Neviditelný čert

Tak že prý Wilhelm Gottfried Leibniz, velký filozof, vozil s sebou osobní dřevěnou stolici, jejíž poklop měl podobu knihy a otevíral se jako kniha. V případě, že se filozof a vědec potřeboval soustředěně zamyslet nad nekonečným množstvím nedělitelných prvků, které tvoří základ světa, nechal zastavit třeba ve volné přírodě, přes rozevřenou dřevěnou knihu položil prkénko s výřezem a usedl. Nebo tohle: Vysoké podpatky prý mají mnoho společného s tím, že ulice měst bývaly tak zanesené neřádstvem, že dámy po nich nemohly chodit bez úhony na oděvu. A Zlatá ulička bývala zpodobována s nevábnými stopami po hradní zdi. Prý snad právě proto je – Zlatá! Opravdu, v dnešním článku duchovno nehledejte. Nanejvýš ve smyslu: prach jsi a v prach se obrátíš. Poslední věci člověka. (Nebo první?)

Stella

Naši prapředkové si nedělali vůbec žádné starosti s odpadem, který sami vyprodukovali. Klidně se vyspali v tom, co nespadlo ze stromu. Opice se nestaly domácími mazlíčky právě proto, že nejsou ochotné se naučit základní hygieně. Mezi zvířaty snad jenom bobři a jezevci mají zvláštní místnůstku sloužící jako záchod. U bobrů je to přímo water closet.

Nemáme zvířátkům vůbec co vyčítat. Chovají se, jak jim instinkt velí, aniž by zvířátka sama sobě škodila. To v lidských dějinách byl přístup k hygieně často nepochopitelně nezodpovědný, přestože řádily různé epidemie a přinejmenším už antičtí lékaři byli přesvědčeni o nezbytnosti čistoty. (Ještě ve dvacátých letech 20. století onemocněli pražští studenti tyfem kvůli salátu omytému v menze vodou ze žumpy.)

Pokud jde o epidemie, zdaleka jsme nedobojovali. Přitom už v Mohendžodaru měli splachovací záchody s odtokem do kanálů skrytých pod ulicemi. Toto město pochází z období fascinující harappské kultury, která předešla Sumery, Babylon i Egypt. Ještě o ní nevíme zdaleka všechno, ale v jejích odkrytých městech nacházíme kanalizaci s rozvody teplé vody (na území, kde rozhodně netrpěli chladem). Nepochybně se na zániku této protoindické kultury podepsali výbojnější, ale primitivnější dobyvatelé. Přírodnější. Mladší Indie nám pak darovala mnoho slov, jež jsme si přizpůsobili. Mezi nimi také s tématem související substantivum guváti a verbum saráti.

O původu minojské kultury víme žalostně málo, ale jedno je jisté – vyznačovala se opatřeními na ochranu zdraví. Znala koupelny s teplovzdušným vytápěním i odvodňované klozety s odtoky končícími mimo obydlenou oblast. Připočtěme, že interiéry bývaly byly nádherně vyzdobeny. Nejspíš pro tyto změkčilé sklony také minojská kultura zmizela někdy kolem roku 1 200 př. n. l. v nenávratnu.

Egypťané využívali Nil doslova ke všemu, tedy také k likvidaci odpadu. Ve vodě se stal potravou krokodýlů. V případě nedostatku paliva lid mísil trus se slámou a vysušené koláče posloužily jako otop. (Jak se ostatně děje i dnes na nejenom konci světa.) Voda byla vzácná. Otroci ji přinášeli jen ke koupelím. K tomu dalšímu konání měl faraon ve vile kamenné desky, mezi nimiž byl otvor, který připomínal klíčovou dírku. Pod ním stála nádoba s pískem. Hodně Egypťanů sdílelo bydlení s dobytkem, a tak mu také pomáhali hromadit hnůj. Mouchy, blechy, krysy, komáři roznášeli všechny myslitelné nákazy. Mršiny končily na ulicích, odkud se občas naházely do vody, a tato voda se pila. Jak lidé mohli přežít? Asi díky suchému vzduchu a suché stravě. Přežili, přestože egyptští lékaři předepisovali proti zácpě kocouří a jiný trus, trachom léčili výkaly hadů a ptáků. A také močí.

