Olga Tokarczuková, Ivan M. Havel (Kuplířsky)

rubrika: Pel-mel


Dám ty dva dohromady. Určitě by si rozuměli. Podobnost mezi nimi se dá vystopovat i dole v textu, v jejich vlastních slovech. Svět je pro ně trochu předmětem ke zkoumání a trochu bezradným zrcadlem. Vidí jej a zároveň mu dovolí, aby jimi prostupoval. Olga se v něm víc rozpouští, Ivan se snaží držet popraskaného betonového okraje. Olga na Ivana z kalného bazénku křičí, jaké to je dole. On odpovídá, jen se pořádně podívej, třeba se ti to zdá. Ale jí se nic nezdá, protože ona ví všechno, bez hledání. Jenomže Ivanové se musí o všem přesvědčit a teprve pak podají hlášení o domněle pravé podobě univerza. Sami obě podají hlášení, protože bez toho nemůžou být. Olgy jsou shovívavé. Chtějí to chlapci mít, já to pro tebe udělám, doma bude pokoj. A dál se Olga ráchá v kalu. Přitom zatajuje, že uvnitř šlape na moc ošklivé věci a šeredně si pořezala chodidla. Nemůže mu to říct, protože Ivan by se divil a kvůli takové čáře přes rozpočet by to všechno zabalil. A k čemu by tady potom Olga byla, kdyby neměla komu lhát?

 

Stella


Když dva vidí totéž

 

Olga: Parka

Nerada přemýšlím, nejraději bych vůbec nepřemýšlela. Zaměstnávám se jinými věcmi, uklízením nebo přerovnáváním věcí ve skříni. Bohužel už nemám co dělat. Věci založily spolek a vyloučily mě ze svého středu. Dělají si, co chtějí, to, na čem jim vždy nejvíc záleželo – nepořádek. Máme hodně času. Budoucnost se vytrácí, zvětrává, potápí se. Už jsou zbytečné seznamy věcí, televizní program na příští týden, plány, kdy mám zasadit své květiny a on svou zeleninu. Kalendářem se může ráno zatopit v kamnech. Vychází slunce a potvrzuje celou pravdu: zaskřípalo a zastavilo se.

 

Ivan: O unikátnosti

Je otázka, jestli pod slovem unikátní budeme rozumět něco, co je ojedinělé, vzácné, nebo jestli existuje unikátnost obecně, jestli jde o umělý konstrukt. Ale unikátní může také znamenat neopakovatelný a nepodléhající zobecnění. Právě tento poslední význam působí trhliny mezi vědami i uprostřed věd. Např. fyzika se snaží zabývat pojmy a zákony, které platí za všech okolností. Historie rozebírá konkrétní události, které se už neopakují. Podle tohoto rozdílu mezi obory se také někdy rozlišují vědy nomotetické (hledají příčiny…) a vědy idiografické (vžívají se., snaží se pochopit…)

 

Ale jak je tomu u lidí. Když máme smysl pro daný okamžik, pro přítomnost, máme také smysl pro unikátnost, pro neopakovatelnost? Nemůžeme ovlivnit přítomnou situaci druhého člověka, ale ve své situaci můžeme uplatnit vůli. Víme o své epizodické situaci a o svém prostředí všechny detaily. Prožíváme ji jako unikátní a nezobecnitelnou. Pokud budeme o dané chvíli někomu za pár dní vyprávět, bude jistá jen jedna věc: totožnost oné situace. Něco jsme už zapomněli, něco překroutili, smysl se posunul. Přesto budeme přesvědčeni, že vyprávíme všechno tak, jak to bylo. Nezmění se totiž právě ona totožnost zážitku. A to musí souviset s pocitem unikátnosti původního prožitku. Ten pocit musí mít vztah k celému tehdy aktuálnímu kontextu.

 

„Vlastně na tom není nic divného – celý náš život, vše, co každý z nás prožil, prožívá a prožije, i vše, co s tím souviselo, souvisí a bude souviset, je neopakovatelné, nepřenosné, unikátní – a unikavé.“

 

Olga: Parka

Příčiny jsou vždycky objektivní, neovlivnitelné, politické, spletité. Sejdou se chlápci s velkými pupky a malými péry, svět vidí jen na mapách, jen čáry a skvrny, po nichž pohybují prsty, a říkají: „Ti půjdou vlevo a ti vpravo, ti tam zůstanou a tady půjdou rovně.“ Ti tam a ti sem. Tyhle rozdělíme, tyhle vystěhujeme a tyhle necháme být.

