Neviditelný čert

Když tohle roztomilé poklábosení na úrovni pel-mel vyjde, budeme zde v kotlině české včetně přidružených moravských úvalů a okolo toho všeho a někdy i uvnitř, tyčících se kopečků odolávat de facto tropickým vedrům. Bude to tady viset i následujícího dne, kdy tropická vedra odkvačí zpět do letní zásobárny, ale sněhové přeháňky nečekejte. Jaksi už nejsou v zásobě. Nastalo totiž druhé jarní období, jarní zrání, kdy na rozdíl od toho prvního, jarního kuropění, během něhož se můžete pokochat sněhovými aprílovými žerty, se budeme komíhat mezi teplejšími a méně teplejšími dny, podobně jako v létě, jen ty teploty budou v průměru o něco nižší. Na rozdíl od jarního kuropění, kdy se kolem, i pod příležitostnými sněhovými čepičkami, především žlutí zlatým deštěm, se jarní zrání koupe v čím dál nepřebernějších barvách všemožných květů.

Lucifer

Když jsem se v neděli za slunečného a poměrně již teplého počasí vracel z butovické nákupní Galerie, zažil jsem jednu neskutečnou příhodu, které bezpochyby nebudete věřit. Ani se vám nedivím. Někdy si tady s vámi tak neskonale žertovně pohrávám, že i sám už nad tím začínám kroutit hlavou. Jenže tahle příhoda se skutečně udála. Tentokrát si z vás výjimečně nedělám srandu.

Na chodníku nedaleko vchodu do řadové budovy, v níž se nachází mé ubytovací prostory, jsem narazil na relativně mladou ženou, kolem níž pobíhali tři psi. Takoví menší, pokojoví. Ten nejmenší měl na sobě obleček, jaký zpravidla vídávám na podobných psích hračičkách v zimě. Jenže nebyla zima. Na sobě jsem měl košili s krátkým rukávem a džíny a vůkol se tu a tam proháněli hošíci v kraťasech. Zeptal jsem se té mladší paní, proč má jeden z jejích pejsků na sobě obleček. Odpověděla mi, že protože je zima. Řekl jsem jí, že si ze mne dělá srandu. Asi o padesát metrů dál jsem potkal relativně starší paní, kolem níž se potuloval podobně pokojový psíček, ovšem bez oblečku. Zeptal jsem se té starší paní, proč její pejsek nemá na sobě obleček. Odvětila mi, že protože je teplo. Řekl jsem jí, že si ze mne dělá srandu. A když jsem jí pak vysvětlil, proč takhle reaguji, oba jsme se tomu zasmáli.

V pozdním nedělním odpoledni jsem ve svém obývacím pokoji zaznamenal průlet jakéhosi hmyzího zástupce. Nejdříve jsem se domníval, že je to moucha, což mě zneklidnilo, jelikož s mouchami není žádná sranda. Později jsem si všiml, že se v blízkosti skleněné výplně dveří na lodžii něco dost zmateně pohybuje. Vyrazil jsem to omrknout. Byl to bezpochyby ten hmyzí jedinec, kterého jsem předtím spatřil někde uvnitř pokoje, a evidentně byl velmi znepokojený, jelikož se tím sklem nemohl dostat ven. Nebyla to moucha, byl to mladý čmelák, čmeláček. Pustil jsem se tedy do záchranné akce a čmeláčka šikovně navigoval až ven. Šlo to snadno. Jakoby mé pokyny dobře vnímal. Rozuměli jsme si.

Někdy již v pozdním večeru jsem si všiml, že poblíž mé hlavy skloněné nad notebookem zase něco prolétlo. Že by se čmeláček ke mně vrátil, protože se mu u mě líbilo? Netušil jsem, ale pro jistotu jsem otevřel dveře na lodžii dokořán, aby můj prostor, v němž žádnou vhodnou krmi nenajde, mohl zase opustit. Jelikož jsem už žádný takový pohyb kolem sebe nezaznamenal, došel jsem k závěru, že se mu to podařilo.