Řekové považovali pečlivou hygienu za změkčilost. Proto se u jejich staveb záchody nenacházejí. Mohly být dřevěné, ale nepochybně tuto funkci plnila hnojiště. Na noc byla v ložnici amida – víceúčelová nádoba.

Římané k hygieně využívali etruskou Cloacu Maximu, pod kterou se křížilo tufové kanalizační a terakotové vodovodní potrubí. (Svislé potrubí se objevuje až v novověku.) Do této sítě stékaly dešťové i odpadní vody. Končil tu odpad z lázní i ze sto padesáti veřejných záchodů, za Vespasiana zpoplatněných! (Pecunia non olet, řekl prý právě Vespasianus.)Tyto záchody bývaly z mramoru, často s vytápěním, s kamennými sedačkami. K očistě sloužila houba na tyči, umístěná v nádobě s octovou vodou. Zdá se, že prostor byl pro muže a ženy společný. Z domácností hospodyně a otrokyně po ránu vylévaly obsah nočních nádob do žumpy nebo na dvůr do dolia – původně sudu na víno. Za Augusta se jako obvykle v Římě pracovalo jen dopoledne, pak lidé trávili čas v lázních. Doma se koupali v sudu nebo měli lavatrinu, maličkou koupelnu se záchodovým koutem. (V bývalé Britannii, u hradeb Northumberlandu, se zachovala vojenská latrína pro dvacet legionářů.) Nero využíval toalety u kilometrového sloupořadí. Byly vykládané drahokamy a slonovinou. Shora se z potrubí snášely květiny a motýli. Nicméně Nero močil také na podstavce neoblíbených bohů.

Pokud jde o Izraelity, je zajímavé, že u záchodů původně ukládali sbírky modliteb. Protože modlitby odvlékaly myši, brzy se od tohoto zvyku upustilo. Hygienickým záležitostem věnuje hodně místa Talmud, praví mimo jiné: “Když vstupuješ na záchod, rci andělům: Mějte se dobře a opusťte mě, až vstoupím a své předsevzetí splním, opět k vám přijdu.“ Kromě toho uvádí mnoho dalších, detailních pokynů, jak se chovat při nezbytných úkonech. S nimiž souvisí i všeobecně známý fakt, že orientální i některé africké národy používají při jídle jen pravou ruku.

Středověká Evropa šla i v těchto záležitostech dlouhá staletí vlastní cestou. Dělný lid koexistoval s domácím zvířectvem, jen na hradech se budovaly zvláštní balkonky na průčelí vyšších pater, nad hradním příkopem. V případě obléhání se odpad shromažďoval v sudech a za pomoci praků býval metán mezi nepřátele. Dalo by se předpokládat, že rytíři odpozorovali ve Svaté zemi také hygienické návyky, včetně mytí rukou, ale nebylo tomu tak. Víme jen, že hlavně v alpských zemích se budují trochu lepší privety a tajné komnaty. V některých klášterech měli domečky s názvem Necessaria. Obsah privetů (prévetů) se vyvážel, ne však příliš často. Jinak platilo, že městské ulice bývaly tak zanesené, že se např. i císař Fridrich Habsburský během procházky v Retlingenu málem udusil při pádu do mazlavé hmoty. O Paříži se říkalo, že obyvatelům nevadí špína, pokud sahá jen po kolena. Jako všude jinde se i zde nočníky vylévaly před dům. Na ulicích se přiživovala prasátka i slepice. Noci ta zvířátka trávila u pána v kuchyni…

Také u nás se na ulicích vršil odpad všeho druhu. Stávalo se, že sahal až po okna prvního patra, a tak se první poschodí prostě stalo přízemím. A když ulice nestačila, byly tu ještě vedlejší uličky. Projít jimi bylo velmi nepříjemné. (Kvůli jejich neschůdnosti se začalo říkat Dostat se do úzkých.)

