Proč milujeme náhodu

rubrika: Pel-mel


Jako takovou víkendovou relaxaci jsem vybral anglickým humorem decentně protkaný a mnou ještě decentněji doplněný či pouze slohově poupravený výtažek z druhé kapitoly první části knížky To nemůže být náhoda… Tuto kapitolu, která se jmenuje stejně jako tento příspěvek, jsem zde již začal posledně pod názvem Naše náklonnost k náhodám, a dnes ji tedy v zájmu poklidného prožití jedno z dalších nekonečně mnoha víkendů dorazím. Z valné části se tento výtažek věnuje náhodným konstelacím, jež se reálně nestaly, ale byly vycucány z palce, a někdy s patřičným nadšením v očekávání úspěchu vtěleny do literárních, filmových, televizních a jiných kulturně zaměřených produktů. Úspěchy těchto povídaček přetékajících náhodnými kotrmelci jsou založeny na naši podivuhodné lásce k neočekávaným náhodám, jejíž příčina či podstata bude v závěru malounko osvětlena.

 

Lucifer


Naše náklonnost k náhodám nezná hranic. A jako by nebylo dost přirozených náhod, které se snaží náš hlad po nich ukojit, ještě si je sami vymýšlíme a někdy vtělujeme i do umění a literatury. Náhoda tvoří nedílnou součást našeho myšlenkového procesu, naší představivosti. Každou vteřinu vytváří mozek stovky vazeb. Většinu z nich ihned zamítá, jiné myšlenky vzájemně propojuje, aby nakonec posoudil, jestli jako celek nevytvářejí větší význam než jako samostatné části. A právě z tohoto propojování vznikají nové myšlenky, ať už se jedná o slovní hříčky, výstižné metafory, rámy nebo všechna možná spiknutí.

 

Jak příběhy vymyšlené, někdy i náležitě literárně zpracované, plné neuvěřitelných a i velmi absurdních náhod, tak i mnohé z těch přirozených téhož druhu, které se skutečně udály, nás dokáží nesmírně pobavit až přímo k záchvatu smíchu. Autoři zdroje nepopírají, že k tomuto způsobu zábavy mají občas až dětinské sklony, což dokumentují článkem, na který narazili v Časopise britské urologie. Autoři tohoto článku se jmenují J. V. Splatt (Cákanec) a D. Weedon (Čůravý). Náhoda, která oba vážené pány, Cákance a Čůravého, svedla dohromady s jejich profesí, je dle soudu autorů zdroje hodna neskonalého obdivu, s čímž bezpochyby souhlasím. Podobný smysl pro humor projevila náhoda i u kardinála Sina (Hřícha) z Manily nebo dřívějšího ministra ropy Saudské Arábie šejka Yamaniho (Upovídaného).

 

Hned z kraje autoři zdroje předkládají jeden z oněch zcela vymyšlených příběhů, jenž si zahrává s pozoruhodnou náhodou způsobem, který končí velmi vtipnou pointou, za níž by se nemuseli stydět ani Monty Pythoni:

 

Zemřel starý muž a přišel do nebe. U nebeské brány sedí Ježíš a zavolá si jej: „Vítej v nebi, starý muži. Potřebuji od tebe několik informací – můžeš mi říci své jméno?“ Starý muž odpoví: „Jmenuji se Josef.“ „To je ale náhoda,“ říká Ježíš, „když jsem byl ještě na Zemi, můj otec se také jmenoval Josef.“ Starý muž praví: „A já měl zase malého chlapce, který by teď byl stejně starý jako vy.“ Ježíš se zadumá: „Podivuhodné… já jsem ale odešel z domova docela mlád.“ A starý muž říká: „Ano, i můj chlapec odšel z domova velmi brzy. Přidal se ke svým kamarádům a zapletl se do nějakých magických věcí.“ Ježíš se zarazí: „Další shoda, jak neobvyklé, přesně to se stalo i mně. Pověz, jaké bylo tvé povolání dole na Zemi?“ Starý muž odpoví: „Byl jsem tesařem.“ Ježíš stěží skrývá nadšení: „To je skvělá náhoda, i můj otec byl tesařem…“ Starý muž ale dodává: „Víš, můj synek se ale nenarodil jako obyčejný chlapec.“ „Ani já ne,“ říká Ježíš. Starý muž se tiše zadumá: „Já bych svého synka poznal mezi všemi, víš, měl takové malé dírky na rukách a na nohách.“ Ježíš zvolá: „… myslíš TAKOVÉ?“ Starý muž nenachází slov: „Nemohu tomu uvěřit.“ A Ježíš říká: „Musíš věřit, vše se shoduje. Ty musíš být můj pozemský otec Josef.“ Starý muž vesele zvolá: „… a ty musíš být můj malý chlapec! Pinocchio!“

