Neviditelný čert

Kdyby jeden z nás umřel, tak se odstěhuju na venkov, říkával populární herec pověstný svou ironií. Neupřesnil, jestli by chtěl žít v některé „okrouhlici“, „řadové vesnici“, „návesní vsi“, nebo na samotě…. Mohl si vybrat také mezi „nepravidelnou zástavbou“ typu hromadného či rozptýleného, nejlépe někde v horách. V každém případě chtěl na venkově určitě najít klid, možná i zapomnění. Jenomže vesničtí mládenci už hodně dávno vyměnili koně za motorky a za auta a vysedávají u počítače, aniž by se nechávali zlákat přírodními krásami. Vzhledem k rušení autobusových spojů by také normální život na vsi nebyl bez auta možný. Venkovský život není vždycky pohodlný, ale tam, kde na svobodě ubírá, tam na druhé straně svobody přidává.

Stella

Hledat na vsi malebné chaloupky a bodrý lid žijící v souladu s přírodou, by nikoho dnes už asi nenapadlo. Jak si tak kráčela (a dupala) historie, vzala s sebou některé venkovské tradice a stavby, ponechala nám ale jejich názvy. Tak jsme např. na NČ nedávno debatovali o „světnici“ jako součásti stavení. Nakonec jsme se shodli, a potvrzuje to i odborná literatura, že opravdu jde o místnost, která se stala světlou (původně světlice, lidově seknice). Vznikla z dýmné jizby tak, že se ústí pece otočilo do síně, do černé kuchyně. A co vlastně byla pastouška a k čemu sloužilo např. bělidlo, u toho se chci dnes zastavit.

K nám nikdo nechodí, k nám se každý bojí (Pastouška)

Vesnická architektura se dá rozdělit na stavby obytné, hospodářské, výrobní, sakrální, veřejné (mosty, hatě…) Některé názvy z této oblasti občas použijeme, aniž bychom věděli, co původně pojmenovávaly. Tak např. pastouška. Hezké slovo, že? Hladivé. Přesto by sotvakdo zatoužil se v pastoušce usídlit. Byla to totiž stavba určená pro nejchudší. Písemně je doložena už ve 14. století, jako stavení pro obecního pastýře. Pastouška stávala na návsi nebo naopak na konci vesnice. Pastýř každé ráno vyváděl na pastvu dobytek hospodářů z celé vsi. Pásl celý den a obvykle byl také schopen poskytnout zvěrolékařskou pomoc. Dostával mzdu a k jeho chalupě patřil i chlév a malé políčko. Ovšemže v pastoušce nezřídka bydlel i další chudý, obecní kantor…

Koncem 19. století zaniklo společné pasení a v pastouškách začali žít tzv. obecní chudí. Od 60. let 19. století totiž začalo platit upravené domovské právo, které stanovilo obcím povinnost postarat se o nejchudší a o staré. Domovské právo přestalo platit až roku 1948. Do té doby právo na nerušený pobyt ve vsi a chudinské zaopatření měly děti podle místa narození (po otci), manželka získala domovské právo ve vsi manžela, nebo právo mohl udělit obecní úřad, zvlášť pokud získal tzv. úřední postavu, jako četníka apod. (Zatímco městské chudobince se vyvinuly ze středověkých špitálů a bývaly spojeny s nemocnicemi nebo sirotčinci. Z nařízení Josefa II. spadaly od 80. let 18. století pod státní dohled, ale spravovala je církev.)

Jak snadno zjistíte, dnes název „Pastouška“ nese nejedna lepší restaurace… Také asi poskytují azyl a možná tam někteří jedinci mají domovské právo. A na internetu se to přímo hemží názvy, jako: Liduška z pastoušky, Komteska z pastoušky, Honorace z pastoušky, Anežka z pastoušky… Samé veselé hry se zpěvy! Kdy se začnou objevovat muzikály, jako Agnes z vyloučené lokality?

Chudý mohl bydlet také v pazderně, pokud nebyla v plném provozu. Protože sedláci běžně pěstovali pro svou potřebu len, stávalo se, že jeho sušení v peci nebo v komíně způsobilo požár. Pod hrozbou velkých pokut museli všichni sušit v obecní pazderně. Pazderna (souvisí se slovem pápěří) představovala malý roubený domek na zděné podezdívce. Takže šlo vlastně o sušárnu, která byla v provozu jen několik týdnů v roce, tudíž jindy sloužila také jako škola…

Podobnou technickou stavbou bylo bělidlo. Tkalci v některých krajích používali bělidlo jako dílnu. Byla to nevelká stavba, zpravidla u potoka, protože bělení hotového plátna vyžadovalo mnoho vody. Stavení mělo čtvercový půdorys a vysokou špičatou střechu. Střecha byla otevřená a na sloupcích měla ještě jednu stříšku. Větrání bylo nezbytné, protože uvnitř se na ohništi ve velkém kotli vařil louh, který kysele zapáchal. Plátno zalité vodou se několik dní máčelo v kádích a pak se šest hodin střídavě pralo v horkém louhu a ve studené vodě. Přes den se plátno nechávalo bělit na slunci (až 6 týdnů) a na noc se rozvěšovalo na bidla uvnitř stavení. Nelehká práce…

