Léčení duchem I

rubrika: Pel-mel


Rakouský prozaik, esejista a básník Stefan Zweig napsal v roce 1930 v Salzburku velmi zajímavou knihu Léčení duchem (Die Heilung durch den Geist), která vyšla o dva roky později a obsahuje tři osobité esejistické životopisy dvou lékařů a jedné hysterky líčící rozličné způsoby, jimiž tito uskutečňovali „léčení duchem“: Franze Antona Mesmera, váženého, seriózního lékaře, který stál celé století na pranýři vedle podvodníků a šarlatánů, protože přišel se svým sugestivním posilováním vůle k uzdravení příliš brzy; Mary Bakerové-Eddyové, zakladatelky takzvané Christian Science (Křesťanské vědy), která svou absurdní, falešnou naukou o extatické síle víry vyvolala fanatismus statisíců Američanů; a Sigmunda Freuda, objevitele psychoanalýzy, metody, jež na vědeckém základě začala léčit duševní poruchy odstraňováním konfliktů tížících nemocné v nevědomí. Knížku jsem četl už před mnoha lety a nedávno jsem ji zcela náhodně vylovil ze své knihovny. Když jsem se do ní znova začetl, uvědomil jsem si, že její obsah dnes vnímám výrazně jiným způsobem než tehdy. Je to jako když se po spirále vrátíte jakoby na stejné místo, ovšem o jeden závit výše. V následujících dvou částech zde předkládám výtah z její předmluvy, neboť už jenom ona stojí za bedlivé přečtení. 

 

Lucifer


Zdraví je pro člověka čímsi přirozeným, nemoc čímsi nepřirozeným. Nemoc vniká dovnitř těla jako cizí těleso, znenadání přepadá vystrašenou duši a probouzí v ní spoustu otázek. Ten zlý nepřítel přece přichází zvenčí, kdo jej tedy vlastně poslal? Náboženské cítění, ideu boha přineslo lidstvu až utrpení. Lidé dospěli k závěru, že ten někdo, který nemoc na ně sesílá, musí mít nějaký důvod, že ji posílá právě do tohoto určitého pozemského těla. Někdo musí být na tohoto člověka roztrpčen, musí se na něho zlobit, nenávidět ho. A to může být pouze ten, komu je dovoleno vše, ON, který má veškerou moc, ten Všemohoucí: Bůh.

 

Bohové nemoc sesílají a jen bohové ji mohou opět odejmout: tato myšlenka tkví nezvratně vytesána nad branou do každé prvotní nauky o léčení. Pravěký člověk, který ještě vůbec nechápe svoje vlastní poznání, bezbranný, ubohý, osamělý a slabý, plane ve výhni svých neduhů a neví si jiné rady, než volat z hloubi duše o pomoc k bohu zázraků, aby jej ušetřil. Jen výkřik, modlitbu, oběť zná primitivní člověk, jako prostředek léčby. Proti Němu, Všemohoucímu. Nepřemožitelnému v temnotách se nelze bránit: je tedy třeba pokořit se, dosíci jeho odpuštění, úpět k němu, aby svaly zase zbavil palčivé bolesti. Jak jej však dostihnout, toho Neviditelného? Jak k němu hovořit, nevíme-li, kde sídlí? A tak musí bezradný, bezmocný člověk hledat ve své úzkosti někoho jiného jako prostředníka k bohu, muže moudrého a zkušeného, který zná zaříkadla a kouzla a dovede usmířit mocnosti temnost i uchlácholit jejich hněv. Tímto prostředníkem může být v dobách primitivní kultury pouze kněz.

