Neviditelný čert

Prozrazovat, že vrahem je zahradník, se nesmí. Neudělám to, třebaže budu citovat z nedávno vydané detektivky Bernarda Miniera s názvem Mráz. Recenze ji srovnávají s Kingovými horory. Snad s nimi něco společného má, ale čtenář, který absolvoval kurs hrůzy četbou Kingova To, Osvícení apod., už se jen tak nezalekne. Co mají oba autoři společného, je rozhořčení nad morálním sebeuspokojením společnosti. Zatímco King spíš krátce glosuje, Minier se zlobí přímo, v autorských komentářích, nebo jeho názory vyslovují hrdinové i antihrdinové. Zdá se, že až na detaily se v našich zemích dějí věci pozoruhodně stejně…

Stella

O NÁSILÍ

V opuštěné zimní krajině Pyrenejí dochází k vraždám. Mezi podezřelými jsou také klienti ústavu, v němž tráví svůj osamělý život ti nejhorší, nejsadističtější, patologičtí vrazi. Na vyšetřování vražd se podílí policista Servaz, který musí na čas odložit případ násilí spáchaného dětmi.

Šedesátiletého tuláka několik hodin před vraždou spatřili v doprovodu tří místních puberťáků. Nejstaršímu bylo sedmnáct, nejmladšímu dvanáct. Nejdřív zapírali, ale velmi brzy se přiznali. Žádný motiv. A žádné výčitky svědomí. Nejstarší jen řekl: Byl to odpad společnosti. Póvl… Žádný z nich neměl záznam v trestním rejstříku ani nebyl veden v seznamu sociálního úřadu. Mladí lidé z dobrých rodin. Ve škole normální známky, žádní asociálové. Jejich lhostejnost zmrazila krev v těle všem, kteří se podíleli na vyšetřování…

Chlapec jménem Clément vůbec nevěděl, co mu vyčítají. Servaz četl články na toto téma, o mladistvých, kteří znásilňovali, mučili a vraždili a kteří si vůbec neuvědomovali hrůzu svých činů. Jako by se dívali na nějakou videohru, nebo jako by to byl špatně natočený film. Nevěřil těm článkům. Byly to novinářské žvásty. Jenomže teď se s tím fenoménem setkal osobně. Víc než apatie těch tří mladých vrahů ho děsil fakt, že na jejich případu není nic výjimečného. Svět se proměnil v obrovské a čím dál šílenější zkušební pole, na němž Bůh, Ďábel nebo náhoda zatápějí pod kotlem.

Ti kluci jsou přesně takoví, jaké jsme je stvořili, pomyslel si… Jakou mají před sebou budoucnost? Žádnou. Všechno přijde nazmar. Lumpové si cpou kapsy a předvádějí se v televizi, zatímco rodiče těch kluků přicházejí o práci a v očích svých dětí patří mezi poražené. Proč se nevzepřou? Proč nezapalují spíš luxusní butiky, banky a paláce mocných než autobusy nebo školy?

Servaz si vzpomněl na polemiku o těchto hrách plných násilí, která nedávno proběhla v tisku. Jejich vydavatelé se urazili a tvrdili, že „si tento problém s násilím uvědomují a že proti němu bojují.“ Přísahali, že některá obvinění jsou nepřijatelná. Přitom dál distribuovali hry, v nichž hráč mohl zabíjet, loupit a mučit. Při této příležitosti jeden psychiatr učeně tvrdil, že mezi videohrami a násilím mezi mladými lidmi neexistuje žádná souvislost. Ale ostatní studie potvrzovaly opak a uváděly, že mladí lidé hrající podobné hry plné násilí jsou naprosto lhostejní a vůbec nereagují na utrpení druhých lidí.

Co je to proboha za jazyk? Copak už patřím ke generaci, která právě slezla ze stromu? Měl pocit, že ztratil klíč. Přesně tak na něj působil dnešní svět. Kdyby se na stroji času vynořil v osmnáctém století, necítil by se větším cizincem… Ve světě technologií a internetu se objevovaly svoboda a autentické myšlení jen velmi zřídka. Co lidi vede k tomuto zběsilému nakupování a k shánění čím dál zbytečnějších věcí? Proč mu připadá, že příslušník kmene z Nové Guineje má víc zdravého rozumu než většina lidí, s nimiž se denně potkává? Byl to on, nebo nějaký antický filozof, kdo prohlásil, že svět ztratil rozum?