U panského dvora (Popluží)

Lepší drzé čelo než poplužní dvůr. To jsem slyšela poprvé ve východních Čechách, nedaleko Popluží, osamělého statku, který se pomalu ztrácel v lese. Do poloviny 20. století prý popluží znamenalo jakýkoli statek v pronájmu. Původně šlo ale o měrnou jednotku plošného obsahu, od 20 – 60 hektarů. Tento název (Meierhof) se později vžil pro vrchnostenský dvůr s polnostmi, s budovami a selskými grunty, obvykle u tvrze nebo zámku. Popluží tedy představuje zázemí k obdělávání šlechtické půdy. Zajišťovalo např. veškeré potřeby pro kuchyni. O dvůr se staral šafář, ve dvoře pracovala čeleď a poddaní pracovali na polích v rámci roboty, při čemž používali vlastní nářadí. Někdy se rozlišuje „vrchnostenský dvůr“ (vedle sídla vrchnosti) a „poplužní dvůr“ (jako statek stojící samostatně).

Jak ten holubek po hambalkach (Stodola)

Než se začaly stavět stodoly, používali Slované oborohy, brahy. Byly to provizorní kůlové stavby s jehlancovitou stříškou a se stěnami vyplétanými proutím. Uvnitř se ukrýval stoh. Na podzim a v zimě se obilí mlátilo pod širým nebem, na humně. Původně to byla udusaná plocha, někdy vymazaná jílem. S ochlazením klimatu se od konce 13. století rozšířilo stavění krytých stodol s mlatem a patrem – hambalkem. Hambálek (i hambalek) byl nejprve trám pro zpevnění střechy, později se tak začalo říkat patru ve stodole.

Ta naše hospoda je pěkně stavěná (Krčma)

Várečné právo bývalo typickou výsadou měst. Plnoprávný měšťan bydlící uvnitř hradeb mohl vařit pivo. Vesničanům se ale vaření piva nezakazovalo, a šenků prosperovalo mnoho až do konce 17. století. Ve středověku se pivo šenkovalo pouze doma, hostům. Jeho vaření se nijak zvlášť nevyplácelo, protože se pivo nedalo skladovat. Zvláštní stavení sloužící jako krčmy se začala množit za renesance. Krčmy stávaly na návsi a měly vlastní hospodářský dvůr. Jídlo se zde ale nepodávalo. Ubytování a stravu poskytovaly zájezdní hostince.

V 17. a 18. století si poddaní začali stěžovat na tzv. nucený šenk. Vrchnost nařizovala, aby každý hospodář po několik týdnů v roce čepoval doma pro celou vesnici. Z toho důvodu vesničané raději stavěli obecní krčmy a od vrchnosti si kupovali privilegium, jež jim umožní pivo čepovat i vařit. Kromě obecních krčem existovaly tzv. krčmy výsadní, které měly už dříve právo vlastního vaření. Často je provozoval rychtář. Svobodnou živností se šenkování stalo až po zrušení nevolnictví. Tehdy ke krčmě přibylo i řeznictví nebo koloniál. Nutno zdůraznit, že do této doby se povolání šenkýře považovalo za velmi nejisté. Je ale příznačné, že zatímco krčmy tu byly od nepaměti, vyučování školních dítek probíhalo pod širým nebem, u rychtáře, ba i – v krčmě. Nepochybně tam bylo teplo.

Nad chodem vesnice bděl rychtář (fojt, šultys). Původně vládl i soudní pravomocí, ale především dbal na to, aby se plnila nařízení vrchnosti. Tento úřad byl zrušen roku 1848, kdy vznikly obecní samosprávy. Rychta byla v bohatší vesnici výstavnější dům, ale nebylo tomu tak vždy.

Obzvlášť pěkná slova užívaná v souvislosti s venkovskými stavbami jsou třeba šambrána, rajčůr, kápěj… Šambrána znamená ozdobné lemování oken nebo dveří, na ploše zdi. Rajčůr je menší ohrazená plocha na humnech určená k pasení koz, telat, prasat. A kápěj je úzká ulička mezi dvěma staveními. A co takový haltýř? To byla malá stavba, svého druhu sklípek, přístřešek nad tekoucí vodou, sloužící k uchování potravin. Snad každé město má ulici Na Průhoně. Průhon byla cesta pro dobytek. Stejný význam má i pojmenování Draha, Dráhy – cesta mezi poli, kudy se honil dobytek na pastvu.

A pak je tu ještě cárek. To bude něco roztomilého. Že už dost? Vaše škoda!

Zdroj: Vondruškovi, Alena a Vlastimil: Vesnice, Vyšehrad, Praha 2014

14.11.2014, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 30