 

Boj o zdraví znamená tedy v pravěkých dobách lidstva nikoliv boj proti jednotlivé nemoci, nýbrž zápas o boha. Všechna lékařská věda světa začíná jako teologie, jako kult, rituál a magie, jako spor lidské duše ve zkoušce, seslané bohem. Tělesnému utrpení se nestaví do cesty nabízená pomocná ruka techniky, nýbrž náboženský akt. Není zkoumána nemoc, hledá se bůh. Zde ještě působí naprostá jednota citu proti jednotě skutečnosti. Je jen jediné zdraví a jen jediná nemoc a ta má zase jen jedinou příčinu a jedinou léčbu: boha. A mezi bohem a utrpením je jen jeden a týž prostředník: kněz, ochránce těla a zároveň duše. Svět ještě není rozštěpen, ještě není rozpůlen, víra a vědění dosud tvoří v posvátné svatyni jedinou instanci. Vykoupení z bolesti nelze dosáhnout bez souběžného nasazení všech duševních sil, bez rituálu, zaklínání a modlitby. Proto kněží, znalí tajemného kroužení hvězd, naslouchači a vykladači snů, mistři nad démony, neprovozují své lékařské umění jako praktickou nauku, nýbrž výhradně jako tajemství.

 

Tato počáteční jednota se však brzy rozpadne. Aby se nauka mohla osamostatnit a převzít v praxi prostředkující službu mezi nemocí a nemocným, musí zbavit nemoc jejího božského původu a vyřadit jako zcela zbytečné to, co ji zařazuje do náboženství – oběť, kult, modlitbu. Lékař se staví vedle kněze a záhy i proti němu. Kněz se omezí na služby boží a upustí od léčení nemocných, lékař se zase vzdá všeho působení na duši, všeho kultu a magie: napříště oba tyto proudy plynou odděleně každý svým řečištěm. S tímto zásadním rozpadem prvotní jednoty nebudou všechny nauky o léčení hned zcela nového, převratného smyslu. Především se rozpadne ucelený duševní jev „nemoc“ v nečetně jednotlivé, přesně popsané nemoci. A tím se jejich existence jaksi odpoutá od duševní osobnosti člověka. Nemoc již neznamená něco, co postihlo člověka celého, nýbrž jen jeden z jeho orgánů.

 

Moderní medicína, zcela odloučená od všech momentů náboženských a magických, to je nastudované vědění a znalosti, pracuje s věcnými jistotami místo s individuálními dohady, a i když se dosud s oblibou označuje poeticky jako „lékařské umění“, platí toto vznešené označení už jen v mezním významu uměleckého řemesla. Léčení už neprobíhá jako akt duše, vždy znovu jako zázračná událost, nýbrž jako průzračné a téměř počtářsky přesné, rozumné jednání lékaře. Spontánnost nahradily znalosti, logos – ten tajuplný tvůrčí výrok kněze – nahradila učebnice. Kde starý magický průběh léčby vyžadoval nejvyšší duševní napětí, tam dosahuje nová klinicko-diagnostická metoda lékaře opaku, totiž jasného ducha bez nervozity při dokonalém, naprosto věcném duševním klidu.

 

Tato nevyhnutelná změna léčebného procesu ve věcnou odbornost musela během devatenáctého století dospět k netušenému rozvoji; mezi člověka ošetřovaného a ošetřujícího se totiž vsouvá něco třetího, článek zcela bezcitný: přístroj. Pro diagnózu se stává pronikavý zrak rozeného lékaře, hodnotící tvůrčím způsobem příznaky choroby, čím dál tím postradatelnějším. Nadvláda techniky, která sice proniká do lékařství později než jinam, ale přece jen nakonec vítězně, zvěcňuje léčebný proces ve velkolepě rozškatulkované a roztříděné schéma.

