Léto se nám zvolna dotrmácelo do své střední části, jež se nachází zhruba v polovině prázdnin, a to je doba nárůstu letních dovolených. I já si teď budu nějaký ten dovolený úsek léta vybírat a vzhledem k tomu, že dovolená je něco jako prodloužení neděle, kdy se člověk věnuje nedělání běžných týdenních věcí, ale dělání něčeho úplně jiného, popřípadě vůbec ničeho s výjimkou naprostého odpočívání, vyhlašuji poloviční letní odstávku Neviditelného čerta. Budou se zde objevovat články, ale s poloviční frekvencí čili obden, přičemž může dojít i k dvoudennímu výpadku. Něco podobného se zde obvykle odehrávalo v období počínajícím krátce před Vánocemi a končícím krátce po Novém roce. Netýká se to posledních Vánoc, tehdy NČ jel na plný výkon.
Lucifer
Tuto poloviční letní odstávku zahajuji v době, kdy jsem byl zhruba před týdnem konfrontován se současnou realitou takovým způsobem, že moje předchozí články na téma „šílenství doby“ jsou proti tomu procházkou růžovým sadem. Napsal jsem o tom dvě pojednání. První bylo velmi drsné, ve druhém jsem to mírně zretušoval, abyste nepropadli amoku, popřípadě z propadnutí jemu neobviňovali mě, ale nakonec jsem se slitoval, v zájmu dovolenkového odpočinku, a obě pojednání jsem uložil k ledu. Ale aby ty dva vzájemně se prolínající spisky nepropadly až tak úplně vniveč, rozhodl jsem se, že pro začátek poloviční odstávky NČ vám z nich vyzobu některé odstavce, abyste věděli, co se mnou cloumalo, než jsem se rozhodl upadnout do zcela pokojného dovolenkového rozjímání, během něhož opustím Prahu a odeberu se do jakýchsi klidnějších končin, a veškerý ten marast s naprosto noblesním gestem odhodil do naprostého marastu:
Je pozdě v noci, vlastně už skoro ráno, páteční ráno – nemohu spát, poněvadž jsem měl jeden z mnoha dalších stupidních zážitků z tohoto lidského světa, který mi tak trochu připomněl ten před něco málo více jak čtyřmi lety, když jsem upadl do kolejí metra, abych se probudil do úplně jiného světa.
Po prvním probuzení jsem nejdříve ucítil úžasnou potřebu znovu a jinak žít. Byl jsem na tom hodně špatně, ale to mě ani za mák nedrtilo tak, abych se znovu, poučený a v novém odění vydal zpět do toho všehomíra – do oné zoufalé existence mezi paranoickými bytostmi na této planetě. Začal jsem ten vůkol šumící rej mých jepičích souputníků vnímat mnohem jasněji, zřetelněji a žádostivěji. Objevoval jsem věci, které jsem už dávno objevil, ale postupně ve mně začaly chátrat až téměř do ztracena. Objevoval jsem i novější věci a můj nádherný pocit z úžasnosti mého nějakým neznámým andělem věnovaného znovuzrození rostl jako houby po dešti. Ne však až tak úplně a ve všem.
Objevoval jsem věci ne až tak úžasně přívětivé, spíš zcela přesně opačné – i to jsem už kdysi tu a tam vnímal, ale jenom na pozadí svého šumícího vodopádu – a já si začal uvědomovat, postupně, pomaloučku, ale přece jenom zcela neústupně, že všechna ta krása lidské společnosti, jíž jsem tak nádherně věřil, a po svém prvním pádu ještě více, ačkoli to nemuselo z mých mnohých kritických poznámek, pojednání o Šílenství doby atd., být zřejmé, začíná opadat z podstaty onoho našeho lidského všehomíra jako laciné pozlátko, jako opotřebovaný staniol. A po opadání této idylické, naivní a až téměř dětsky křehké – až teprve teď vím, jak neurvale křehké – vize na mě postupně, zpočátku pomaloučku, ale přece jenom zcela neústupně začala zírat naprosto temná, nesmyslná, stupidní, paranoická, bezohledná, agresivní, zločinecká, fanatická a jakkoli jinak zcela absurdní propast skutečné lidské podstaty. Temná hlubina, v níž se dají utopit všechny dětské naivní vize.
Teď, po onom druhém pádném zážitku z noci ze čtvrtka na pátek to vím už zcela jistě.
Pokud nemáte nějaké absurdní, často i velmi náhodné a především naprosto zvrhlé výsadní právo, tak vás i na úplně jednoduchý zdravotní problém nechají chcípnout za blahosklonného pochrochtávání kolem se valících davů uprostřed moderního města jednadvacátého století v jedné z nejvyspělejších krajin. Neexistuje nic v této společnosti, čeho si třeba celá desetiletí platíte, jemuž byste mohli důvěřovat. Všechny zákony a psaná i nepsaná společenská pravidla jsou pouze výsměšným plivancem do obličeje. Pokud se je pokusíte jakýmkoli způsobem dodržovat, dostanete po čumáku mnohem víc než ti, kteří na ně zcela zjevně a veřejně hází naprosto nepřehlédnutelné bobky.
Pokud tomuto lidskému kulturnímu a společenskému systému začnete byť jen kapku věřit, podepisujete si ortel téměř okamžité likvidace.
Jestli si myslíte, že jsem propadl nějakému depresivnímu amoku, tak si to prosím nechte pro sebe. Někdy je třeba podívat se pravdě přímo do obličeje a ten pohled Medusy přežít. Právě o to se pokouším. Leč poloviční letní odstávka NČ se právě začíná, tak svoje zbraně ukryjte někam pod polštář a své hormony patřičným způsobem zklidněte. Tak budu činit i já. Ve středu tady vyjde jedno moje krátké rozjímání, takový dialog sama se sebou.
21.07.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 28