Ráno jsem si sedl na pohovku, abych se prodral z nočních mrákot, a když se mi to podařilo, šel jsem na lodžii vyzvednout si ručník. Na zácloně u dveří lodžie byl zase ten samý čmeláček. Působil už značně znaveným dojmem. Sotva se hýbal. Vynesl jsem ho na podlahu lodžie a snažil se mu vysvětlit, že až se probere z nočních mrákot, ať vyrazí ven, ne ke mně dovnitř. Tam venku jsou všechny kytky v plném jarním zrání, rozpuku, které ho nakrmí. Já fakt pro něj tu nejvhodnější krmi nemám. Chápu, že je mu se mnou dobře, ačkoli nechápu proč, ale to už je jeho věc. Nicméně láska prochází žaludkem, tak až si ho naplní, může se klidně na skok či na polet vrátit. Hmyzí společnost mi nedělá žádný problém. Někdy, pokud se nejedná o mouchy a podobné trapiče, to může být i sranda.

Není hmyz jako hmyz, ale třeba mravenci dokážou vytvořit velmi inteligentní společnost. Běžný člověk by to do nich neřekl, jelikož je zcela orientován pouze na psy. A tak mě napadlo, že bych si mohl též pořídit, nějakého domácího mazlíčka. Mravence. Ne však jednoho, ale celý zástup mravenců. Proč celý zástup? Protože jeden mravenec je naprostá nicka, není k ničemu. Ale když se mravenci dají dohromady… někdy si říkám, že šlapou mnohem efektivněji než jakákoli lidská společnost.

Psy mají skoro všichni kolem. Někteří jich mají i víc než tři. Veškerý prostor se občas podobá psinci. Kolem toho pobíhají lidé a občas cpou ty své psí hračky do oblečků, zima nezima, déšť nedéšť. Nikdy jsem nechtěl být členem jakéhokoli stáda. Vždy jsem se chtěl nějak rozlišit. Být svým. Jedinečným. Ne třeba vždy dobrým, v každém případě však nezaměnitelným. S hmyzem mám v poslední době dost dobré vztahy, rozumíme si. Se psy si koneckonců též rozumím, vlastně se všemi živými tvory, ale abych potupně rozšířil ten vůkol se dmoucí psinec, to fakt ne. Takže mravenci.

Pořídím si pokojové mraveniště. Neměl by to být problém. Jeden pokoj tomu obětuji a vyplním ho příhodnou směsí stavebního materiálu. Dám se s nimi do kupy, ani to nebude problém, jelikož mraveniště je inteligentní bytost, mozek, jehož neurony tvoří mravenčí jednotlivci. Komunikace jistě nebude váznout, takže armády mravenců budou pochodovat ke krmi, kterou na vhodných místech naservíruji, ne do mého špajzu či na kuchyňský stůl.

A občas spolu půjdeme na procházku. Nebude to snadné. Musím si na radnici nechat vyčlenit prostor k procházkám se svými domácími mazlíčky, v němž mi je ostatní obyvatelé a jejich mazlíčci neušlapou. Jelikož mí pokojoví mravenci nebudou již tak otužilí jako ti venkovní, v zimě je navlíknu do oblečků. V létě nanejvýš do kraťasů, ale jenom tehdy, pokud se budou za svoji nahotu stydět.

A na závěr taková třešinka: Když jsem v pondělí vyrazil do nastupujícího téměř tropického vedra v košili havajského střihu, potkal jsem v metru jedno děvče, které si zrovna sundalo bundu s kožešinovou kapucí. Poznamenal jsem, že vzhledem k aktuálním atmosférickým podmínkám udělalo dobře. Jenže pak na přestupu si ten obleček začalo na sebe zase rvát. Poznamenal jsem, že nedělá dobře, a ono se mě zeptalo, jestli mám problém. Řekl jsem tomu děvčeti, že já ho dnes rozhodně mít nebudu.

05.05.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 11