 

K této racionalizaci zevnitř přistupuje jako mocný doplněk racionalizace vnější, organizační. Na klinikách, těchto obrovských obchodních domech s lidským utrpením, se nemoci oddělují od sebe přesně jako v každém obchodním podniku podle odborných oddělení s vlastními podnikovými vedoucími a stejně se dělí i lékaři, kteří se jako na běžícím pásu ženou od postele k posteli a vyšetřují u jednotlivých „případů“ vždy jen příslušný nemocný orgán a většinou ani nemají čas vrhnout pohled do obličeje člověka, v němž je zdroj utrpení. Mamutí organizace nemocenských pokladen a ambulatorií přispívají svým dílem k tomuto odlidštění a odosobnění. Vzniká přehřátý masový provoz, v němž nemá čas proskočit ani jiskřička vnitřního vztahu mezi lékařem a pacientem, kde je při nejlepší vůli i pouhý záblesk oné tajemné magické síly, která pojí jednu duši s druhou, čím dál tím vyloučenější. Jako zkamenělá pravěká bytost vymírá naproti tomu domácí lékař, který ještě rozpoznal v nemocném člověka, znal nejen jeho tělesný stav, jeho povahu a její proměny, ale i jeho rodinu a tím i mnohé z jeho biologické podmíněnosti – on, ten poslední, v němž ještě zbylo cosi ze staré duality kněze a felčara.

 

Zdroj: Stefan Zweig, Léčení duchem


komentářů: 2         



Komentáře (2)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

2
Ali (neregistrovaný) 28.06.2014, 13:30:35
Léčení duchem? To je úžasná..báječná a zábavná hra... hraji ji už léta.. Jsme mentální bytosti.. každá naše nemoc začíná v mentálním těle..čili v myšlení, emocích.. něco mě zabolí...prst, hlava, záda..ptám se.. proč? jaká je příčina? Co jsem komu provedla? Někomu jinému? Sobě? Jdu špatnou cestou? Chci něco na co nemám právo? Vždycky na to přijdu.. když už dostanu rýmu, pak jen na hodinu.. Je to zábava. Nemám v hlavě nemocnici..jak píše Lucifer..ten obrovský dům s lidským utrpením..návštěvu tohoto domu nemám v plánech..nemám ji ve svém bytí..když jsem jela s dcerou zašít jí dlaň když se řízla o zrcadlo, bylo mi tam na omdlení..nepatřím tam a vím to.. To je součást života mnoha lidí, ale není to součást mého života.. pro mě je to ztráta času a radosti tam pobývat..ale pro mnoho lidí to je radost a i touha.. protože oni tam věřte nevěřte hledají lásku a soucit! Někdo se tam přeci o ně stará..ale jak píše Lucifer..tam ji nenajdou,protože dnes tam jsou pouze \\\"případem\\\"... \\\"zbožím\\\".. jsou přeci v obchodní společnosti! Tam nejsou člověkem, nejsou bytostí.. A to je třeba si uvědomit..je třeba převzít odpovědnost za svůj život :))) a věřte nebo ne ..je to zábava :)))

1
G (neregistrovaný) 27.06.2014, 09:24:31
Jj, léčení duchem >

Otevřena je země také teď ještě velikým duším. Jest ještě mnoho prázdných míst pro samojediné a dvojjediné, a kolem nich vane vůně tichých moří.

Otevřen a uvolněn je ještě volný život velikým duším. Věru, kdo málo má majetku, tím méně je majetkem jiného: pochválena buď malá chudoba!

Do své samoty prchni, příteli můj! Vidím tě zmámena hřmotem velkých mužů a rozbodána žahadly malých.

Důstojně zná s tebou mlčet skála i les. Buď zase jako strom, jejž miluješ, jako košatý strom, jenž tiše a naslouchaje visí nad mořem.

Kde přestává samota, začíná se trh; a kde se začíná trh, začíná se také hřmot velkých herců a hemžení jedovatých much.

Do své samoty prchni, příteli můj: vidím tě rozbodána jedovatými mouchami. Prchni tam, kde vane drsný, silný vzduch!

Do své samoty prchni! Žils příliš nablízku malým a žalostným. Uprchni jejich neviditelné pomstě! Vůči tobě nejsou než pomstou.

Již nezdvihej ruky proti nim! Je jich bezpočtu, a tvým údělem není býti oháňkou na mouchy.

Trestají tě za všechny ctnosti. Z hloubi duše ti promíjejí jen – tvé přehmaty.

Tvá mlčenlivá pýcha vždy jest jim proti chuti.