Kde se rodí fascinace násilím?, pomyslel si. Ta lavina šokujících obrazů v televizi, ve filmu i v knihách. Je to způsob, jak zahnat strach? Většina umělců zná násilí jen nepřímo, vnímá ho abstraktně. Stručně řečeno, nezná ho vůbec. Ale kdoví, co by vytvořili policisté konfrontovaní s hrůznými scénami zločinu, hasiči, kteří jezdí každý týden k nehodám na silnicích, soudci, kteří musí den za dnem řešit strašlivé činy? Co by namalovali, napsali nebo jaké sochy by vytvořili? Co by z nich vyšlo?

Všichni tihle lidé si myslí, že patří k avantgardě, že rozumí modernímu umění, že jsou nekonformní, že jsou uvnitř krásní a lepší než ostatní…. Klišé egocentrického umělce… Skoro všichni lidé se usmívají do fotoaparátu. Dnes, v době, kdy roste mediální a globální vliv průměrnosti, si všichni hrají… mnozí dokonce přehrávají své životy, jako kdyby stáli na jevišti. Předstírání a kýč se staly pravidly.

ZLO

Naším trestem za to, že jsme zavraždili Boha, je společnost, kterou jsme stvořili a v níž se zlo stalo normou.

Kdysi by takového člověka museli upálit pro čarodějnictví. Dnes ho studují a pokoušejí se ho pochopit. Jenomže Servaz měl dost zkušeností, aby věděl, že zlo není daná veličina ani se neomezuje na biologické předpoklady nebo psychologické teorie. Takzvaní silní duchové tvrdí, že zlo neexistuje, že to je jen jistá forma pověr, neracionální víra slabého ducha. Jenomže je nikdo nemučil ve sklepě k smrti, nikdy na internetu neviděli videa znásilňovaných dětí, nikdy je nikdo neunesl z domova…

Myslíte, že moje zločiny ospravedlňují vaše špatné činy? Že vaše nízkost a vaše neřesti nejsou tak ohavné? Myslíte, že vrazi, násilníci a zločinci jsou na jedné straně barikády a vy na druhé? Musíte pochopit jedno: Neexistuje žádná překážka, která by zastavila zlo. Neexistují dva druhy lidí. Když lžete svým manželkám a dětem, když strčíte svou starou matku do domova důchodců, abyste si uvolnili ruce, když odmítáte dát část svého platu těm, kteří nemají nic, když je necháte trpět vinou svého egoismu a lhostejnosti, jak můžete něco vyčítat mně? V podstatě jste mně a dalším chovancům blíž, než si myslíte. Je to jen otázka stupně, nikoli otázka přirozenosti. Jsme stejní. Jsme lidé… Moje zlo není individuální. Jediné, co nás může zachránit, je nukleární holocaust.

O NÁS

Žijeme v době, kdy společnost vyvíjí tlak na nejslabší jedince a kdy jsme svědky těch nejhorších politických lží…. Současné vlády a jejich přisluhovači mají dvojí cíl. Obchod s člověkem a naprostou společenskou kontrolu.

Kdyby sis měl při volbách vybrat mezi třemi kandidáty, koho by sis vybral? První je po dětské obrně mrzák, trpí hypertenzí, anémií a řadou dalších patologických změn, příležitostně lže, radí se s astrologem, podvádí manželku, kouří jak tovární komín a pije spoustu martini. Druhý je obézní, prohrál už troje volby, trpí depresemi a srdečními záchvaty, kouří doutníky, každý večer se nalévá šampaňským, portským, koňakem a whisky a na noc si musí brát dva prášky na spaní. Třetí je vyznamenaný válečný hrdina, má úctu k ženám, miluje zvířata, pije jen občas pivo a vůbec nekouří. Kterého by sis vybral?… Bravo, právě jsi odmítl Roosevelta a Churchilla a zvolil Adolfa Hitlera. Vidíš? Věci nikdy nevypadají tak, jak jsou.

