciálními cestujícími, já se po něm poflakoval sem a tam a několikrát jsem z toho nudného očekávání vlaku málem usnul. Když jsem přemýšlel, jestli to nakonec nepůjdu urazit pěšky, což jsem už několikrát udělal, tak ten vlak přece jenom šouravým způsobem na to nástupiště dorazil. Jak se do své nástupní pozice tak neuvěřitelně lenivě došourával, napadlo mě, jestli jeho mašinfíra taky neupadá do spánku. Vlak byl narvaný až skoro k prasknutí. V O2 aréně byl zřejmě zase nějaký koncert nebo tak něco. Natlačil jsem se mezi stojící kulturně oblažené lidi jako sardinka a na Florenci se v mé blízkosti uvolnilo sedadlo, takže jsem své zdřevěnělé nohy mohl pod něj složit. Kdybych přestupoval na Florenci a podařilo se mi vydýchat ty paranoidní odchytávače na přestup spěchajících cestujících, tak bych zřejmě jako sardinka putoval ještě z Florence.

Teprve když jsem si sedl a moje smysly započaly zase tak nějak fungovat, uvědomil jsem si, že na každé zastávce se z palubního reproduktoru ozývá rázný lampasácký hlas, jenž cestující velmi důrazně upozorňoval, aby urychlili výstup a nástup, protože pokud to neurychlí přinejmenším až na první kosmickou, tak vypukne přinejmenším třetí světová válka. Lidem to už od prvního pohledu bylo vcelku putna. Vojenský dril onoho palubního lampasáka, jenž měl zřejmě v úmyslu přesvědčit cestující, aby se při výstupu a nástupu vzájemně a co nejrychleji zmasakrovali, cestující vnímali jako šumění vzdáleného vodopádu.

Když touto trasou jezdím, tak už jsem si před mnoha lety všiml, že existují pasáže, kdy mašinfírové zřejmě odpočívají. Kupříkladu jeden z nejdelších úseků mezi stanicemi Smíchovské nádraží a Radlická. Jednou jsem stal přímo za dvířky řídící kabinky, vlak v tomto úseku zpomalil a já jsem ucítil cigaretový kouř. Na Radlickou jsme se došourali, až mašinfíra típl cigáro, anebo možná něco jiného. V Nových Butovicích se mašinfírové občas střídají. Probíhá to tak, že si chvíli povídají a mě to čekání někdy přestane bavit, takže vystoupím, ačkoli z následující stanice to mám o kousek blíže do své ubikace. Ten malý kousek mi však nestojí za to, abych vydýchával pokec mašinfírů.

Metro má v tuto dobu interval deset minut. Jízdní řád patrně skoro nikdo nesleduje, a kdyby se časování vlaku o nějakou tu minutu v důsledku velkého náporu cestujících prodloužilo, nic se neděje. Kdyby měli provozovatelé metra pocit, že cestující čekající na vlak vnímají jakési zpoždění (podle mne naprosto zbytečný), tak by tu situaci mohli vyřešit hlášením, stejně jak to dělají, když se někdo rozhodne pod vlakem metra ukončit svůj život, což se děje velmi často, a příslušná trasa stojí třeba dvě hodiny. Řvát na cestující, že sebou mají pohnout, protože jinak… kdo ví co, třetí světová? … v dopravním zařízení, které se i bez vlivu cestujících tu a tam šourá, jako by se nechumelilo, to je prasárna velmi silného kalibru. O tom koncertu (Lucie) šéfové metra bezpochyby věděli a tyhle situace se též velmi často opakují. Buď měli nasadit více vlakových souprav, což by samozřejmě znamenalo větší náklady, ale jejich zaplacení by se dalo určitě nějak vyřešit, anebo držet zobák a nebuzerovat cestující.

Když jsem dorazil do Nových Butovic, vystoupil jsem, protože mě masírování už nebavilo. Vystoupil jsem někde uprostřed vlaku a zvolna se šoural ke kabince mašinfírů. Dva mašinfírové si mezitím u dveří kabinky zcela nenuceně a neuspěchaně povídali, jako by se nechumelilo. Tak jsem na ně zařval, aby ten odjezd urychlili, protože jinak vypukne v metru třetí světová.

Když jsem se ráno v pátek třináctého dne června probudil a došoural se do koupelny, tak v poměrně krátké době jsem zjistil, že na mě ze sprchy neteče teplá, ale studená voda. Chvíli mi trvalo, než jsem zase rozmrzl. Dole u dveří společného vigvamu jsem pak nalezl nalepený papírek, že v tento třináctý pátek probíhá údržba teplovodního zařízení. Tohle jsem velmi dobře znal z ještě dávných dob vlády našeho kmene komančů. Odstávka teplé vody v mém rodném vigvamu mého rodného města trvala zpravidla tři týdny. Jednou se mi poštěstilo, že to nastalo ve chvíli, když jsem byl v koupelně plně namydlený. Teplá voda přestala téct úplně, a dokonce i studená. Tak jsem z toho koupelnového vigvamu vylezl, po oschnutí se lehce oděl a suše namydlený vyrazil přes náměstí do jiného mně známého vigvamu, v němž teplá voda ještě tekla. Faktem je, že ta údržba se dala dokonat za jeden jediný den, ale topič si potřeboval vybrat tři týdny dovolené, což komančové kamuflovali onou údržbou. Po pádu komančů jsem se nastěhoval do vigvamu v NB v Praze. Zprvu se odehrávala podobná odstávka teplé vody, pak se zkrátila na jeden týden a v posledních letech už jenom na asi dva dny. Na tom na dveřích vigvamu nalepeném papírku stálo, že se to týká pouze tohoto jediného letošního pátku třináctého.

Když jsem vyrazil do své pracovní instituce, tak se děly takové věci, jimiž vás radši v těchto pokojných víkendovinách oblažovat nebudu. Domnívám se nicméně, že počet psychiatrů by se v této zemi měl velmi rychle navýšit. V závěru oné bezpochyby jedné mých z nejurodivějších pátečních třináctek, kdy se při pohledu na mě měsíc v úplňku smíchy popadal za břicho, jsem pocítil potřebu požádat o pomoc svatého Antoníčka.

Jak ta prosba byla vyslyšena a odměněna, to se možná během víkendu dozvíte. Možná taky vůbec ne, protože není vyloučeno, že budu kompletně na plech.

Popůlnoční dodatek: Teplá voda skutečně zase teče a pátek třináctého odtekl.

14.06.2014, 00:05:11   Publikoval Luciferkomentářů: 13