Před tebou cítí se malými, a jejich nízkost proti tobě žhne a doutná v neviditelné mstě.

Do své samoty prchni, příteli můj, a tam, kde vane drsný, silný vzduch! Tvým údělem není býti oháňkou na mouchy!

Miluji les. V městech je špatně žíti: tam příliš mnoho je lidí.

Kdybyste alespoň jakožto zvířata byli dokonalí! Ke zvířeti však třeba nevinnosti.

„O jednoho vždy více kolem mne“ – tak myslí poustevník.

Kdo ze sebe nedělá tajemství, pobuřuje: a proto věru máte proč se báti nahoty!

Vaše láska k bližnímu je vaše špatná láska k vám samým.

Radím vám lásku k bližnímu? Raději ještě k útěku před bližním a k lásce k dálnému, k nejvzdálenějšímu!

Sami sebe nesnesete a nemilujete se sdostatek.

Raději bych, abyste nesnesli společnosti všelijakých bližních a jejich sousedů; pak by vám nezbylo, než abyste si sami ze sebe stvořili svého přítele a jeho překypující srdce.

Obcovati s lidmi kazí charakter.

Jeden chodí k bližnímu, že sám sebe hledá, a druhý, že by sám sebe rád ztratil. Vaše špatná láska k vám samým dělá vám ze samoty žalář.

„Každé osamocení jest provinění“: tak mluví stádo.

Ale ty chceš jíti cestou svého smutku, cestou k sobě samému? Nuž, ukaž mi své právo a svou sílu k tomu!

Jsi nová síla a nové právo? Jsi prvý pohyb? Kolo ze sebe se roztáčející? Můžeš přinutit i hvězdy, aby obíhaly kol tebe?

Ach, je tolik chtivosti po výšce! Tolik je křečí ctižádostivců! Ukaž mi, že nejsi ze chtivých a ctižádostivých!

Ach, je tolik velkých myšlenek, jež nečiní více, než činí měch: nadýmají a vyprazdňují.

Svobodným se zveš? Tvou vládnoucí myšlenku chci slyšeti, a ne že jsi unikl jhu.

Jsi z těch, kdo směli uniknout jhu? Jsou, kdož odhodili poslední svou cenu, když odhodili svou služebnost.

Osvobozen od čeho? Co Zarathustrovi po tom! Jasně však nechť mi věstí tvé oko: osvobozen k čemu?

„Jak byste chtěli býti spravedlivi ke mně“ – tak musíš mluviti – „já si volím vaši nespravedlivost za úděl, jenž mně je souzen.“

Nespravedlivostí a špínou házejí po osamělém.

A střez se dobrých a spravedlivých! Rádi ukřižují ty, kdož si vynalézají svou vlastní ctnost – nenávidí osamělého.

A střez se i záchvatů své lásky! Příliš rychle vztáhne osamělý ruku k tomu, s kým se setká.

Leckomu nesmíš podati ruku, nýbrž jen pazour: a chci, aby tvůj pazour měl také drápy.

Muž je ženě prostředkem k cíli: účelem je vždy dítě.

Dvojí věc chce pravý muž: nebezpečí a hru. Proto chce ženu: nejnebezpečnější hračku.

Tedy mi přece vynajděte spravedlnost, která nevinným prohlásí každého, vyjma toho, kdo soudí!

Ale jak býti z hloubi duše spravedliv! Jak dáti každému, co jeho jest! Na tom budiž mi dosti: každému dávám, co moje jest.

Posléze, bratří moji, střezte se činiti bezpráví kterémukoli z poustevníků! Jak by poustevník mohl zapomenout! Jak by mohl spláceti!

Poustevník jest jako hluboká studna. Snadno tam hodíte kámen; ale když dopadl až na dno, rcete, kdo jej zase vynese ven?

Střezte se urážeti poustevníka! Jestliže jste ho však urazili, nuž, pak ho také zabte!

Tak pravil Zarathustra.
A G.
Neb to je ta cesta pravá.
GM

«     1     »