Nevím, co je na tom pravdy, ale v televizi říkali, že náš svět je ve skutečnosti ze všeho nejvíc prázdný prostor a kdyby se prázdno odstranilo ze všech atomů tvořících člověčenstvo, tak by lidstvo nebylo větší než kostka cukru. No prosím. A co všechno si o sobě nemyslíme! Připočtěme k tomu, že už roku 1927 došel Werner Heisenberg (jako exaktní vědec!) k závěru, že do určité míry za procesy ve vesmíru může náhoda. (Poté řekl Einstein svou známou větu o Bohu a kostkách.) O Heisenbergovi a jeho učiteli Bohrovi napsal britský autor Michael Frayn hru s názvem Kodaň. Není první, kdo si vybral fyziky za hlavní postavy dramatu. Možná proto, že se fyzikové sice zabývají hmotným světem, ale zároveň bývají lehce mimo a dokonce ani tou hmotností si už dnes nejsou jisti. Tím pádem je možné s využitím jejich životního příběhu rozehrát konflikty obecnějšího rázu. Zvláště pak proto, že výsledky jejich bádání mohou svět změnit od základů…
Stella
Klasickým příkladem je práce na vývoji atomové pumy. Nicméně v současnosti se např. Stephen Hawking víc než jaderných zbraní bojí genetického inženýrství. Protože genetickým inženýrům stačí malá laboratoř a mnohem nižší náklady. Hrají si na stvořitele. I proto fyzika Hawkinga zajímá také vztah mezi vesmírem a Bohem. Navrhuje, abychom si nekladli otázku, CO je vesmír, nebo jestli je vesmír výsledkem boží myšlenky, ale máme se ptát, PROČ je tady. Možná, že Bůh bude odpovědí. O takové odpovědi by ani minutu nepochybovali rodiče WERNERA HEISENBERGA. Jejich život určovala jasná pravidla dobové morálky. Snad i to bylo důvodem, proč se jejich syn vyznačoval příjemnou, vyrovnanou povahou a velkou pracovitostí.
Heisenberg se narodil se roku 1901. Už ve dvaceti šesti letech se stal řádným profesorem na univerzitě v Lipsku. Nobelovu cenu „za rozvoj kvantové mechaniky, jejíž aplikace vedla kromě jiného k objevu alotropických forem vodíku,“ získal už roku 1932. Obdržel nejvyšší ocenění v době, kdy se teoretičtí fyzikové v Německu netěšili velké přízni. Od roku 1936 publikoval články v národně socialistických novinách. Brzy byl označen za mluvčího židovské fyziky, ale díky Himmlerově zastání nemusel odejít ze země a mohl se věnovat vědecké práci. (Himmlerův otec učil řečtinu s otcem W. Heisenberga.)
Za války působil Heisenberg jako vedoucí katedry teoretické fyziky na berlínské univerzitě a byl jmenován ředitelem Fyzikálního ústavu císaře Viléma. Jeho úkolem bylo řídit atomový výzkum, tzv. uranový projekt. Už v červnu 1942 informoval vládu, že do vítězného konce války nebude možné získat potřebné množství uranu 235. Jeho skupina tedy přešla k pokusům o řízenou štěpnou řetězovou reakci. Pokusy nebyly úspěšné.
V září 1941 Heisenberg soukromě navštívil v Dánsku svého učitele Nielse Bohra. Později říkal, že spolu jednali o možnosti výroby atomové bomby. Bohr byl prý vyděšený, přestože jej Heisenberg žádal, aby se vědci tvářili, jako by šlo o otázku velmi vzdálené budoucnosti. Zdůrazňoval, že jen na vědcích záleží, jak dlouho budou výzkum protahovat. Tato návštěva, o níž zprvu oba vědci nic neprozradili, nedala spát novinářům a vyvolávala četné spekulace.
V pětačtyřicátém byl Heisenberg s ostatními jadernými vědci internován, ale brzy byl propuštěn a po další plodné roky se zabýval jednotnou teorií elementárních částic, supravodivostí a kosmickým zářením. K jeho práci ovšem patřilo také ovlivňování německé vědní politiky. Zdá se, že i za nejtěžších (válečných) podmínek dokázal jedno podstatné – vymezit prostor, v němž bude moci pracovat, určit osobní hranici, za kterou už nepůjde.
