Ještě si trochu požít (Svoboda)

rubrika: Pel-mel


Všechny napadlo, že mladá paní není při smyslech. Že ji přemohl smutek z náhlé ztráty manžela. Ono taky není obvyklé smát se vesele na pohřbu. Ale dobrá nálada mladou vdovu neopustila ani v příštích dnech. V kontejneru se každý den objevovaly další a další věci, které její muž dlouho shromažďoval. Vítr roznášel útržky fotografií. Soused si odvezl na chalupu elegantní stylový nábytek. Bylo jasné, že se vdova osvobodila od něčeho, co nechtěla nikomu přiznat. A postupně jsme při náhodných setkáních začínali rozebírat, že ten pohledný lékař – džentlmen se vlastně nechoval tak čestně a nekompromisně, jak se všem jevilo, ale pořádně despoticky. Vzpomněla jsem si na ten příběh, když si stará známá povzdychla, jak se těší, až její nemocný muž opustí tento svět. „Ještě si trochu požít,“ řekla.

 

Stella


Nejsvobodnější lidi potkávám každý den. Choulí se u vrat nebo u kašny, apatičtí, zarostlí, někteří se doslova ztrácejí před očima. Bezdomovci. Znám jejich příběhy. Vím, kterého z nich bude jeho manželka v zimě nechávat přes noc na balkoně, stejně jako loni. Nemůže spát v bytě, protože by jeho zařízení zdemoloval. Vím, který z nich opět nedostane nocleh v azylovém domě, protože nikdy není střízlivý. Vím, který z nich stále odmítá pomoc svých dětí. Vím, že všichni pobírají průměrnou penzi – netají se tím. Odmítají nabízené jídlo a oblečení. Chtějí jen peníze. Volili svobodu. Ale nejspíš si ji pletou s něčím jiným. Ostatně, o tom už jsme se na NČ bavili před rokem – Dát? Nedat?

 

Máme (nebo se domníváme?) svobodu všeho, co není zákonem zakázáno. Máme svobodu opít se, můžeme si vybrat závislost, která nám zničí zdraví. Šikovní vyděrači, chráněni zákonem, nám mávají před očima lákavou možností strávit čas ve veselé herně. Nebo proč jsi, státe, herny asi povolil, když ne ku prospěchu občanů? Taky máme svobodu zůstat hlupáky. Nedělat si násilí plněním nějakých povinností. Ale v tom případě bychom také měli nést následky a nežádat nemožné a nezasloužené. Zkušenost říká, že svoboda je pro některé lidi daleko víc pohromou než vymožeností doby či dobrodiním. Neumějí s ní zacházet. Nerozumějí jí.

 

Jak píše Jiří Krupička v knize Zmatek, pojem svoboda souvisí s pojmem právo. Právo má ale širší rozsah. A protože se dnes obvykle pod tzv. svobodným jednáním rozumí právě ona možnost dělat cokoli, co není zákonem zakázáno, svobodné jednání může brzdit buď fyzická, nebo politická překážka. Ale existují i zábrany rozumové a mravní. Záleží na stavu společnosti, jestli mravní zábrany podporuje, či nikoli. Ve společnosti, kde mravní zábrany padají, se dá těžko mluvit o pokroku.

 

A není projevem obyčejné zhůvěřilosti, když soudní spor vyhraje člověk, který žaluje výrobce koblih kvůli tomu, že ho neupozornil na možnost obezity po jejich nadměrné konzumaci? Jak můžeme v normální společnosti s úspěchem žalovat lékaře, když jsme odmítli jeho péči? V takovém případě svoboda jednotlivce napěnila do takové výše, že zakryla nejen zdravý rozum, ale také smysl justice… Svobodu si ponecháme, odpovědnost na někoho hodíme! To mě vážně zlobí. (A i když mám svobodu užít výstižnější výraz, nevyužiji…)

 

V některých zemích se svoboda jednotlivce stala božstvem, které z něj nakonec dělá oběť vlastní lenosti a neschopnosti. Neboť jsme tvorové od přírody líní (nebo také ostýchaví) a někteří prostě potřebujeme dohled a potřebujeme vedení. Jak známo, stromek se musí ohýbat včas, špatně odhadnutá míra svobody dítěte vede nejen k neurotizaci, ale k trpkým koncům vůbec. Podivné pojetí svobody se u nás uplatňuje ve vztahu k plnění zákonů. Člověka popadne vztek, když slyší, jak poslanec veřejně prohlásí, že zákon podpoří, ale dobře ví, že se nebude dodržovat. To už je přece příznak úpadku – úpadku něčeho podstatného.