 

Náhoda je hnací silou těch nejoblíbenějších seriálů současnosti. Všechny ty neuvěřitelné náhody, které pohání jejich spletité a dechberoucí zápletky, propletené vztahy a šťastná setkání – bratry, sestrami, strýci, matkami ani syny nikdy neviděn neslyšen se najednou ze vzduchu zhmotní kdosi, kdo právě včas odhalí všechny zapeklitosti a pozvedne klesající sledovanost. Čím více za vlasy přitažená náhoda, tím větší úspěch jinak takříkajíc z hladu na kolenou hrubě spíchnutých seriálů.

 

Komedie bez náhod je jako ryba bez vody. Komediální zápletka hry Žádný sex, prosím, jsme Angličané, která v Londýnském West Endu excelovala po dlouhých šestnáct sezon a pokaždé své publikum doslova zvedala ze židlí, byla postavena na velmi nepravděpodobném příběhu bankovního úředníčka, kterému je nedopatřením zaslán balík s lechtivými pohlednicemi. Jeho šéf je čirou náhodou zaníceným bojovníkem proti pornografii a zápletka je na světě. Další vývoj inscenace se dá již lehce předjímat. Rozverná hra dosáhla neuvěřitelných 6 761 repríz a nikdy nepřestala své publikum bavit.

 

Dalším oblíbeným divadelním prvkem čerpajícím z reálného života a plně spoléhajícím na náhodu jsou dvojníci. Na světě se pohybuje na šest miliard lidí. Velká většina z nich má v zásadě podobné proporce paží a nohou i obličejové rysy. Ani co do barvy pleti, výšky nebo tělesné stavby si nemůžeme moc vybírat, varianty jsou relativně omezené. Jestliže se tedy dva lidé navzájem podobají, nemusí to být nic až tak mimořádného, ale vždy nás tato náhoda dovede rozveselit. Tedy až na některé speciální případy, když vám kupříkladu vaši přátele sdělují, že se setkali s vaší věrnou kopií: „Ten chlápek měl takový divný, upřený pohled, neupravené vlasy a divné držení těla. Prostě celý ty.“ Anebo se ve sdělovacích prostředcích objeví podobizna bankovního lupiče, který jakoby vám z oka přímo vypadl.

 

Americký spisovatel Paul Auster patří mezi nadšené obhájce náhody jakožto strukturálního či výrazového prostředku v literatuře. Říká: „Náhoda nás neustále formuje. Veškeré naše životní jistoty se mohou ve vteřině zbortit jako balíček karet…“ Austerova slova může z vlastní zkušenosti potvrdit i britský spisovatel detektivních románů Ian Rankin. Redakce BBC vyzvala Rankina, aby přispěl svými myšlenkami do nekrologu právě zesnulého spisovatele Anthonyho Powella. Powell proslul svým dvanáctidílným eposem A Dance to the Music of Time, který je náhodami a synchronicitou doslova prostoupen: Přátelé ze školy na sebe narazí po čtyřiceti letech, jiná postava přemýšlí o malování jen okamžik před tím, než je představena malíři apod.

 

Rankin se s jeho knihami setkal díky svému příteli, který mu první tři díly eposu věnoval k narozeninám. Powellův odchod konečně přiměl Rankina, aby si knihy přečetl. Využil svého výletu do Harrogate, kde se účastnil výroční konference Asociace spisovatelů detektivních románů, a zabalil si s sebou první dva díly. „Náhoda se začala na mou spisovatelskou kariéru doslova lepit,“ říká Rankin. „Jen dva roky poté, co jsem vydal svůj román odkrývající záhadné vazby mezi soudci a právníky, se začala policie v Edinburghu zabývat velmi podobným případem. V následujícím roce, při pobytu v jižní Francii, jsem dostal inspiraci k novému románu o smyšleném válečném zločinci tiše žijícím v Edinburghu. Ze skotské televize jsem se záhy dozvěděl o připravovaném dokumentu o skutečném válečném zločinci žijícím ve stejném městě. A to nebylo vše…“

 

Na konferenci v Harrogate přistoupil k pultíku jeden řečník a promítl diapozitiv s nákladní autem, nad kterým řidič ztratil kontrolu. Auto prý narazilo do bungalovu a zcela zničilo jeho ložnici. Majitel bungalovu se toho dne necítil dobře a celý den ležel v posteli. Jen několik vteřin před neštěstím jej z postele vytáhl zvonící telefon. Jednalo se o omyl.

