„Dlouhý lovec“ a milovník kaktusů, dvoumetrový Alberto Vojtěch Frič se vrátil roku 1905 do Čech bez své domorodé paraguayské manželky. Ale indiáni nezapomněli na bílého muže, který se téměř holýma rukama ubránil útočícímu jaguárovi. Že Frič zanechal v Paraguayi dceru, o tom se jeho čeští potomci dozvěděli až v roce 2000. Zjistili, že Herminia dosud žije. (viz Radio Praha – Potomci cestovatele Friče pomáhají…) Právě Frič zažil na vlastní kůži všechno, co s sebou přinášela výjimečná životní cesta. Cesta do světa i cesta jako osud.
Stella
Nedávno Ondřej Neff v televizi řekl, že člověk je disponován k tomu, aby žil v okruhu takových dvou kilometrů. A náhle se všechno přiblížilo. Prostřednictvím internetu přišel svět až domů. K Neffovu tvrzení dodám, že některé země přestaly být exotickými 11. září 2001. Kolik jsme před tragédií dvojčat věděli o arabských zemích? Deset let od změny režimu už bylo možné beztrestně cestovat kamkoli, ale stále ještě přetrvávalo povědomí o nedosažitelné exotice. Podobně, jako chápalo i celé 19. století země, jako jsou Čína, Korea…
Afrika, Amerika
Cestování odjakživa patřilo ke způsobu života vyšších vrstev. Chudí vandrovní tovaryši nebo tuláci putovali za chlebem a exotika je nelákala. Do ciziny se mohl člověk nižšího postavení dostat nejspíš jako voják v době válečného tažení. 19. století přineslo velkou oblibu cestopisů, cestopisných výstav a přednášek. Šlo o vítanou změnu v každodenním koloběhu, protože lidé rádi poslouchali o nástrahách putování a o zvláštnostech života „divochů“. A tak, když se roku 1879 vrátil z dlouhé africké cesty Emil Holub, absolvoval během dvou let 120 přednášek.
Z výnosu za vstupné mohl Holub financovat své cesty. Nemalé prostředky mu přinesly výstavy. První výstavu z Holubových afrických sbírek uspořádal už Vojta Náprstek r. 1874 na Staroměstské radnici. Další výstavy pořádal už Holub sám. Především velmi rozsáhlou, moderní jihoafrickou expozici ve Vídni roku 1891. Z Vídně pak čtyři vlaky – sedmdesát dva vagonů – převezly exponáty do Prahy. Návštěvníci mohli spatřit modely domorodých vesnic, figuríny domorodců, originální nástroje a zbraně, vypreparovaná zvířata. Je paradoxní i pochopitelné, že právě tato výstava nepřinesla zisk. Holub musel splácet dluhy. Zklamalo ho, že se sbírky nepodařilo zachovat vcelku, dokonce je odmítlo i Muzeum Království českého. Holub část sbírek rozprodal, část rozdal, mnoho věnoval školám, i se skříněmi – tam ovšem přišly záhy vniveč. (Pravdu měla paní Holubová se svým: Doma bude!)
Holub dlouho neměl konkurenci. Ta přišla až s postavou poněkud záhadného Enriquea Stanko Vráze. Vráz stihl během zimy 1894–95 přednášet dvěstěkrát. Oba cestovatelé byli dobovými idoly, neboť dokázali strhnout posluchače dobrým řečnickým výkonem. Každý měl svůj tematický okruh: Holub se zabýval Afrikou, Vráz Jižní Amerikou. Vráz jako první vystavoval živá cizokrajná zvířata. Když se objevil Alberto Vojtěch Frič, kterého také lákala Jižní Amerika, Vráz se stavěl k pořádání Fričových přednášek velmi nevraživě. Když jej mladičký Frič víckrát žádal o radu, Vráz odmítal. Na rozdíl od Vráze se Frič zabýval nejen vyprávěním o zajímavostech, ale věnoval se i kritice dobových poměrů, jak cizích, tak domácích. Noviny ho z těchto důvodů raději ignorovaly. Frič se také jako jediný rozhodně stavěl proti kolonizaci. Prohlašoval, že Evropané hubí indiánské obyvatelstvo. Roku 1908 přivezl do Prahy nemocného indiána Čerwuiše. Na přednášku ho vzal jen jednou, jinak chodil indián všude s ním, protože ponechat jej samotného v bytě nebylo bezpečné. Frič chtěl pomoci indiánům se záhadnou nemocí – po vyšetření na parazity se Čerwuiš uzdravil speciálním projímadlem a za rok tento lék s Fričem přivezl domorodému kmeni.
Frič nebyl první, kdo přivezl obyvatele vzdálených zemí do Čech. Holub přivezl osmiletou černošku Bellu, spolu s dvěma sokoly, dvěma sovami, živou opicí a velkým psem – jak informovaly noviny. Bellu zde vychovávali jako služku. O jejím osudu se dále ví jen to, že po čtyřech letech odcestovala s Holubem do jižní Afriky. Malého černocha přivedl do své rodiny méně známý cestovatel Antonín Stecker. Chlapec byl pokřtěn, dostal soukromé vzdělání a odešel na studia do Říma, aby se stal misionářem. Tam pravděpodobně spáchal sebevraždu, údajně pro studijní neúspěchy.
