Údajná špionka Maria Budberg – Moura spálila roku 1974, krátce před smrtí, všechny své písemnosti. Do té doby měla veškeré věci, na kterých jí záleželo, stále po ruce. Knihy a dopisy (také půl lahve vodky) měla uložené v černém kufru. Ještě jeden kufr byl pro ni kdysi životně důležitý. Bylo to zavazadlo s písemnostmi Maxima Gorkého. S dopisy o emigrantech, s poznámkami, které chtěl uchovat pro příští generace. Moura, Gorkého „neoficiální manželka“, použila tyto dokumenty jako zbraň pro své přežití. Roku 1935 požádal v Londýně Mouru důstojník NKVD, aby kufr přivezla Stalinovi. Moura se poradila se svým bývalým milencem Lockhartem, britským diplomatem, a Gorkého archiv Stalinovi přivezla. Podařilo se jí to, co nedokázala Gorkého manželka, když byla s týmž cílem vyslána za mužem do Anglie. Moura si zachránila život v době, kdy se v Sovětském svazu popravovalo bez důvodu – plnil se plán počtu zlikvidovaných nepřátel.
Stella
Tuto ženu obklopovala po celý život aureola tajemství. V dobrém i zlém poznamenala osudy několika významných mužů. Její základní životní postoj fascinoval slavného spisovatele Herberta George Wellse. Když zjistil její osobní zradu, vyčetl jí i spolupráci s tajnou policií. Maria argumentovala tím, že prvním zákonem života je přežít – jak on jistě také ví ze studia biologie. Sama Maria netušila, že její přístup k morálce a její pojetí individuální svobody může Wellsem otřást tak, že dospěje k názorům vysloveným v díle Anatomie frustrace. (Nejzajímavější z nich je teorie milovaného stínu: Vytváříme si o sobě představu vyrovnané osobnosti, Persony. Toužíme po ženě, Stínu, která možná touží i po nás, ale mezi nás přichází třetí postava, Pochybnost. Persona a Stín se potřebují, ale nemohou spolu žít. Pochybnost zabije iluze – a všechny změní.)
Moura přežila všechny etapy vývoje v Sovětském svazu, což bylo při jejích společenských kontaktech a leninském i stalinském teroru těžko vysvětlitelné. Snad to bylo právě tím, že se jevila neuchopitelná a tajné služby se pokoušely dopátrat jejího tajemství. Podle Rusů donášela Angličanům, podle Estonců Rusům, podle Rusů žijícím v Anglii Moskvě, za špionku ji považovali Američané i Němci. Nikdo jí nic nedokázal, v ruských archivech se nic nezachovalo. Její otec byl kdysi dvojitý agent…
Podle estonské novinářky a spisovatelky Světlany Blomberg byla Moura ženou, která po celý život nosila masku, spřádala intriky, dopouštěla se menší i větší zrady a měla potřebu být za všech okolností hvězdou. A protože je lidskou vlastností hledat ve všem logické důvody, tak i ve schopnosti přežít vždy a všude nacházelo Mouřino okolí vysvětlení jejího životního úspěchu v jediném: musela být špionkou. Je skutečně s podivem, že přežila v tak složité a kruté době – za revoluce, za občanské války, během všech čistek a tažení proti intelektuálům, šlechticům, rolníkům… Navíc stále cestovala do ciziny, což bylo pro jiné pouhým snem.
Maria Zakrevská se narodila roku 1892 v Poltavě na Ukrajině do bohaté rodiny senátního úředníka. Protože si o svém životě často vymýšlela, je těžké někdy rozlišit, co je pravdou (také se někdy uvádí jako místo jejího narození Sankt-Petěrburg.) Rozhodně její prababičce nepsal verše sám Puškin a její otec nebyl členem vlády, jak tvrdila. Je také otázka, zda Maria někdy vůbec navštívila Oxford (snad tam absolvovala jazykový kurs) a Cambridge, i když se po celý život chlubila, že v Cambridgi získala vzdělání. (V době jejího údajného studia tam ovšem ženy nepřijímali.) V každém případě velmi dobře ovládala několik jazyků a byla zvyklá pohybovat se ve vyšší společnosti. Svého prvního muže, Němce z Pobaltí, potkala na ruském velvyslanectví v Berlíně. Porodila dvě děti, „protože se to má,“ jak říkávala. Když r. 1918 její muž odjel do Estonska zkontrolovat svůj statek, zůstala v Petrohradě a na večírku britského velvyslanectví se seznámila s diplomatem a spisovatelem Lockhartem, velkou osobností britského společenského a politického života. To byl počátek jejich veliké lásky a pozdějšího přátelství. (Lockhart byl v Rusku na tajné misi. Měl zabránit, aby Rusko uzavřelo smlouvu s Německem.) Chtěl se kvůli Marii rozvést, rozvést se chtěla i Maria, s tím, že s Lockhartem odejde ze země. Tajná policie je sledovala, vyfotografovali zamilovaný pár v ložnici… Krátce oba pobyli ve vězení. Poté Lockhart odjel z Ruska a z jeho lásky zbyly jen dopisy. (Svůj příběh ztvárnil v Pamětech britského agenta, následoval film Britský agent.)