 

V neděli večer se Rankin vrátil vyčerpaný domů, padl na gauč a sáhl po dálkovém ovladači. Při bezmyšlenkovitém přepínání programů si najednou uvědomil, že spatřil povědomý obličej. V jednom soutěžím pořadu Kdo chce být milionářem? Poznal svého dávného kamaráda Alistaira – a ten právě vyhrál 125 000 liber. Teprve těsně před usnutím našel Rankin i ten poslední chybějící dílek svého puzzle zvaného náhoda. Vybavil si ještě jednu vzpomínku na svého starého kamaráda. Před mnoha lety, když spolu ještě studovali na univerzitě, dostal od Alistaira k narozeninám tři knihy od Antonyho Powella.

 

Proč náhodu tolik milujeme? Možná je náhoda něčím zásadním pro naše bytí. Dychtíme po jejím kouzlu a potřebuje řád a symetrii, které vytváří. Přináší úlevu od všech zmatků. Třeba vnitřně potřebuje vlastní dvojníky a paralelní světy, v nichž jsem daleko úspěšnější. Matematik Ian Stewart se zbývá náhodou z vědeckých důvodů. A jako vědec vidí za naší náklonností k náhodám daleko prozaičtější důvody. „No, určitě nám dává skvělé příběhy, které pak můžeme vyprávět vedle v hospodě,“ říká.

 

Zdroj: Martin Plimmer, Brian King: To nemůže být náhoda – Příběhy o neuvěřitelných náhodách a co na ně říká věda

 

Se zvoláním: náhod se nelekejte a na jejich množství nehleďte, přeji hezký víkend. devil


komentářů: 27         



Komentáře (27)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
27
Stella 25.01.2015, 22:06:13
Sejdete se ve Vápence, nad vodou, oběd přivezou...

26
Anna Kopecký (neregistrovaný) 25.01.2015, 20:42:58
(G) Tak jsem se tam taky vlámala a dopřečetla guláš, co jsem napodobujíc mistra Bernharda zplichtila. Mankote, už jsem na to úplně zapomněla Úžasný

25
G (neregistrovaný) 25.01.2015, 17:49:50
Kde se nelení, tam se bernhardí, a tak jsem se musel zadními vrátky vlámat na jeden mě, i pro čtení, zapovězený spřátelený servr a hle - zas ten Bernhard »
Ještě než se Adéla pomátla, procházel se Sam s Čtyřrozměrnou pouze ve středu, zatímco teď, když se Adéla pomátla, vyjdu si s Gudrun také v pondělí. Protože Adéla se mnou vycházela v pondělí, mohl byste se teď, když už se mnou Adéla v pondělí nevychází, procházet se se mnou i v pondělí, říká Čtyřrozměrná poté, co se Adéla pomátla. Zatímco v pondělí se procházíme vždy jen jedním směrem, ve středu oběma a je nápadné, že ve středu chodíváme pomaleji, zatímco v pondělí rychleji. Nedovedu si představit, že budete chodit v pondělí sám bez Adély. Zatímco Adéla nosí kabát úplně upnutý, já nosím kabát ne úplně upnutý, což lze u Adély vysvětlit strachem z prochladnutí a u mne strachem z udušení. Český konzul mává z Vatikánu na Budhu. Stav naprosté lhostejnosti, řekl Sam, típaje jedenáctou cigaretu, je veskrze filosofickým rozpoložením. Zdraví nás pan Bernhard.

To sou ale náhody...
GE
Jinak - Miro žebírka jakž takž, WOL vypuklo jaro.

24
Anna Kopecký (neregistrovaný) 25.01.2015, 16:21:47
Taky Suskind (Kontrabas, Holub, Sommer, míň Parfém). Vonnegut. Irving. A z jiné oblasti Cílek, Hobsbawm, Bauman, Lukacs, Šerý, Koukolík, Brouk, Barthes, Fromm...........
Coelho nezaujal. Ani Murakami.
A už taky dost tutoho "literárního okénka". Hezký zbytek neděle. Usmívající se

Stella
23
Stella 25.01.2015, 15:37:57
Jo, Bernhard taky. A Elfriede, když má člověk extra vztek. Houllebecqa někdy! Zato Coelha už nikdy víc. Jednou stačilo.
Konec.

