V sobotu jsem měl pocit, že jsem čertovým kvítkem. Proč? To jsem netušil, ale v průběhu následujícího textu, jenž se zde zjeví v neděli, se ten pocit nakonec vystříbří.
Lucifer
Při pravidelné velké sobotní návštěvě butovické Galerie, v níž se, jak jistě pravidelní čtenáři dobře vědí, nevystavují umělecká, ale konzumní díla, jsem po jakési odmlce zamířil do knihkupectví Kosmas, v němž mě knihkupecké servírky znají už jako své knihy (boty se prodávají o kus vedle). Návštěvu Kosmase jsem předjímal jako letmý průlet. Hodlal jsem tam utratit jen tolik času, kolik by se vešlo za nehet, jelikož jsem po koupi nějaké knížky až tak moc netoužil, svoji prodlevu v tomto knihkupectví jsem však nechtěl nadále prodlužovat.
Vypadalo to, že odtam brzy vypadnu, ale můj bryskní pohled se náhle fokusoval na úhlednou řádku několika nepříliš objemných knížek, na hřbetě nichž se skvělo jméno Jorge Luis Borges. Tohoto prazvláštního a jakýmisi temnými rysy obdařeného argentinského spisovatele jsem znal již téměř krátce poté, co jsem byl vyklopen z kolébky. Ještě mi teklo mléko po bradě, když jsem se dětskými ručičkami prohrabával knížkou Artefakty, u nás vyšlou v roce 1969 a v sobě slučující dvě jeho dílka: Fikce a Alef. Psaní Jorge Luis Borgese mě tehdy děsivým způsobem fascinovalo a v mé knihovně se časem objevilo pár dalších jeho knížek.
Na dlouhá léta jsem tvorbu tohoto skvostného argentinského literárního barda odložil k ledu. Velmi zřídka jsem ho z toho ledu vyhrabal a jednou, téměř na konci roku 2011, jsem zde vypustil Alef.
První z úhledné řádky knížek JLB v Kosmasovi se jmenuje Obecné dějiny hanebnosti. Mají to tam seřazeno správně, jelikož tohle je skutečně jeho první dílko. Už jsem si ji chtěl koupit, ale něco mi v hlavě říkalo, že nemusím, že mi nebude chybět, ačkoli si zrovna myslím, že bude. To něco se nemýlilo. Doma jsem v údivu zjistil, že už ji mám v knihovně.
Začal jsem se jí již snad už dospělými ručičkami prohrabávat, a můj letmý pohled zakotvil na krátké povídce Příběh dvou mužů, kteří měli sen. JLB na konci píše, že tento příběh převzal z knížky Pohádky tisíce a jedné noci. I do té knížky jsem zhruba před tisícem a jednou nocí nahlížel dětskýma očičkama, ale už si z toho pamatuji fakt velmi málo. Pokusil jsem se to dohrabat na internetu, ale – možná proto, že mě to dlouho nebavilo – jsem se k tomu nedohrabal.
Zde je téměř doslova přetlumočené znění tohoto příběhu od JLB z knížky Obecné dějiny hanebnosti:
Arabský historik al-Ishák popisuje tuto příhodu:
Důvěryhodní mužové vyprávějí, že v Káhiře žil jistý bohatý člověk, ale tak velkodušný a štědrý, že mu kromě otcovského domu nic nezbylo, takže si musel začít vydělávat na živobytí vlastníma rukama. Pracoval natolik tvrdě, že jednou večer samou únavou usnul pod fíkovníkem ve své zahradě a ve snu spatřil jakéhosi promoklého muže, který vyjmul z úst zlatou minci a řekl mu: „Tvoje štěstí je v Persii, v Isfahánu. Jdi ho tam hledat!" Když se časně ráno probudil, vypravil se na dlouhou cestu, při které musel čelit nebezpečným setkáním s pouští, loděmi, piráty, modláři, řekami, šelmami a lidmi. Konečně dorazil do Isfahánu, ale uvnitř města ho zastihla noc, a proto se uložil k spánku na nádvoří jedné mešity. Hned vedle mešity stál jakýsi dům a z božího dopuštění se stalo, že přes mešitu vnikla dovnitř jakási tlupa zlodějů, kteří svým hlučným počínáním probudili obyvatele domu, a ti začali volat o pomoc. Jejich sousedé se k nim přidali, až společným křikem přivolali kapitána noční hlídky i s jeho muži; lupiči mezitím utekli po střechách.
Kapitán nechal prohledat mešitu, v níž objevil muže z Káhiry; uštědřil mu takový výprask bambusovými pruty, že muž málem vypustil duši. Po dvou dnech se probral ve vězení. Kapitán si ho nechal zavolat a povídá: „Kdo jsi a odkud?" Ten druhý odpověděl: „Pocházím ze slavného města Káhiry a jmenuji se Muhammad al-Maghribí." Kapitán se ho zeptal: „Co tě přivedlo k nám do Persie?“ Ten druhý se rozhodl mluvit pravdu, a proto řekl: „Jakýsi muž mi ve spánku přikázal, abych odešel do Isfahánu, protože tam na mě čeká štěstí. Teď už jsem sice v Isfahánu, ale jak se zdá, slíbené štěstí jsou rány, kterými jsi mě tak štědře obdaroval."
Kapitána tato zvláštní odpověď tak rozesmála, že mu byly vidět dokonce i zuby moudrosti; po chvíli pravil: „Ty blázne lehkověrná! Třikrát se mi zdálo o jednom domě v Káhiře, se zahradou, ve které jsou sluneční hodiny, za nimi fíkovník, pod ním studna a pod studnou poklad. Ani na chvíli jsem té báchorce neuvěřil. Ty však – čertovské kvítko mulou odkojené! – bloudíš od města k městu jen proto, že věříš snu. Ať už tě v Isfahánu ani nevidím. Vezmi si tyhle mince a běž!"
Muž sebral mince a vrátil se domů. Zpod studny ve své zahradě (což byla přesně ta, o níž se kapitánovi zdálo) vyhrabal poklad. Tímto způsobem mu Bůh požehnal, odměnil ho a povýšil. Bůh je Šlechetný, Tajemný.
Co si z tohoto mudrosloví vezmete, je na vás. Já jsem si vzal něco, co už ale drahná léta velmi dobře znám, občas však na to zapomínám. Díky čertovu kvítku jsem si to opět připomněl.
19.04.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 5