První zářijový příspěvek navazuje svým způsobem na poslední srpnový Nekromanteion. Zcela náhodně, což samozřejmě může být považováno za synchronicitu, jsem krátce předtím narazil v jednom knihkupectví na záhadologickou knížku od Arnošta Vašíčka (viz Zdroj) a do oka mi hned na první pohled padla kapitola Světci tančí se smrtí. Následně vám tedy předkládám mnou lehce zredigovaný výběr z této kapitoly, přičemž pro název příspěvku jsem nepoužil název oné kapitoly, ale název první podkapitoly, jelikož, jak známo, se ke své cestě k osvícení protloukám dost trpce.
Lucifer
Již po tisíce let indičtí svatí mužové předvádějí kousky na hranicích zázraků a sebevraždy. Drastickým způsobem týrají svá těla, polykají oheň i kusy skla a dokonce se nechávají pohřbít zaživa, aby po několika desítkách dnů bez jakékoli újmy na zdraví opět ožili. Jejich fascinující umění není rozhodně pouhý trik k pobavení publika, ale svérázná cesta k bohu. Meditace, askeze a tělesné utrpení mají svatým mužům pomoci získat vnitřní sílu a neobyčejné schopnosti, s nimiž lze překonat i zdánlivě neotřesitelné zákony přírody. Pokud je duše světce dokonale čistá a mysl zcela upjata k bohu, pak jeho tělo hravě vzdoruje žáru, hladu i ostří dýky. Bolest neexistuje a zranění, která by pro obyčejného člověka byla zcela jistě smrtelná, nejsou doprovázena jedinou kapkou krve a ihned se bez stop zahojí.
Sádhuové náleží ke stovkám, a možná i tisícům různých hinduistických škol a sekt. Hledají absolutní pravdu, ale jako nejvyšší moc neuctívají stejného boha; občas dokonce vyznávají výtvory vlastní fantazie. Jejich filosofické a náboženské ideje rozhodně neplují na jedné vlně. Odlišné pojetí víry se odráží v míře askeze, a tedy i ve způsobu života. Někteří jsou přísnými vegetariány, často se postí a chodí zcela nazí nebo svá těla obalují popelem. Jiní neváhají zasednout k plnému stolu a navzdory všeobecně přijímanému tabu se nevyhýbají ani masu z posvátných krav. Svá těla dovedou potěšit řadou požitků včetně žen a kouření hašiše.
Aghoriové, sídlící především poblíž hory Alo, se živí výlučně hnijícím lidským masem. Vylovují ohořelé zbytky těl plující po posvátných řekách anebo kradou mrtvoly připravené k pohřbu. Za zvláštní lahůdku považují lidský mozek a jsou přesvědčeni, že takto získávají magické schopnosti. Ač se to zdá být nepochopitelné, Aghoriové své odsouzeníhodné počínání považují – svým způsobem právem – za zcela nevinné, protože vychází z pantheistické nauky indické filosofie, podle níž „jestliže vše ve tvoření je pouze projevem všeobecného Ducha, nemůže být nic nečistého“.
Zjevné paradoxy v úsilí o splynutí s božstvy, různorodost vyznání, odlišné rituály a především absolutní nedostatek věrohodných informací zahalují institut hledačů pravdy neprůhledným hávem domněnek a nerozluštěných otazníků. Stále nejsme schopni odlišit vžité a lidovou fantazií zřejmě i notně opředené představy o záhadných schopnostech sádhuů od holé skutečnosti. A přitom společenství svatých mužů přetrvává v téměř nezměněné podobě již mnoho tisíc let. Sám Alexandr Veliký je obdivoval při svém tažení nížinami Pandžábu. Řecké prameny z dob před narozením Krista vyprávějí o fakírech v blízkosti Takšašíly: „Byli nazí a zaujímali různé pozice. Jeden stál a držel oběma rukama kus dřeva dlouhý asi tři lokte, a stavěl se chvíli na jednu, chvíli na druhou nohu. Jiný ležel na zemi a měl na zádech kameny, vystavuje se tak slunečnímu úpalu a dešti.“
Sádhuové tak činí dodnes. Velmi často meditují ve strnulé, obvykle velmi nepohodlné poloze. Stojí pouze na jedné noze s paží vytrvale vztyčenou vzhůru, nechávají se zavěsit na strom hlavou dolů, drží neustále sevřenou pěst, až jim nehty prorostou skrz celou dlaň, okolo hlavy mají přikovanou mříž, takže si nedosáhnou k ústům a jsou odkázáni na milosrdenství svých bližních, anebo si dokonce jako zvlášť tvrdý způsob pokání nechají useknout ruku a nohu. Jeden ze světců strávil mnoho let zkroucený do tak nepohodlné polohy, že mu dolní končetiny zcela zakrněly.