 

Možná je to ještě složitější – možná se lidé bojí cestování, i když o tom sami nevědí. Nemohou spát, a když se jim konečně podaří usnout, zdá se jim o cizích zemích, dalekých stepích, roztodivných městech. Zdá se jim o silnici, která rozděluje obzor na dvě poloviny. Suchozemské krysy najednou chtějí na moře, zdá se jim o vysokých horách a překonávání řek. A protože neexistuje žádný racionální důvod k opuštění domova, hledají objektivní příčiny, falšují fakta, čtou v novinách mezi řádky a vyvolávají války. Politika je jen nástrojem těchto snů, uložených v genech mnoha generací. Je to pravděpodobné. Kdysi to byl osud, teď geny.

 

Zneklidňuje mě, že stejnou věc můžeme vidět jinak. Každý má v očích nějaký filtr a ten filtr způsobuje, že vidíme úplně jiné věci, i když se díváme na totéž. Jak tedy vysvětlit minulost, pochopit, že je pomačkaná a není možné z ní vytvořit jeden souvislý příběh, jak vysvětlit přítomnost? Také ona je nazírána přes filtry. Díváme se na to stejné, a vidíme něco jiného. A zítřejší noviny napíší, co jsme opravdu viděli… My jsme to nevěděli. Noviny a televize nám vysvětlí, co znamená každý náš pohyb a každé rozhodnutí. Mají patent na vytváření řádu.

 

Ivan: Strach z neznámých krajin, Teorie svobodného váhání:

Tzv. veřejný anonym říká to, co chtějí lidi slyšet. A nutí je, aby chtěli slyšet právě to, o čem je bude přesvědčovat. Útočí na lidi, kteří vybočují. Naučil se sebejistému vystupování. Veřejný anonym se ovšem také bojí. Bojí se neznáma, bojí se své zranitelnosti. Ví, že jeho existence je prchavá. Člověk, který váhá, jakou cestu zvolit, nepotřebuje hlas shůry. Ani není líný nebo nerozhodný. Jeho váhání je prostě nedokončenou činností. Poskytuje mu cennou zkušenost – zkušenost svobody.

 

Na čem záleží?

 

Ivan: Budeme nesmrtelní?

Předpokládejme, že záznamy o našich životech budou tak technicky dokonalé, že po nás zůstane elektronická komunikace i chronologicky indexované všechno, co jsme kdy řekli a dělali. Nejen to. Že se zachová i to, co jsme viděli a slyšeli. Ve studii Digitální nesmrtelnost její autoři Gordon Bell a Jim Gray používají pojem jednosměrná nesmrtelnost pro označení toho, co se zachovalo z doby před naší fyzickou smrtí. Ale náš digitální dvojník může dostávat další informace, může je zpracovávat a reagovat na ně. Virtuální avatar jako elektronická reinkarnace by se dál rozvíjel a mluvil s lidmi. Protože by znal naše myšlení, náš slovník, naše reakce. Nastala by „obousměrná nesmrtelnost“.

 

Při naší bohorovnosti a lehkomyslnosti si musíme klást otázku, jestli chceme, aby někdo po nás převzal to podstatné z našeho „jednosměrného“ života a třeba na tom postavil svou existenci. Jsme příliš ochotni na sebe prozradit první poslední. Další problém nastává s kontrolou záznamů. Komu ji svěříme? A fantazie se divoce rozběhne při představě o možném žití v obousměrné nesmrtelnosti. Bude se avatar svobodně rozhodovat? Co bude vědět o lidech, kteří s ním komunikují? Co oni budou vědět o něm? Dobře, že zatím jde jen o přehánění…

 

Olga: Parka

Měli jsme oči jiného kalibru, jako pistole. On viděl jen věci velké, solidní, důležité, složité, zajímavé. Já – malé, nenápadné, jednoduché, samozřejmé, nezajímavé, nedůležité a nepatrné. On se díval na celek, já – na detaily. On viděl peníze, já drobné mince v kapse. On – roční období.  Já – jednotlivé dny. On se díval z oken, já seškrabávala ze skel černé tečky – mušince. On říkal – sako, já jsem říkala: knoflíky, nitě, štítek s návodem na praní přišitý pod límcem. On viděl uklízení, já smetí plné chuchvalců prachu… On se díval na les, a já na jednotlivé smrky a rychle rostoucí břízy a keříky borůvek. On viděl celé roky, já jen večery. On dohody, války a příměří, a já – lidské tváře, setkávání na ulici, odvracení očí. Vyplývá z toho něco? Vždy si vážil jen toho, co je užitečné. Myslím, že ho to v podstatě trápilo. Teď ho potkalo štěstí být úplně neužitečný. Petro, jsi mrtvý a k ničemu se už nehodíš. Kdo nevidí detaily, nic neví. A kdo nic neví, stává se nechtěně krutým.