 

V sobotních LN (Žijeme ve slabé společnosti, LN, 25. 10. 2014) výstižně rozebírá podobné otázky Karel Hrubý, devadesátiletý sociolog, filozof a politolog. Jeho věk uvádím proto, že ve svých tvrzeních vychází také z bohaté životní zkušenosti. Správně říká, že proti sobě nesmí stát principy humanity, morálky a kultury na jedné straně, a na straně druhé materialistická doktrína s požadavkem hospodářské prosperity. Politika musí brát ohled na obojí a stanovit normu, jíž se řídí soužití lidí ve státě.

 

Jakkoli Neviditelný čert viditelně a programově politiku nemá rád, nedá se téma svobody od politiky úplně oddělit… Tak tedy – trochu jinak (ale pořád stejně):

 

Dá se říci, že pokud jde o definici svobody, každý filozof definuje svobodu po svém. Snad bude nejjednodušší říci, že je to STAV vnější (bez vnějších překážek) a stav vnitřní, pocit, že jednám v souladu se svou vůlí. John Locke se domnívá, že svoboda je původní, přirozený stav. O tom by se dalo opravdu hodně diskutovat. A svoboda má mnoho podob… Např. proces demokratizace společnosti začal spolu s bojem za národní svobodu, jako sebeomezení politické moci nad občanem. Až Pařížská komuna přinesla také požadavek práva na zlepšení sociálních podmínek a práva na důstojný život.

 

Svérázné pojetí svobody v současné Francii vedlo k zajímavému jevu. Studentské bouře v roce 1968 byly vedeny pod heslem téměř absolutní osobní svobody. Zatímco v roce 2006 studenti zahájili akce občanské neposlušnosti kvůli omezování možností při zaměstnávání mladých lidi. K jejich protestům se přidaly odbory. Jak řekl rektor Sorbonny, mladí projevili značnou hloupost. Volají po reformách země, ale nejsou ochotni se jakkoli omezit. Hledají viníka kdekoli, ale nevyvíjejí žádné úsilí na cestě k vlastnímu uplatnění. (Parlament totiž přišel se zákonem, který by umožnil propustit lidi mladší 26 let, což dosud nebylo možné ani v případě, kdy se uchazeč neosvědčil. Blokovali tak místa vážným zájemcům.) Ve Francii vyhrála ulice v boji s vládou, kterou si zvolila. Strach z omezování svobody v Americe způsobil, že v některých oblastech získal zákon o rovnosti všech občanů právní rámec v neprospěch občanů bílé pleti.

 

V současnosti máme dosud nevídanou svobodu v projevu své individuality. Uvolnily se zákonné a společenské meze pro vystupování na veřejnosti: v projevech sexuality, zábavy, v chování vůbec. Odpírači vojenské služby kdysi chodili do vězení jako zločinci. Později pro ně orgány moci vytvořily nevojenské formy služby. Přestože demokratické zákony poskytují široký rámec osobní svobody, lidé si jí berou víc, než zákon povoluje. Typickým příkladem je dodržování – nedodržování nejvyšší povolené rychlosti na silnici. A příslušné orgány nevidí, neslyší. Občan se domnívá, že svoboda je posvátná, bezbřehá a samozřejmá. Odtud pramení ono v Evropě dosud neobvyklé uvolnění mravů po pádu obou totalitních režimů. Vyslovit slovo „morální“ pomalu znamená vystavit se posměchu.

 

Materiální meze svobody, to je oblast velmi relativní. Materiální úroveň lidí rostla až do zemědělské revoluce velmi pomalu. Se vznikem zemědělství se její vývoj zrychlil a člověk získal možnost volby v chování i v myšlení. Soudobá západní civilizace přinesla nevídané možnosti volby životního stylu i možnost nekonečného výběru zboží. Ale pro mnohé je rozšíření takové svobody symbolem úpadku. Země, které západní bohatství vidí jen ve filmu, mají pocit mravní nadřazenosti – ač by bohatstvím samy nepohrdly (jako islámští vůdci…). Chudí v bohatých zemích žijí na takové úrovni, jaká před druhou světovou válkou charakterizovala střední třídu.