Míra askeze je naprosto neohraničená a často vede k ohromujícím výsledkům. Mystik Giri Bali údajně více než padesát let nepozřel jediné sousto. Svatí mužové v Indii tuto schopnost získávají záměrně, pouhou silou vůle a meditací. V letech 1997 a 1998 byl v Bangalore lékařským týmem sledován sádhu, který po celý rok nepozřel jediné sousto potravy, a přesto tuto dobu vytrvalého půstu přečkal bez újmy na zdraví. Štáb televize BBC v roce 2010 natáčel obdobný experiment v Ahmedabadu. Sedmdesátiletý poustevník Prahlad Jani, který údajně už několik desetiletí nejí a nepije, byl deset dnů uzavřen pod neustálým dohledem kamer. Nedostával žádné jídlo ani nápoje. Nechodil na toaletu ani se nemyl a nekoupal. Na celou dobu měl k dispozici sto mililitrů vody k vyplachování úst. Z toho množství skoro nic neubylo.
Navozování stavu extáze s pomocí nesmírného utrpení, hladu a žízně není samoúčelné. Svatým mužům prý pomáhá získat zvláštní schopnosti. Pouhou silou vůle vyvíjejí svými těly žár, který roztaví sníh v okruhu několika metrů a umožňuje i skoro nahým poustevníkům přežití v krutých himálajských mrazech. Jak naznačují staré malby a rytiny, někteří z nich dovedou v okamžiku extáze dokonce poletovat vzduchem anebo přecházet po vodní hladině.
K nejúžasnějším schopnostem sádhuů patří dlouhodobé umrtvování celého těla. Nejproslulejším se v tomto ohledu stal asketa jménem Haridas. Je prokázáno, že se nejméně čtyřikrát nechal zabalit do plátna, uložit do bedny a zakopat do země. Většinou strávil v tomto dočasném hrobu čtyřicet dnů a jednou dokonce plné čtyři měsíce. Jak bylo zjištěno v jednom ze starších případů tohoto druhu, dochází k velmi zajímavému jevu. Dotyčný fakír se ke svému pohřbení zaživa připravoval dvacet dnů. Jedl pouze mléko a užíval mnoho projímadel, aby v jeho vnitřnostech nic nezůstalo. Potom mu byly ucpány uši, nos a další tělesné otvory voskem, načež fakír začal zatajovat dech. Zakrátko se u něj objevily všechny známky posmrtného stavu – celé tělo ztuhlo a vychladlo, jenom na temeni hlavy se zachovalo velmi horké místo, v němž krev bila tak prudce, že skoro kladla odpor položené ruce. Po čtyřiceti dnech byl fakír ze svého dočasného hrobu vykopán, měl jen trochu žlutší barvu pleti, ale to horké místo na temeni hlavy stále pulsovalo. Jeho zasvěcený sluha na něm vykonal celou řadu speciálních tělesných procedur a fakír se zase vrátil ke svému živoucímu stavu, aniž by vypadal, že mu tato podivuhodně smrtelná anabáze nějak zdravotně ublížila.
Zdroj: Arnošt Vašíček, Záhady Orientu
01.09.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 12