Ivan: Pozoruhodné podružnosti, Fabulace, komplot a lež

Ivan M. Havel si vymyslel metaforu otevřených očí. Kolem nás je spousta skrytých věcí, které spatříme v nečekaném okamžiku a jakoby koutkem oka. Nehledali jsme je, nevíme, k čemu jsou, ale můžeme jim dát smysl. Můžeme se naučit umění uvidět nečekané. Proč by se takové umění nemohlo uplatnit i ve vědě? Vždyť ty největší objevy se neuskutečnily na objednávku. Jen někdy byl na ně objevitel připraven, jen někdy hledal to, co našel. Snad právě v samotné nečekanosti je velikost takového objevu. Do velké míry jde o šťastné náhody (anglické serendipity).

 

Co kdybychom si všímali nejdřív podružností, detailů, místo obvyklého domněle důležitého? Co kdybychom právě v podružnostech hledali nový smysl? Denně se ocitáme v situacích nabitých významy, ale zjednodušujeme si vidění. V evoluční biologii se setkáváme s tím, že nějaký orgán, vlastnost, struktura plnily původně úplně jinou funkci, než jakou jim přisuzujeme dnes (preadaptace). Později si osvojily funkci novou. Podle Stuarta Kauffmana pro každý složitý systém (technický artefakt, ekonomiku…) existuje pole potencionálních nabídek – funkcí. Nedá se vůbec předpovídat, která se bude aktualizovat. To záleží na nové situaci. Ve vědě se nedají plánovat objevy. Tím méně se nedají přehlížet podružnosti… Podružnosti si zaslouží obdiv.

 

Americký teoretický fyzik Lee Smolin v knize Fyzika v potížích lituje, že se podceňuje úloha tvůrčích vizionářů, buřičů. Vědecká fabulace se podobá spekulativnímu myšlení a může zasáhnout samu podstatu oboru. Proto není vítaná. Může se stát, že teoretická konstrukce se ukáže být nepravdivá. Ale to není důvod k slepotě vůči alternativním možnostem. Běžně přijímáme fikce, i když víme, že nejsou pravdivé. Stačí nám, že jsou užitečné.

 

O čem to bylo?

 

Olga Tokarczuková se potápí do lidského nitra, tak, jak jí ostatně velí její původní obor, psychologie. Jako romanopisec fabuluje. Přesvědčivě, protože s hlubokým pochopením, s hlubokým vhledem. Její prózy mají velký filozofický přesah. Nezůstává u příběhu.

 

Ivan M. Havel psal přes dvacet let úvodní sloupky pro časopis Vesmír. Přiklání se k názoru Miloslava Petruska, že eseje by měly být uznány za plnohodnotný akademický žánr. Jejich hlavním smyslem je vytvořit prostor pro čtenáře, motivovat jej k zamyšlení a, jak říká Havel, přimět čtenáře, aby zjitřil svou mysl a spatřil svět plný kouzel.

 

Možná v podobném duchu, jako píše slavná polská spisovatelka o lásce: „Můj stav neměl nic společného se srdcem nebo touhou. Změnil se můj pohled, změnil se můj sluch: v podstatě se to týkalo rozumu, ne těla. Jinak jsem chápala události, jednoduchá fakta se skládala do jiných vzorů než dosud, složité řetězce příčin a následků tvořily nové sestavy. Všechno mohlo znamenat všechno, všude se skrývalo znamení určené pouze mým očím, jen já jsem ho mohla pochopit. Už neexistovaly obecné události, takové, které jsou společné všem, svět se točil jen pro mě.“

 

Zdroje:

Havel, Ivan M.: Zjitřená mysl a kouzelný svět, Dokořán, Praha 2013

Tokarczuková, Olga: Poslední příběhy, Host, Brno 2007

 