Několik Heisenbergových myšlenek, jak je cituje kniha Ivo Krause Století fyzikálních objevů (Titulky Stella):
Revoluce a pokora
Ve vědě je možné provést dobrou a plodnou revoluci jen tehdy, jestliže se snažíme změnit co nejméně, když se omezíme na řešení úzkého, pevně ohraničeného problému. Pokus vzdát se všeho dosavadního a vše libovolně měnit vede k naprostým nesmyslům. O převrat všeho existujícího se pokoušejí v přírodní vědě jen nekritičtí a poloblázniví fanatici – například lidé, kteří tvrdí, že lze vynalézt perpetuum mobile, a přirozeně z takových pokusů není nic.
Nevím ovšem, mohou-li být srovnávány revoluce ve vědě s těmi, které se týkají soužití lidí. Ale myslel bych si – i když se snad jedná o zbožné přání – že i v dějinách jsou nejtrvalejšími revolucemi ty, které se pokoušejí o řešení jen úzce ohraničených problémů a mění se při tom tak málo, jak je to možno. Pomyslete na onu velkou revoluci před dvěma tisíci lety, jejíž původce Kristus řekl: Nepřišel jsem, abych zákon zrušil, ale abych ho naplnil.
Bezmoc a relativnost.
Jednotlivec nemůže často ani s největším úsilím učinit nic proti tomu, aby obrovská masa lidí nenastoupila na zcela nesprávnou cestu, a nelze od něj požadovat, aby se vzdal vlastní záchrany, jestliže ty ostatní nemůže v jejich počínání zadržet. Chci tím říci, že neexistují žádná obecně platná kritéria, jimiž by se měl v těchto případech člověk řídit. Každý se musí rozhodnout sám za sebe a nikdo neví, zda učiní dobře, nebo špatně. Pravděpodobně obojí.
Odpovědnost za praktický dosah
Mezi objevitelem a vynálezcem je zásadní rozdíl. Vědec nemůže před objevem zpravidla nic vědět o tom, k čemu by mohl sloužit. I po něm bývá cesta k praktickému využití často tak daleká, že jakékoli předpovědi jsou nemožné. Tak například Galvani a Volta nemohli mít vůbec představu o budoucí elektrotechnice, a proto jim nelze přisoudit ani tu nejmenší zodpovědnost za pozdější vývoj. U vynálezce je tomu zpravidla jinak. Ten má před sebou určitý praktický cíl. Musí být přesvědčen, že dosažení tohoto cíle představuje hodnotu, a právě proto ho můžeme zatížit zodpovědností. Ovšem právě u vynálezce vyvstává zřetelně fakt, že vlastně nejedná jako jednotlivec, ale z pověření nějakého většího společenství. Na jednotlivce lze tedy uvalit jen část odpovědnosti.
Pragmatismus? Realismus? Alibismus?
V diktatuře mohou klást aktivní odpor jen lidé, kteří zdánlivě s režimem spolupracují. Kdo se proti němu vysloví otevřeně, zbavuje se zcela jistě možnosti jakéhokoli odporu.
(Ne)smysl proklamací
Když člověk veřejně vysloví, že je pro mír a proti atomové bombě, pak je to pouhý žvást. Neboť každý člověk, který má všech pět pohromadě, je pro mír a proti atomové bombě a nepotřebuje k tomu žádná prohlášení vědců. Vlády zařadí takové manifesty do svých politických kalkulů, samy budou pro mír a proti atomové bombě, ale připojí jenom vedlejší větu, že je tím přirozeně míněn mír, který je pro vlastní národ výhodný a čestný, a že se samozřejmě jedná především o zavrženíhodné atomové bomby těch druhých.
O fyzice
Fyzika = umění = řemeslnost a krása. Kritériem pravdy je jednoduchost. Jednoduchá hypotéza sice ještě nemusí být správná, ale co je složité, je určitě nesprávné, nebo jde aspoň o nešikovnou formulaci něčeho, čemu ještě dobře nerozumíme.
V kruhu
Po prvním doušku ze sklenice přírodních věd se stáváme ateisty, na dně sklenice nás však čeká Bůh.
Pozn. Stella: Jedinec s dobou, nebo proti době? Velmi výstižně se k otázce vědecké etiky vyjadřuje Jan Sokol v článku Mezi svobodou a odpovědností vědce. Ať se na problém angažovanosti a neangažovanosti vědce či umělce, jeho aktivity či pasivity ve vztahu k nepravostem díváme z kterékoli strany, nakonec se nejspíš vybaví hodně staré: Ať hodí kamenem.
Zdroj: Kraus, Ivo: Století fyzikálních objevů, Academia, Praha 2014
10.01.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 5