Sever
Na evropský sever se vydal už Jan Ámos Komenský na pozvání královny Kristiny v roce 1645. Švédsko a Finsko pak navštívili někteří čeští exulanti, jako Jiří Holík – 1672. O sto let později se pokusili o misijní činnost mezi Laponci a Samojedy v Norsku a v Grónsku moravští bratři.
K významnějším návštěvníkům severských zemí patří Josef Wünsch (1842 – 1907), jehož zájem byl ale především historický (hledal stopy po baltských Slovanech), dále Josef Štolba (1846 – 1930). Štolba navštívil Skandinávii dvakrát. O cestách vypráví v knihách Na skandinávském severu a Za polárním kruhem. Nám je ale bližší Jiří Guth-Jarkovský (1861 – 1943). Jako středoškolský učitel podnikal pravidelné prázdninové cesty. Zdaleka necestoval jen na sever. Vydal knihy o cestě do Alžíru, do Tunisu, do Francie, na Korsiku, na Sicílii, do Kanady, do Irska, do Řecka, do Španělska. (U středoškolského učitele se cestování samozřejmě předpokládalo.) Na severu navštívil nejprve Norsko a teprve později, už jako člen mezinárodního olympijského výboru, odjel do Finska a do Švédska. Tentokrát se zájmem a trochu i se závistí sledoval zálibu Švédů ve sportu, zaujal ho také nový typ muzea, Skansen. Finové ho nadchli vřelým vlastenectvím, s nímž se bránili ruskému vlivu (1902).
Štolba i Guth se potkali s Laponci. Zatímco Štolba se za nimi vypravil sám a poznal je v autentickém prostředí domorodé vesnice, Guth viděl to, co už tehdy Laponci předváděli pro turisty. Oba cestovatelé se shodují v tom, že jde o poslední kočovný národ Evropy, že jsou to lidé „nízké kultury“ a všichni vypadají stejně, jak je prý typické pro primitivy. Ženy jsou všechny bez výjimky šeredné, po dvacítce prý přímo „děsivé babice“ s velkými hlavami, širokými obličeji, mdlýma očima, s kostnatou a hranatou postavou. Muži i ženy si potírají tělo tukem, nemyjí se, a proto neuvěřitelně páchnou a jsou plní hmyzu. Na druhou stranu Štolba i Guth uznávají, že život Laponců je nesmírně krutý, vyplněný pouze nepřetržitou péčí o soby. I za polárních nocí musí hlídat stáda před vlky. Guth si uvědomuje, že se turisté dívají na domorodce jako na divokou zvěř v zoologických zahradách.
K dalším zážitkům, které byly pro oba Středoevropany nové, patřila krása světlých dlouhých letních večerů a půlnoční slunce. Překvapilo je také, že ve švédských hostincích se lidé pouze najedí, napijí a jdou domů, přestože Švédové mají vynikající pálenku. Dále si Štolba i Guth nemohli vynachválit pohoštění formou švédských stolů (uzená kýta, sobí kýta, jazyk, smažené ryby, kaviár, máslo, výborná kořalka a „švédský punč“ z ostružiníku morušky). Obdivovali dokonale fungující železnici a lodní přepravu. Domlouvali se všude anglicky. Jak mnohokrát zdůrazňují, němčinu neznal na severu nikdo. Výjimkou byli obyvatelé Helgolandu, protože němčina byla jejich vyučovací a církevní řečí.
Kavkaz
Exotikou byl pro Čecha také Kavkaz. Roku 1909 jej navštívil profesor etnografie Karel Chotek, aby zde nasbíral materiál pro svou habilitační práci. Vydal se na cestu dokonale teoreticky vybavený, protože cíl jeho cesty byl především historizující a etnografický. Chápal, že jede do oblasti jiné kultury, a správně pochopil i to, že probíhající rusifikace Kavkazu představuje velký budoucí problém. K jeho cestě jen tolik: zaujala ho nízká úroveň hygieny a netečnost úřadů v době epidemií.
Byl překvapen tím, že celé Baku ovládá zločinec, který uprchl ze sibiřského vězení a jemuž platí výpalné všichni – kozáčtí důstojníci i majitelé velkých podniků. Dále se Chotek zamýšlel i nad socialistickými myšlenkami. Považuje je za nebezpečné a hloupé. Když píše o průvodu spoutaných politických vězňů, považuje je za oběti nesmyslných idejí. A také se pozastavuje nad výchovou mládeže ve městě. Literární a debatní kroužky byly přísně zakázány, ale tolerovalo se čtení odvážné pornografie a dráždivá divadelní představení. Každoročně utekla některá gymnazistka s členem cirkusu nebo divadelní společnosti. Mládeži se tolerovaly volnější mravy. Nebezpečné byly myšlenky…
Teskně hučí Niagara – popularita české písně od Eduarda Ingriše je také jedním z dokladů, jak lákavé jsou pro nás dálky a exotické kraje. I když se říká, že máme sklony k zápecnictví, jež nám umožňuje přívětivější pohled do zrcadla, vyrostla generace, pro niž platí něco jiného. Překvapí počet mladých, kteří prošli a projeli podobnou cestu, jakou vykonal Eskymo Welzl, své následovníky mají Hanzelka a Zikmund. Svou vzdělaností, noblesou a angažovaností se tito dva cestovatelé právem zapsali do českých dějin 20. století.
A neměli bychom např. i takového Ingriše obdivovat víc než některou ze soudobých tzv. celebrit?
Zdroj: Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století, Academia, Praha 2008
23.09.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 9