Neviditelný čert

V poslední době prožívám tak těžkotonážní synchronicity, jež se navíc začínají kumulovat, že kdybych se s vámi o ně podělil, obávám se, že by to s vámi fláklo o podlahu. Mezi nimi se však vyskytla jedna, která takovou náročnost jako sesypání se na podlahu nevyžaduje, takže vám ji předkládám s pocitem, že po mně nebudete chtít uhradit pobyt na vám nejbližší psychiatrické klinice. Hlavní postavou tohoto synchronicitního příběhu jsem samozřejmě já, druhou hlavní jsou pumpičkáři a vedlejší roli převzala moderní hračka v podobě zmateně běhající, štěkající a blikající baterky.

Lucifer

Začalo to v pozdní večerní hodinu v pátek, kdy jsem se vracel metrem ze svého pracoviště do své ubikace. Vystoupil jsem o jednu zastávku dříve, což občas dělávám, jelikož ta finální je k mé ubikaci jenom kousek blíže. Důvodů k předčasnému vystoupení by se našlo několik, přinejmenším alespoň dva. Tentokrát jsem měl v úmyslu navštívit vietnamský obchůdek. Onen obchůdek se nachází v hadovitě se linoucím bloku nejrůznějších ubikací, k němuž asi v půli cesty toho hada patří i má. Po opuštění obchůdku jsem zamířil vnitroblokem, v němž se nacházejí pouze chodníky, k svému cíli.

Asi v půli cesty jsem před sebou zahlédl jakési blikající světýlko, někde v prostoru, kde do vnitrobloku ústí průchod hadem v té části, v níž se nachází má ubikace. Ne, nebyla to štěkající baterka, ta se mihne ve vedlejší roli až v neděli. V každém případě to bylo něco, co jsem v této situaci ještě nikdy nezažil. Ihned jsem pocítil, že ten blikající zjev půjde po mně. A nemýlil jsem se. Záhy se na chodníku proti mně vyřítil pumpičkař. Chodník je poměrně úzký, takže mě ten naducaný kolohnát minul jen o vlásek.

V sobotu jsem zcela náhodně narazil na internetu na příhodu z centrálního Londýna, při níž pumpičkář za jízdy sebral ve zlomku vteřiny jistému chodci mobil. Díky tomuto bravurnímu pumpičkářskému chmatákovi vydala londýnská policie doporučení, aby lidé nepoužívali mobily na rušných ulicích. Svým způsobem je to vlastně dobrý výsledek, protože kdo ještě při smyslech se má na rušných ulicích dívat na zástupy těch otupělých panáků, kteří nedělají nic jiného, než mačkají jakousi krabičku či do ní hlasitě blekotají.

V neděli jsem se v nepříliš pozdní večerní hodinu vracel vnitroblokem z nákupu z nedaleké konzumní Galerie. Nejdříve jsem spatřil blikající světýlko, ale nebyl to pumpičkář. Tyhle pobíhající a občas i mechanicky štěkající baterky dobře znám. Je to takový módní a už docela zaběhaný výstřelek. Lidé si prostě pořídí štěkající hračky, jež byly vyšlechtěny z psích plemen, a dají jim na krk blikající baterku, někdy i celý věnec blikajících baterek. Jedná se především o menší psí hračky a jejich majitelé je těmi blikajícími baterkami zřejmě vybavují proto, aby v případě, že se jim zaběhnou, viděli, kam se jim zaběhly. Problém je v tom, že když se vám tahle hračka zaběhne a vy se kolem rozhlédnete, tak můžete vidět řadu blikajících baterek. Jak poznáte, která je ta vaše?

Když jsem minul ono štěkající a blikající světýlko, tak jsem za sebou zaslechl zvláštní zvuk. Než jsem se stačil nad tím zvukem zamyslet, projel mi těsně kolem ucha zuřivě šlapající pumpičkář. Neměl jsem v ruce mobil, ale igelitku s nákupem, čímž zřejmě pumpičkář pohrdl. Anebo možná ne, protože já se jen tak snadno ochmatat nenechám. Ještě nikdy mi kupříkladu nic neuzmul žádný kapsář, a je jich tu jako máku. Možná je to mnou stále zachovánou schopností vnímání reality, kterou mnozí pozbývají čím dál tím víc. Třeba zrovna dneska, teda vlastně už včera, jsem se dočetl, že nějaká tři či čtyřicátnice si šla do bankomatu vybrat asi tři či čtyři tisíce, a když ten proces ukončila, sbalila si do portmonky pouze platební kartu, prachy nechala v šuplíku bankomatu. Bankomaty přitom při neodebrání peněz či karty řvou jako carský důstojník na buzerplacu. Možná měla na uších sluchátka s nějakým ducáním.

Ale to už jsem uhnul někam jinam, ačkoli je to v podstatě ze stejného vědra či těsta.

03.03.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 4