Neviditelný čert

Dnešní květované povídání bude poměrně stručné, ačkoli každý mou upovídanost může vnímat rozličně. Jde o dva zážitky, jež jsem pozřel během prodlouženého víkendu. První se odehrál v pátek, kdy se slavil konec druhé světové války, a druhý v neděli, kdy jsme vyhráli nad Německem v hokeji. První se týká šesti Grácií a druhý jakési Jenerálky, kde jsem potkal šestičlennou rodinku. Šestka zde tedy evidentně hraje hlavní roli, ale nenechte se zmást, čísla jsou nahodilá; kdybych chtěl, tak bych do toho kyblíčku zamíchal třeba sedmičku nebo třináctku. Mimochodem, u žen preferuji tři a půlky.

Lucifer

Osmého dne v květenci jsem se vypravil přes Motol a Hradčany dobýt Prahu, jelikož se moje toho času druhá světová válka evidentně chýlila ke konci. Všude kvetly šeříky, kolem poskakovali lidičkové jako pupenci, bylo krásně a já se chystal na poslední výstřel. Ve skutečnosti jsem se k němu nakonec neodhodlal, jelikož jsem neměl vůbec nabito. Občas si hraju na pistolníka, ale když je třeba střílet, požádám servírku o další skleničku vína. No a tak tomu bylo i v tomto blahodárném čase s tím, že se k tomu přimotalo šest Grácií.

Cesta nebyla snadná, restaurace na Novém světě byly divné, a když jsem dopadl až na Klárov, tak mi tam v mé oblíbené putyce řekli, že mají technický problém. Řekl jsem jim, že technický problém dnes v Praze asi mají všichni, pokynul levou zadní a odebral se směrem na příbřežní Malou Stranu. V restauraci Vysoký dům U lužického semináře jsem konečně zakotvil.

Restaurace je poměrně malinká a ještě menší je její zahrádka v zadním traktu. Čtyři stolečky v malilinkatém atriu obehnaném vysokými stěnami domů a nižší stěnou ohrady, k níž jsem zamířil. Až do rohu. Tam byl totiž ten nejmenší stoleček se dvěma židličkami. O tu druhou jsem brzy přišel.

Zprvu tam bylo docela prázdno, ale pak se to drobounké atrium naplnilo na plný výkon, takže jsem přišel o jednu židličku. Vlevo u většího stolečku se usadila skupinka šesti Maďarů. U dveří do atria se usadila šestičlenná skupinka, která se dorozumívala zřejmě anglicky, a proti mně, též u většího stolečku, šest Grácií, které se dorozumívaly hotentotsky.

Moje slabost pro ženy je neoddiskutovatelná, takže i když jsem nemohl přehlédnout jednu zajímavou ženu z maďarské skupiny, můj pohled bezodkladně uvízl na šesti Gráciích. Mimochodem, druhou židličku mi ukradli Maďaři. Dle antické mytologie byly Grácie jenom tři. Já jich teď měl před sebou dvakrát tolik. Grácie si to pěkně užívaly a mezi papáním všeho možného kouřily jak carské důstojnice. Abych je nezahanbil, dal jsem si doutníček, který mi vydržel až do skonání věků.

Desátého dne v květenci jsem vyrazil do Nebušic. Autobusem. Měl jsem v úmyslu sešlapat dolů na Jenerálku, kterou jsem už několikráte navštívil, a odtud se porozhlídnout po okolní Šárce. Ženský mi prostě nedají spát. Proč jsem dojel až do Nebušic? Inu proto, že jsem tam ještě nebyl a docela mě zajímalo, jestli mě zaujmou. Ani moc ne. Takže jsem krok sun krok dopadl na Jenerálku, kde je zajímavá hospoda, v níž jsem už strávil několik okamžiků. Jenže před drahným časem. A ne sám. Tož proč se tam zase nepodívat, i když zcela bez nikoho, jenom sám se sebou.

Jenerálka je osada (původně hospodářský dvůr), která se nachází v katastru pražské čtvrti jménem Dejvice, v údolí při soutoku Šáreckého a Nebušického potoka. Patří k místům s nejstarším osídlením na území Prahy. Jde o největší a nejslavnější paleolitickou lokalitu. Kupříkladu se zde nalezly doklady o dlouhodobém pobytu lovců mamutů. Od raného středověku vedla kolem Jenerálky důležitá komunikace směřující od Prahy dále na sever. Její název pochází od slova generál, protože ve zdejším zámku ve druhé polovině 18. století sídlila část rakouského generálního štábu.

Když jsem se usadil na poměrně větší zahrádce restaurace Jenerálka, skoro nikdo tam ještě nebyl. Nezůstal jsem však sám. Postupně se zahrádka začala plnit a u stolu přede mnou se usadila šestičlenná rodina. Poměrně mladí a drobní rodiče a ještě drobnější čtyři děti. Tři působily dojmem stejného věku (dvě děvčata a jeden kluk), ale do trojčat měly hodně daleko. Čtvrté z nich bylo nejmladší, prakticky nemluvně, a bylo přineseno v košíku. Byla to holčička, a když ji maminka vyndala z košíku, tak si mě začala velmi láskyplně prohlížet, až z toho měla maminka druhé Vánoce.

Počasí se úžasně vystříbřilo. Po nebi pluly překrásně bělavé obláčky, vítr se téměř utišil a sluníčko si začalo hrát na léto…

11.05.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 5