Místo, aby obyvatelé veřejnou komunikaci vyklízeli, čekali na déšť a ulicím dávali posměšné názvy, jako Fialková, Růžová. Chodilo se po úzkých cestičkách při zdi. Městské příkopy měly nezastupitelnou roli. Koho dnes napadne, že pro páchnoucí odpad byly dnešní pražské Příkopy téměř neschůdné? Za deště plavaly odpadky např. od Pohořelce Ostruhovou ulicí, Tržištěm a přes Maltézské náměstí. Tam vytvářely kaliště. Na staroměstské hradební zdi byl jeden záchod vedle druhého. Občas se tímto hrůzným stavem zabývala komise, ale tím to také končilo. Splašky měly šanci doplout třeba po dnešní Národní třídě až k řece. Malá Strana byla svými uličkami proslulá. A z paláců (Thunovský) se vyvážela mrva před vrata a hora rostla a rostla. Pod Píseckou branou na Klárově přespávali tuláci ve vysokých hromadách hnoje. Ale jednou si hodní Pražané pomohli. K obraně Karlštejna roku 1422 poskytli osm set soudků výkalů jako munici. První pražskou proplachovanou kanalizaci vybudovali až jezuité v Klementinu. Kanalizační soustava v Praze se začala budovat zásluhou profesora budoucí techniky Antonína Hergeta roku 1791.

V našich zemích bývaly školy u hřbitovů, a tak žáci běžně chodili na zahradu zelenou. Za trest byl v Trutnově na takovém hřbitově pochován zlý purkmistr popravený za nemravnost. Jinak školy páchly tak, že pobyt v nich býval nesnesitelný. Jednou ročně vyklízel po nocích příslušné jámy u školských staveb pohodný se svými tovaryši. Podobné práce vykonávali vedle pohodných rasové a vězni. (Slovo pohodný se vžilo díky rodině Pohodlných z pražského Františku – sídla „záchodových králů“ – a slovo antoušek se vzniklo ze jména rasa Antona Schecka. A další běžné spojení, jít na stranu, se rozšířilo z Vídně, kde podnikavci zvali stranou zájemce o úlevu, aby před nimi za poplatek roztáhli svůj plášť.)

Opravdový splachovací záchod sestrojil sir John Harrington roku 1596. Disponovala jím panenská královna Alžběta. Po roce 1617 tento vynález opět upadl v zapomenutí, a to na celých 180 let. Podle Harringtona se v hovorové angličtině ujalo slovo john jako označení pro toaletu. (Připomeňme, že splachovací a stále omývané toalety byly i v Montezumově paláci. Do té doby, než přišel Cortéz.)

Veřejná WC nacházíme v každé historické době (zachovala se i v Pompejích), kupodivu často se vyznačovala jednou zvláštností – bývala pro muže. Zvláštní kamenné pilíře s jednoznačným určením bývaly u gotických chrámů ve Francii, Belgii… Později přibyla mušle, kanalizace, poloviční zídka. Koncem 19. století těchto vespasiánek měla Paříž přes tisíc. Ženám vyšly vstříc až domečky. Nejhygieničtější zůstávají dlouho tzv. turecké záchody nacházející se i v některých lepších kavárnách velkých evropských měst. Bývalo (je?) zvykem umisťovat toalety blízko baru, kde se nacházel zároveň telefon. Otázka: Kde tady máte telefon, zní vždycky lépe. Známá je souvislost mezi telefonem a WC v paláci nedůvěřivého Františka Josefa.

Na stavbě některých WC se v nové době podílejí i významní architekti. V Národním divadle je krásný prezidentský útulek od Josefa Zítka. Ale jedním z nejzajímavějších je Hundertwasserovo dílo v Londýně a v Kawakawa.

Muzea toalet najdeme po celém světě, také u nás. Dávno jsou běžné parfémované toalety, tu více, tu méně vtipně vyzdobené, některé s vymoženostmi, jako jsou police s knihami, televize, rádio, hrající romantická hudba. Už v 80. letech se v Japonsku konalo Mezinárodní toaletové sympozium. 19. listopad byl Valným shromážděním OSN roku 2013 schválen jako Světový den toalet. (O způsobu slavení nevím nic. Ale pokud takový den napomůže zvýšit úroveň hygieny v některých zemích – proč ne. Jsou bizarnější oslavy.) Toaletám a s nimi související hygieně věnuje překvapivě mnoho stran také Wikipedie. Nakonec – není divu. Vždyť jde o jeden z projevů kulturnosti či nekulturnosti té které země.

Zdroj: Šolc, Radomil: Kam i císař pán chodil pěšky, Olympia, Praha 1998

Luciferova poznámka: Kdysi jsem objevil jednu velmi zajímavou toaletu na renesančním zámku v Zákupech, kterou používal Ferdinand I. Dobrotivý, viz Ferdinand Pátý.

04.01.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 10