To je ostatně problém současných médií… Zabývají se podřadnými detaily a skáčou na každý špek. Výsledek? Kdyby dnešní média existovala v té době, Roosevelt ani Churchill by pravděpodobně zvoleni nebyli. Důvěřuj svým intuicím, Martine, nikoli tomu, jak co vypadá… Wells se domníval, že oslabení inteligence je zcela přirozený následek vymizení nebezpečí… Inteligence se rozvíjí jen tam, kde existují změny… a nebezpečí… mladí lidé uzavřeli dohody o sebevraždě. Dnes je to mnohem horší. Kontaktují se přes internet… Kdo by si pomyslel, že je něco takového vůbec možné? Myslím, že žijeme ve světě, v němž je možné všechno… Hlavně to nejhorší.

ZÁVĚREM

Miniera trápí fakt, který potvrzují všichni policisté a psychiatři vystupující v příběhu. Že šílenství je nakažlivé, že postihuje všechny generace a šíří se prostřednictvím internetu a médií. Že všichni tuto nákazu ochotně přijímáme. Že státy na minimum redukují psychiatrickou péči. Že se např. ve Francii může uplatňovat tzv. sesterská diagnostika, v jejímž důsledku je člověk s depresí označen za těžkého paranoika a léta stráví v izolaci. Že nedostatek míst v léčebnách i vězeních umožňuje spokojené vegetování stovek tisíc zločinců, kteří jsou sice evidováni nebo odsouzeni, ale těší se svobodě. Také se s pomocí Bruselu omezuje prevence společnosti před zločineckou nákazou. Stojí moc peněz.

Autora rozhořčuje i to, že se provádí diagnostika cestou násilného probouzení a vytváření deviantních fantazií vyšetřovaného. Některé vyšetřovací metody jsou přímo barbarské. Výsledky nemohou být směrodatné pro soud, ale považují se za takové. Veliké rozdíly jsou v tomto ohledu mezi jednotlivými státy. Nemenší rozdíly jsou i v metodice a diagnostice mezi různými psychiatrickými a psychologickými školami.

Soudy předstírají, že psychiatrické posudky jsou spolehlivé: Umožňuje to fungování soudní mašinérie, která je věčně obviňovaná z přepracovanosti. A vytváří iluzi, že soudci jsou moudří lidé a že jejich rozhodnutí vycházejí z dokonalé znalosti případu. To je mimochodem jedna z největších lží, na nichž je založena celá naše demokratická společnost.

Je skutečností, že existují sociopati bez svědomí, neuznávající žádné autority. Na ně platí jen drezura. Psychoanalýza nepomůže tam, kde se společnost ze všeho nejdřív musí bránit.

Stella:

Máme nešťastnou vlastnost chápat viníka hned jako oběť a projevovat mu nemístný soucit. Ale je přece něco, čemu se říká SELSKÝ ROZUM (Zdravý rozum). Ale co ti skutečně potřební? Kteří na pomoc nemůžou dlouho čekat? Ve světle absolutní nedostatečnosti v systému péče o bezmocné, staré i duševně nemocné, ve světle chyb v péči o opuštěné děti se nám jeví předvádění žabomyších sporů všelijakých straniček a podivných figur, ani ne chytrých, ani ne zajímavých, ani ne užitečných, jako naprosté selhávání nejen státu, ale i sdělovacích prostředků. Právě proto, že média mají obrovskou moc, mají také zodpovědnost. Mají možnost nasměrovat pozornost. Máme se dojímat nejen nad osudem pohozených štěňátek… Hlídací pes demokracie by měl neodbytně tlačit na odpovědné, aby řešili hlad a žízeň v odkladištích pro staré už dnes. Adopci dětí – už dnes. Neboť my ostatní, zabydlení ve své lenosti, jen tak do ulic nevyjdeme… Zpohodlněli jsme, a pak se divíme.

Ale byla tu řeč o nějaké detektivce. Má všechno, co od žánru očekáváme, ba čtenáře místy nešetří, jako by sám autor zapomněl, co vytýká těm druhým. Ale kromě napětí poskytuje mnohem víc, např. seznamuje i se stupni morálky podle Piageta a Kohlberga. Je dobré vědět, že mnozí zůstanou na druhém stupni, a pak lépe pochopíme, proč nemohou jinak.

(Jedovatá poznámka na konec: V poslední době jsem se potkala už se třetím západním autorem, u něhož vystupuje Maďar hovořící se silným slovanským přízvukem. Že by – Horní Uhry?)

Zdroj: Minier, Bernard: Mráz, Nakladatelství XYZ, Praha 2015

P. S.: Dopsala jsem a internet přinesl zprávy o tragédii v Uherském Brodě…

25.02.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 14