 

V demokraciích se rozšiřují meze svobody i v materiální sféře. Za důstojné se považuje být svobodný, s dostatkem peněz, s přístupem k požitkům. V Americe nedošlo nikdy k prudkému sociálnímu otřesu právě proto, že každý má možnost se v mezích zákona vypracovat vlastním úsilím. (Otřes, který Ameriku čeká, tkví v mezinárodních vztazích.) Evropa neznala „americký sen“. Ale rychle se mu blíží. S rostoucí materiální úrovní vzrůstá i rozpětí mezi nejvyššími a nejnižšími příjmy. Zvýšený zájem o problémy spjaté s věcmi materiálními s sebou nese i velmi negativní jev: v záplavě informací se tříští celostní pohled na život. Zužuje se duchovní obzor. Horší je ale globální situace. Zde proti sobě stojí celé národy. Afrika stojí proti bohatým jako celý chudý kontinent. Čeká nás konflikt z důvodu vyrovnávání úrovně.

 

Přijde doba největší dějinné zkoušky lidské inteligence. Lidstvo, stále ještě rozdělené nerovnoměrnou výší životní úrovně, stojící však i na svých nejnižších stupních daleko nad kdysi ubohou minulostí, bude stát před otázkou: kde, u koho začít s nevyhnutelným uskromňováním? – Jiří Krupička

 

Vzteklé reakce v internetových diskusích (i u hospodského stolu) na téma hospodářských sankcí vůči agresorovi připomínají, že nasycený člověk málokdy oceňuje svobodu slova, svobodu informací… Lehce se také zapomíná, že moje svoboda nesmí omezovat svobodu druhého. A kdo nemá potřebu tápání, hledání, neklidu, duchovního rozměru, neví, že je tak trochu mrtvý. Neboť, nejen chlebem živ je člověk. Být nesvobodný je náhodou pohodlné. (Nemám na mysli krajnosti, jako otroctví, válka…) Říkalo se u nás: Drž hubu a krok… Vojáci, kteří náhle přijeli pobýt v srpnu 1968, nerozuměli tomu, o co nám jde. Města jsou pěkná, vesnice krásné, lidé jsou dobře oblečení, v obchodech je zboží…

 

A. P. Čechov ve své geniální povídce píše:

 

Pocit podobný tomu, jaký jsme zakoušeli už dávno, velmi dávno, ještě v dětství, když odcházeli dospělí z domu a my běhali hodinu dvě po zahradě, radujíce se z plné svobody! Ach, svoboda, svoboda! Jen zmínka o ní, jen slabá naděje na to, že by mohla přijít, dává duši křídla… Vidět a slyšet, jak lžou,… a ještě být pokládán za hlupáka, že tu lež trpíš, snášet urážky a ponížení, nesmět se otevřeně přiznat, že jsi na straně slušných, svobodných lidí, i sám sobě lhát a usmívat se – to všechno za kousek chleba, za teplý kout a za nějaký titulek, který nestojí ani za groš – ne, takhle se žít nedá! … A že trávíme celý život mezi zahaleči, svárlivci, hloupými a prázdnými ženskými, říkáme a posloucháme všelijaké nesmysly – není to taky futrál?

 

To napsal Čechov, ovšemže dávno, v 19. století… Ale on je futrál taky rakev, že?

 

Inspirace:

 

Krupička, Jiří: Zmatek, Paseka, Litomyšl 2008

Čechov, A. P.: Člověk ve futrálu (Srdce nechodí samo, Odeon, Praha 1968)


komentářů: 7         



Komentáře (7)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
7
Stella 28.10.2014, 11:17:40
Což je pravda, Astro. Četla jsem tuhle, jak si svět jen vykládáme, protože si ho náš mozek přizpůsobuje, jak je právě schopen a jak potřebuje - lenoch jeden!
Ty ale vzhledem k hodině, kdy píšeš, taková nejsi.

Předkové - strýc, nejspíš alkoholik, pomalu odcházel, dlouho doma ležel... Teta se nás jako malých dětí před ním vyptávala, jestli na něj budeme vzpomínat, že on už brzy umře. Měla všechno připravené na pohřeb. On to bral úplně normálně, bavil se s námi. Raná škola života. Těžko ji v paneláku získat.

Celá republika ve svátek tone v slunci, kromě mého bydliště - něčím jsme zhřešili, taky toneme...
Krásný sváteční den! Usmívající se

astra2
6
astra2 28.10.2014, 06:44:03
Stello a kocoure, měli jste dobré babičky. Hodné a statečné. Já měla praděda (znám jenom z vyprávění),když byl zaskočen nějakou nepravostí světa, vyndal fajfku z pusy, odplivnul si - a pravil - fuj na svět špatnej a lidi v něm! Ahoj A svoboda? To je pojem, představa a skutečnost tak veliká, jako celý kosmos.