P.S.: Odstavce psané kurzivou jsou přesné citace


komentářů: 8         



Komentáře (8)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

8
Anna Kopecký (neregistrovaný) 30.01.2015, 12:10:30
Ano, techničtí pomocníci jsou príma, pokud člověku nepřerostou přes hlavu. Každá "revoluce požírá své děti", proč by to nemělo platit u revoluce technické. Koukněte, co z lidí udělal např. ten užitečný vynález Bellův (tedy prý ho vynalezl jistý pan Meucci), z mnohých do slova a písmene otroky.
(Krom pomocníků technických byl film o zbytnělých "pomocnících" chemických......)

rezy
7
rezy 30.01.2015, 07:22:38
když už jsi to Lucifere zmínil, vrátím se k tomu filmu o chlebu vezdejším. Někdo to vidí jako odosobnění práce se zvířaty, s přírodou. Já se na to dívám optikou člověka, co od deseti let pomáhal mámě ve chlévech družstva, pomáhal jí vařit 400kg brambor pro prasata denně, roznášet to do koryt,později měla stáj s býky, takže jsem nanášel slámu na podestýlku v nůších, pral jsem se nimi o přístu ke žlabu, abych jim tam vůbec mohl nasypat z přidavačky (dvouruční koš) siláž nebo řezanou vojtěšku. Brigándě jsem chodil na brambory a mák. Já si těhle technických pomocníků vážím, protože vím, jak je těžké to všechno rukama dělat. Kdo ví, kolik je koleček hnoje od padesáti bejků okolo 4metráků, tak mi dá za pravdu.

Lucifer
6
Lucifer * 29.01.2015, 22:42:57
"Zneklidňuje mě, že stejnou věc můžeme vidět jinak. Každý má v očích nějaký filtr a ten filtr způsobuje, že vidíme úplně jiné věci, i když se díváme na totéž." Říká Olga.

V zásadě na tom není nic až tak zneklidňujícího, pokud ten filtr je pouze přírodního, přirozeného původu. Představa, že bychom všechny věci viděli všichni stejně, je mnohem více zneklidňující, což ale souvisí s tím, co dále říká Olga. Třeba to, jak máme věci vidět, je nám bezprecedentně nadiktováno zvenčí, třeba hromadnými veřejně sdělovacími prostředky. Pak už se ty rozdíly ve vidění věcí liší jen z několika různých pohledů ideologií, jimž ony sdělovací prostředky slouží k masáži lidského vědomí, k manipulaci davů. Výsledkem je, že jedna davová skupina vidí v modrém čtverci červenou kouli a jiná zase zelený trojúhelník.

5 Není dost času
Starý kocour (neregistrovaný) 29.01.2015, 09:27:41
Není dost času do smrti si přečíst všechno chytré a pěkné, co bylo napsáno. To mě mrzí.

K článku: jako obvykle moc pěkné shrnutí. Je mi bližší Havel než Tokarčuková. Možná je to tím, že nejsem ženská.
Nicméně téma úhlu pohledu je moje téma. Celoživotní téma. Ten moment, kterému říkám "záblesk poznání" přichází vždy nečekaně. Je třeba si jej "vyfotografovat" v hlavě. Často z takového momentu pak dokážete čerpat poučení celý život.
Nebo vás celý život straší.
Mlčící

astra2
4
astra2 29.01.2015, 08:37:46
Hmmm tyhlety niterné pohledy zhloubi - na svět a na život a na smrt...Tisíce slov, která nikdy nemůžou vyplnit to všechno, co žijeme. Na životě je krásné to, že je. Že je nepopsatelný. Mně tohleto zjištění stačí. Vyplnění života potom záleží na nás, sice ne zcela, protože některé následky námi neovlivnitelné bývají kruté, ale život je od toho, aby se prožíval. Se vším všudy!

rezy
3
rezy 29.01.2015, 07:57:31
Na Červeném trpaslíku udržel Holly v paměti vždy jen jeden hologram člověka. Myslím, že to je přesná odpověd na Ivanovu uvahu o nesmrtelnosti. Je fakt, že si tu práci Holly po zkušenostech s Macintyrem dost zjednodušil.

2
Anna Kopecký (neregistrovaný) 28.01.2015, 11:14:25
Jaj, dneska komparativní úvodník, a krásný. Tokarczukové jakoby těkavé a přitom tak moudré pohledy na svět, způsob jejího vyprávění... balzám. Ivan Havel... no, dobře je to popsáno úplně nahoře v úvodu Mrkající
Díky, Stello!

Stella
1
Stella 28.01.2015, 08:00:48
Ponechám vaše zjitřené smysly (víc než mysli) na nějaký den v klidu a mizím mimo civilizaci.
Krásnou zimní středu!

«     1     »