WC, dobytí vesmíru, z nebe seslaná a svět je malý

rubrika: Pel-mel


Usoudil jsem, že už je čas opět přijít s ošatkou náhod z příslušné knížky Martina Plimmera a Briana Kinga. Dnes to budou tři krátké příběhy z kapitoly Dobře načasovaná zjevení a jeden neuvěřitelný příběh z kapitoly Svět je malý. K tomu přidám ještě něco vlastního a velmi čerstvého.

 

Lucifer


WC

 

Za druhé světové války navštívil Winston Churchill námořní základnu, aby zhlédl názornou demonstraci protiponorkového obranného systému „Asdic“. Churchilla dopravili na lodi do oblasti, kde se nacházely potopené vraky. Cíl na mořském dně byl zaměřen a hloubková střela vypuštěna. Ozvala se ohlušující exploze a loď se nepříjemně rozkolébala. Za několik okamžiků vypluly na hladinu dveře s písmeny „W.C.“.

 

„Námořnictvo vždycky vědělo, jak správně složit kompliment,“ poznamenal Churchill.

 

Dobytí vesmíru

 

Charles Carson propadal zoufalství. Právě si připravoval diapozitivy pro svou přednášku na setkání místní astronomické společnosti, kterou chtěl věnovat knižním ilustracím. Scházela mu ta nejdůležitější kniha ze všech a nikde ji nemohl sehnat. Jeho přednáška měla pojednávat o umělcích tzv. „space art“, kteří se malbou snaží vyjádřit vzdálená místa ve vesmíru. Carson měl k dispozici celou řadu děl nejrůznějších autorů, ale postrádal byť jen jedinou ukázku z toho nejuznávanějšího mezi všemi, Chesleyho Bonestella. Kniha, kterou tak zoufale sháněl, se jmenovala The Conquest of Space (Dobytí vesmíru) a byla vlastně knižním kompendiem jeho obrazů. Carson se vydal do místní knihovny v londýnské čtvrti Redbridge, ale zjistil, že se v celém Londýně nenachází ani jediný výtisk této knihy.

 

O pár hodin později doprovodil svou ženu na charitativní bazar v Ilfordu. Bezcílně se toulal mezi stolky, a i když se díval po nabízených knihách, žádná jej nezaujala. Aby si zkrátil čas, začal se probírat seřazenými dětskými ročenkami. Mezi nimi našel naprosto nepochopitelně zastrčenou knihu Dobytí vesmíru od Chesleyho Bonestella.

 

Z nebe seslaná

 

Dánský tenor Lauritz Melchior proslul svými hrdinskými rolemi ve Wagnerových operách, v nichž debutoval v newyorské Metropolitní opeře. Jeho nejromantičtější scéna se ovšem odehrála ještě za jeho studentských let, kdy pobýval v malém penzionu v Mnichově. Melchior právě seděl v zahradě domu a učil se svůj part v opeře. Když zpíval slova „Přijď ke mně, má lásko, na křídlech světla“, snesla se mu k nohám parašutistka. Byla to bavorská herečka Maria Hackerová, která právě točila kaskadérskou scénu k novému thrilleru. Brzy nato se vzali.

 

„Cítil jsem, jako kdyby mi ji seslalo samo nebe,“ vzpomíná Melchior.

 

Svět je malý

 

V baru sedí dva muži. První přivrávorá k tomu druhému a pozve jej na drink. „Proč ne,“ odpoví ten druhý.

První muž se zeptá: „Odkud jste?“

„Z Irska,“ odpoví ten druhý.

První muž zajásá: „To není možné, já jsem taky z Irska! Tak se napijme na Irsko.“

„Samozřejmě,“ odpoví druhý.

„Že jsem tak smělý,“ povídá ten první, „odkud přesně z Irska pocházíte?“

„Z Dublinu,“ zazní odpověď.

„To snad není možné,“ diví se první muž. „Já jsem taky z Dublinu! Napijme se na Dublin.“

„Samozřejmě,“ připíjí druhý muž.

Po chvíli se první muž opět zeptá: „A kam jste chodil do školy?“

„Do školy sv. Marie,“ odpovídá druhý muž, „maturoval jsem v šedesátém druhém.“

„To je neuvěřitelné!“ zvolá druhý muž. „I já jsem chodil do stejné školy a taky jsem maturoval v šedesátém druhém!“

Mezitím vejde do baru další muž a zeptá se barmana: „Co se to tu děje?“

„Ale nic,“ odpovídá barman, „O’Reillyovic dvojčata si zase přihnula.“

 

 

Tak to vidíte, ten čtvrtý příběh byl vlastně fór. První tři však bezpochyby ani náhodou. A ještě bych přidal jeden svůj velmi čerstvý příběh. Když jsem včera přišel do své pracovní instituce, začalo mě trápit, že je pořád zamračeno. Šel jsem se tedy v krátké pauze podívat na stránky Českého hydrometeorologického ústavu, cože se to vlastně děje. Pohled na družicový snímek mě docela překvapil. Nad námi se svým východním okrajem rozvalovala rozlehlá tlaková výše a nikde žádný mrak. Sem tam jen takové téměř neviditelné náznaky jakéhosi mlžného oparu, což znamenalo, že se jedná o inverzní nízkou oblačnost. Jenže to vypadalo, že se už nad Prahou skoro rozplynula. A tak koukám z okna ven a říkám si, jak je možné, že tím ještě neproniklo slunce. A jen jsem to doříkal, tak slunce jako na zavolanou tím mlžným oparem náhle proniklo.

 

Zdroj: Martin Plimmer, Brian King: To nemůže být náhoda – Příběhy o neuvěřitelných náhodách a co na ně říká věda


komentářů: 4         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Haaross
4
Haaross 12.02.2015, 16:36:20
Zajímavé náhody, těším se na další pokračování.
Sluníčka je opravdu málo, to je tou inverzí.

rezy
3
rezy 12.02.2015, 07:21:31
tak o štastných náhodách si člověk rád počte, to jo, jen bych připodotkl Lucifere, že se koukat do pecka jak vlastně venku je, tj. on line, a nevěřít vlastním očím, to zavání pátým vtipem. Mrkající

2 oprávka
StK (neregistrovaný) 11.02.2015, 16:24:45
Časem si možná zvyknu a budu po sobě číst a opravovat, co jsem napsal.
Omlouvám se, těch \"vedleťuků\" je dnes nějak moc. Nerozhodný

1 Náhodná náhoda aneb losovačka
Starý kocour (neregistrovaný) 11.02.2015, 16:20:59
Jeden fór? Four fórů!
A proto říkám, že náhoda je sfiňa. Počítejme s náhodou - nemůžeme dobrá=ýmk ani zlým, náhodám zabránit. I naše existence na tomghle světě je náhoda. Naši rodiče se náhodou sešli a zplodili náhodou nás. Uvědomte si kolik nepatrných změn se mohlí udát a nebyli bycjom tady. Nedbyulki bycho tady my. Byl by to někdo jiný, s jinými myšlenkami...

Život je jen náhoda, někdy jsi dole, někdy nahoře... Usmívající se


«     1     »