22
Anna Kopecký (neregistrovaný) 25.01.2015, 14:27:22
aby bylo téma náhoda kompletní:
https://www.youtube.com/watch?v=HMCk2Ri0DmQ&index=2&list=PLC6252D6DDF17A61D

21
Anna Kopecký (neregistrovaný) 25.01.2015, 12:11:13
(9030) jj, Houellebecqa vždycky... a Thomase Bernharda... občas... na toho je třeba mít speciální rozpoložení

Stella
20
Stella 25.01.2015, 09:43:19
Scarlettovský příběh.
A ještě Pamuk... Rotha mám ráda, M. taky, Houlebecqea - jak se to píše? Občas.
Můj velký objev - Bellow. (Už všechno zapomínám, i běžný pravopis.)
Nekonečno.

Sporák volá! Krásnou neděli!

19
Anna Kopecký (neregistrovaný) 25.01.2015, 00:13:29
Věčnou Ambru jsem nečetla. (Něco jako Désiréé nebo Židovka z Toleda? Taky příběhy žen, co se octnou poblíž "velké politiky". Jaj, konec Židovky jsem četla víckrát, vždycky rozmazaně skrz slzy.) To by musel mít člověk víc životů, aby stíhal přečíst všechny knihy s velkým Ká. A taky už na některé není chuť, jak chybí rozcupovávání, odkládám Mrkající A co I.B.Singer, Marquéz, P.Roth, Rushdie? Všechny knížky od nich mám ráda. Nojo, o knížkách bychom se mohly bavit do rána. Dobrou!

Lucifer
18
Lucifer * 24.01.2015, 23:03:17
Předpokládám, že někdy, Stello. Mrkající

Stella
17
Stella 24.01.2015, 22:54:43
Ad 7. A sbírečka bude kdy, Lucifere? Nevinný

Stella
16
Stella 24.01.2015, 22:52:39
Anno, nic pro čtení před spaním.
Zato já jsem si půjčila Věčnou Ambru, takové mám mezery! A navedl mě na ni Palahniuk! Což je dost neuvěřitelné. Zjišťuji, že v podobných knihách, třebaže ne špatných, už v jistém věku člověk nemusí číst všechno. A Deník šílené manželky - kousek stačí. Plýtvání talentem, který autorka má. Chvílemi vtip, chvílemi - zakázat vycházení z domu nebo uškrtit.

15
Anna Kopecký (neregistrovaný) 24.01.2015, 22:15:50
Dík za shlédnutí filmu. Ano, člověk tak nějak tuší, jak to funguje, ale vidět to (a dobře že bez mravoučného komentáře, o to je to syrovější), je silný kafe. Snad pak člověk o trochu víc přemýšlí, co si strká v hypersuperkoloniálu do košíku a co jí.

(3) Stello, Tokarczuková umí rozcupovávat jednabáseň. Já se hloždím s Kolapsy složitých společností, dala jste mi na ně onehdá typ.

Stella
14
Stella 24.01.2015, 21:55:00
Záběr - příběh. Záběr - osud, jak dole, tak nahoře.
Záběr vyprávějící.
A, Kocoure, přála bych vám to, zbavit se toho snu, ale myslím, že na to jste příliš zakořeněný tam, kde žijete... Kraj kolem chalupy to třeba srovná.


Lucifer
13
Lucifer * 24.01.2015, 21:48:36
Úvodní scéna působí dost deprimujícím způsobem. Podobné sny jsem měl, když jsem spal v umělém spánku ve Vinohradské nemocnici. Ne, mimozemšťanů se to netýkalo, nikde jsem je neviděl. Týkalo se to pozemšťanů... Jako bych viděl závěrečnou fázi naší idiotské konzumní a deprivantské masturbace. No a pak jsem se probudil a po nedlouhé době jsem začal mít pocit, že se ta závěrečná fáze začíná blížit...

Nechme toho. Určitě se z toho vyhrabeme a najdeme jinou cestu. Stále jsem ještě optimista...

https://www.youtube.com/watch?v=phEsu1-lXGQ

S vyplazeným jazykem

«     1    2   »