Neviditelný čert

Že má historie ve zvyku opakovat se na nejrůznější způsoby, je známá věc. Když se však do toho připletou náhodné fluktuace, pak už to někdy přestává být legrace. Představte si třeba, že vám jednoho dne minulého roku při placení nákupu v hypermarketu upadne platební karta na zem a než ji stačíte sebrat, sežere ji pes. A přesně za rok se to opakuje, přičemž tím žroutem je stejný pes, pokladní rovněž, vy máte stejnou rýmu a v rozhlase hypermarketu hlásí stejnou ptákovinu. Možná vám to bude zcela ukradené, něco takového vás zkrátka nevyvede z míry. Možná ale znejistíte a řeknete si, že do třetice všeho dobrého i zlého si v tomto případě nechcete zopakovat. Takže si naplánujete, že příštím rokem do téhož konzumního centra nevstoupíte, i kdyby padaly trakaře. Za rohem jsou koneckonců Vietnamci, jejichž konzumní výběr sice není tak veliký, ale než si nechat žrát stejným psem již třetí platební kartu, tak se radši uskromníte. Jenže tenhle typ náhod má velmi fikané způsoby, kterak se prosadit. Zcela náhodně si spletete den v kalendáři a do třetice se to tomu psovi opět podaří.

Lucifer

Velmi podobné vraždy

Dvě dívky stejného věku byly zavražděny ve stejný den a na stejném místě. Stejný však nebyl rok, jelikož oba případy od sebe dělilo 157 let. Nicméně řada dalších souvislostí vykazovala stejné anebo velmi podobné znaky.

Dvacetiletou Mary Ashfordovou nalezli mrtvou v Erdingtonu ležícím severně od Birminghamu dne 27. května 1817. Barbaru Forrestovou, také dvacetiletou, našli uškrcenou jen asi 360 metrů od téhož místa v Erdingtonu, který byl v té době už předměstím Birminghamu, dne 27. května 1974. Obě dívky v osudný večer nejdříve navštívily kamarádku, a poté se převlékly na taneční zábavu. Obě dívky byly znásilněny a zemřely ve stejnou dobu. V obou případech se pachatel snažil těla ukrýt. V souvislosti s vraždou byli zatčeni muži stejného příjmení – Abraham Thornton a Michael Thornton. Oba svou vinu popřeli a byli nakonec osvobozeni.

Lisa Potterová

V srpnu 1995 přišla Lisa Potterová se svou matkou k železničnímu přejezdu Moots Lane v Essexu. O jedenáct let dříve na něm přišel o život Lisin otec a její matka rezolutně odmítala na přejezd vstoupit. Lisa pocítila, že je nejvyšší čas zbavit maminku pověrčivosti a vstoupila na koleje, aby jí dodala odvahy. V tom mžiku se nečekaně přiřítil vlak a Lisu před očima její matky na místě usmrtil.

Železniční nehoda

Železniční nehoda u městečka Selby v Severním Yorkshiru rozpoutala lidovou představivost už z toho důvodu, že zadní lokomotiva osobního vlaku byla zapojená i do soupravy, která havarovala o rok dříve v témže měsíci říjnu. Následně se objevila i daleko podivnější náhoda, která odhalila jiné souvislosti.

Mezi cestujícími, kteří se při kolizi vlaku u Selby zranili, ale přežili, byla i Ginny Shawová. Její muž Bill s jejich dvěma dětmi cestoval vlakem o patnáct let dříve a přežili téměř identickou železniční nehodu u městečka Lockington jen tři míle od Selby. K oběma nehodám došlo kvůli střetu vlaku s automobilem. Už jen fakt, že Bill a jejich děti přežili, byl sám o sobě náhodou. Zdrželi se s kamarády, na které náhodou narazili před budovou nádraží, a nedostali se včas na svá oblíbená místa ve vlaku, která se nacházela v prvním vagóně, tentokrát skončili v posledním vagóně. Jim se téměř nic nestalo, ale lidé v předním voze náraz nepřežili. Bill zavolal ženě, aby jí řekl, že jsou v pořádku, a o patnáct let později si role vyměnili.

Vzhledem k relativně malému počtu úmrtí, ke kterým na železnici dochází, začal Bill přemítat, s jakou pravděpodobností by je mohlo potkat železniční neštěstí ještě do třetice. Ke stejnému přemítání dospěl i jistý Gordon White ve spolupráci s jistým Ericem Williamsem, jelikož i on znal to lidové přísloví: do třetice všeho dobrého i zlého.

Eric Williams znovu udeřil

Eric Williams nakrátko ztratil vědomí, když 6. července 2003 projížděl městečkem Liversedge v Západním Yorkshiru. Auto sjelo ze silnice a narazilo do stěny obývacího pokoje domu, který patřil dvaašedesátiletému Gordonu Whitovi. Auto se podařilo vytáhnout a i dům dali dělníci po devíti týdnech zase do pořádku. Asi za rok dokončil pan White i poslední opravy na fasádě a malbách v pokoji. Šestého července 2004 projížděl pan Williams po stejné silnici a opět nakrátko ztratil vědomí. Jeho auto opět sjelo ze silnice a opět narazilo do obývacího pokoje Gordona Whita. Auto vytahoval stejný muž, jako předtím. Na otázku, co bude dělat 6. července 2005, Gordon White odpověděl: „Dám si velký pozor, abych neseděl v obýváku a nedíval se na televizi. Říká se: do třetice všeho dobrého i zlého.“

Zda ke třetímu automobilovému nasáčkování Erica Williamse do obýváku Gordona Whita skutečně došlo, o tom už se ve zde již téměř profláknutém zdroji náhodných fluktuací nepíše. Knížka totiž vyšla ve stejném roce a autoři její rukopis odevzdali do nakladatelství nejspíš ještě dříve, než přišel čas ke třetímu úderu Erica Williamse.

Zdroj: Martin Plimmer, Brian King: To nemůže být náhoda – Příběhy o neuvěřitelných náhodách a co na ně říká věda

31.03.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 29