Mariina muže v Estonsku zabili rolníci, statek vypálili. Přestože se uvádí, že pak Maria odjela do Estonska kvůli dětem, šlo jí spíše o to, aby si pořídila pas. Z téhož důvodu se tam provdala za hazardního hráče Budberga, získala pas i titul baronky, zaplatila dluhy svého muže a rozvedla se.
Od začátku 20. let pracovala jako sekretářka a literární agentka Maxima Gorkého. Byli důvěrní přátelé, šťastně ženatý Gorkij jí dovolil, aby vedla jeho dům za to, že on zabezpečí ji i její děti. Právě on začal Marii říkat Moura (čti mura). Třináct let Moura Gorkého doprovázela všude, osvědčila se také jako organizátorka jeho života v Itálii. Po říjnové revoluci (1917) byl Gorkij už dávno světoznámým spisovatelem a bylo zapotřebí, aby nesledoval příliš zblízka skutečnou situaci doby leninského teroru. Vyděsila ho totiž krvavost bolševické revoluce. Byl tedy „uklizen“ do zahraničí. Žil ve vile v Sorrentu, bydlení mu platila sovětská vláda. Nechvalně proslulý Jagoda jeden z Mouřiných přátel, mu osobně přivezl auto… Jenomže do Moury se zamiloval také další slavný spisovatel, Herbert George Wells, který roku 1920 navštívil v Rusku Lenina i Gorkého. Zdá se, že Moura se nedokázala, nebo nechtěla, mezi Wellsem a Gorkým rozhodnout. Wells jí několikrát nabízel manželství, ale Moura nabídku vždy převedla v žert. (Také spolu ve 30. letech zinscenovali frašku – před přáteli sehráli svatbu.)
Když se Gorkij roku 1933 vrátil do SSSR, Moura jezdila po Evropě, většinou s Wellsem. Jejich vztah byl dost bouřlivý, ale nechtěli se odloučit. Wells byl velmi zklamaný, že si ho Moura odmítá vzít, ale ona chtěla být nezávislá za každou cenu. Občas se tajně vydala do Ruska a Wellsovi o svých cestách lhala. Nikdy nedokázal její chování pochopit. Také její dcera, která studovala v Londýně, odmítala krýt její zálety. Když roku 1936 zemřel Gorkij, stála prý Moura na pohřbu vedle Stalina. (Znala se osobně také např. s Himmlerem a Churchillem.) Po Wellsově smrti roku 1946 začala spolupracovat jako poradkyně s významnými režiséry, psala scénáře a věnovala se překládání knih. Oficiálně byla pokládána za vdovu po Wellsovi.
Moura se nechtěla dostat na společenské dno tak, jak se na ně po bolševické revoluci dostaly ruské šlechtičny a intelektuálky nucené uprchnout do ciziny. Nezvyklé na manuální práci vykonávaly těžká, podřadná povolání. Podle mínění některých lidí z Mouřina okolí byla Maria Budberg „železnou ženou“, ženou bez svědomí.
Své skutky omlouvala tím, že jí sovětská tajná policie vyhrožuje smrtí. Gorkému i Wellsovi tvrdila, že na ně byla nasazena tajnou policií – nic takového se neprokázalo. Moura nenapsala žádné paměti, ač by se to při jejích stycích a bohatém životě dalo předpokládat. Na otázky prý odpovídala jen pokrčením ramen a úsměvem. Klidně a vyrovnaně dožila v Itálii, aniž by se snažila těžit ze své neklidné minulosti. Dosáhla toho, po čem toužila: vše, co se dělo v jejím životě, určovala jen ona sama.
Zdroj: Gray, John: Komise pro nesmrtelnost, Dokořán, Praha 2013
05.09.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 19