Stella
5
Stella 27.10.2014, 21:01:53
Nemusí být všechno komentované. Pokud poslouží k zamyšlení, je dobře.

St. Kocoure, připomněl jste mi, co říká také Magdalena Novotná o trápení zvířátek. Však víte, koho mám na mysli. Mrkající Moje, v Polsku vyrostlá babička, zase říkala vždycky, když zabila komára: Škoda toho života zmařenýho. Nevím, jestli to byla ironie!
Ona také doma slepice zabíjela - bez hospodářství by nás rodiče neuživili. Nezbytnost.

Předvádění poprav je šílené a hlavně návodné! Nepotrvá dlouho a atd..
K posledním kocouřím otázkám: Mám zlý pocit, že jsme se přehoupli přes osudovou historickou hranici. Že jsme to připustili.

Nic nového pod sluncem - až na tu hrozící možnou definitivnost.

Lucifer
4
Lucifer * 27.10.2014, 19:31:57
K tomuto podnětnému pojednání v Stellině podání bych mohl mít nesčetné množství komentářů, ale zatím budu mlčet. Času je dost. Bude tady ještě zítra, a rozbalený zůstane i pozítří a popozítří, jelikož je to velmi důležité téma a můj lyrický příspěvek pozítří bude velmi krátký. I přes ten dlouhý čas však není vyloučeno, že se k tomu nevyjádřím. Venkoncem jsem to tady už mnohokráte rozebíral z nejrůznějších úhlů pohledu.

Úžasný

3 Pojmy
Starý kocour (neregistrovaný) 27.10.2014, 09:53:54
Doporučuji všem vrátit se na Stellin článek z odkaz: http://www.neviditelnycert.cz/blog/pel-mel/1638-dat-nedat-chudoba.html
Ujasnit si, co vlastně je chudoba a svoboda je poměrně dost těžké - definice roztodivných mezinárodních organizaci jsou vhodné tak leda pro statistiku - ale i ta pak je, postavena na špatných definicích, víceméně k ničemu. Chápání slov svoboda a chudoba vychází z výchovy od útlého dětství. Nějak to souvisí s pojmy úcta k okolnímu světu, pokora.
A je to i malých, možná i směšných rituálech. Moje polská babička byla ze statku a věděla, že slepičí polévka nutně začíná tím, že se slepice setne jak Marie Stuartovna. Jinak to nejde - to, že dneska koupíme zmrzlé kuře, sterilně zabalené vé fólii neznamená, že ho vyrábějí nějakou syntézou. Jen na ten zabíjecí stroj nevidíme, nechceme o něm vědět. Byli jste někdy na jatkách? A nezdálo se vám potom o nich, že jste v roli prasete nebo krávy?
Moje babička slepici hladila, mumlala \"wybacz mi kura, odpusť mi\" - a pak jednou ranou sekyry! Směšný rituál? Nemyslím.
Dneska vidíme v televizi podřezávání lidí jako způsob nahnat někomu strach. Kam jsme to došli? Nebo spíše - kam jsme se to vrátili?
Do doby Vlada Napichovače? Nebo Krista?
Nebudeme muset nakonec děkovat za to, že nám někdo zkrátí utrpení, jak ten kopiník Kristovi? O němž i Bible mluví smířlivě?

S chudobou a svobodou je to jiné?


Stella
2
Stella 27.10.2014, 08:37:52
Kocouří pravda...Svoboda uvnitř je jak pevnost. Plahočivci zaslouží lítost.

1
Starý kocours (neregistrovaný) 27.10.2014, 00:57:12
Tohle není ani tak téma politické, jako filozofické.
Myslím si, že svoboda je stav mysli (nebo duše, chcete-li). Nesvoboda ovšem také. To, co nesvoboda pro jednoho, může být svoboda pro druhého. Stejně jako bohatství.
Smějí se mi bohatí, když jim tvrdím, že mám dost peněz. Ale je to pravda, mám o trochu víc peněz, než spotřebuji.
Už od mládí nemám pocit, že bych musel mít všechno, co jiní a ještě víc. Takový život je jen hromadění statků - a předtím plahočení se za nimi. Pokud tuhle potřebu nemám, jsem v tomto ohledu svobodný. Mám prostě tenhle stupeň volnosti. Mechanici vědí, o čem mluvím.
Už raději skočím, neb moje poznámka bude nakonec delší, než Stellin výběr. A stejně bych nepostihl ani promile toho, co všechno je a není svoboda. Mrkající

«     1     »