Neviditelný čert

Rozhodl jsem se oživit své víkendové střípky a střepiny. Poslední zde byly před necelým rokem, a pokud si na slovo „poslední“ kliknete, zjistíte, proč jsou tyhle ve skutečnosti páté. K standardnímu názvu těchto víkendovin jsem přidal přídomek v podobě pejska s deštníkem, jelikož je velmi roztomilý. Učinil jsem tak ze dvou důvodů. Tím prvním je snaha neodradit vás od následující četby s myšlenkou, že si zase budu na něco stěžovat. Nejsem stěžovatel, ale pozorovatel, což bývá někdy zcela nepochopitelně zaměňováno. Tím druhým je fakt, že pejsek s deštníkem se objeví hned v úvodu, což je jistě velmi dobrá zpráva, tou nedobrou je, že místo deštníku v pacičce bude navlečen do promočeného oblečku.

Lucifer

Pejsek s deštníkem

Jednoho ze dvou dní posledního víkendu (tuším, že v neděli, ale jistý si nejsem ani tím posledním) jsem brzy ráno, což v mém případě znamená zhruba kolem poledne, napochodoval na lodžii, abych se pokochal, už vlastně nevím ani čím. Tak trochu pršelo, ale jinak bylo docela teplo. Do oka mi ihned a bez uzardění padl pohled na paničku s pejskem. Panička kráčela s deštníkem a pár kroků před ní se trmácel pejsek v promočeném oblečku. Pejska se mi zželelo, a tak jsem na paničku bodrým hlasem zavolal, proč místo oblečku nevybavila pejska deštníkem. Nereagovala. Nejspíš mě považovala za blázna. Nápodobně.

Psi mají na sobě od přírody vlastní oblek. A ne lecjaký, ale přímo kožich. Chápu, že domácí pejsci mohou být k rozmarům venkovního počasí poněkud přecitlivělí, ale taková zima venku nebyla. Avšak pršelo. Vybavit pejska za těchto okolností oblečkem je sadistická zvrácenost. Pejskovi nebude zima, ale vlhko. Tu vlhkost může ze svého kožichu hravě vytřepat, z oblečku však velmi ztěžka. Panička si bezpochyby neuvědomovala, že svého domácího mazlíčka vybavila něčím naprosto protismyslným. Něčím, čím ho tomu dešti vystavila napospas, bez možnosti přirozené ochrany. Kdyby ho stejně jako sebe vybavila deštníkem, učinila by jistě mnohem lépe.

Myslím to samozřejmě v patřičně humorné nadsázce. Nicméně pokud by to pejsek zvládl, působil by mnohem roztomilejším dojmem než v tom zmáčeném oblečku.

S kočárkem v náruči do prudkých železných schodů

O obchodním centru (konzumním chrámu) Galerie Butovice jsem zde už upustil celou řadu psychicky jistě velmi podnětných úvah, postřehů a střepin do protileteckých kanónů. Je celá řada možností, jak se z tohoto nákupního hnízda mohu pěšmo dopravit do své ubikace. Jedna z těchto cest vede dvěma podchody k nedalekému konglomerátu podnikatelských budov, za nímž se nachází stanice metra i autobusů Nové Butovice.

Po průchodu dvěma podchody pod rušnou křižovatkou se naskýtají dvě možnosti pro ty, kteří míří na tu dopravní stanici. Jedna je jednoduchá, pohodlná, i když o nějakých pár metrů delší než ta druhá. Druhá je, jak již bylo naznačeno, o několik pár metrů kratší, ale neskonale krkolomnější. Vede přes dvojici velmi strmých železných schodišť, které snad byly nainstalovány jen pro případ největší nouze.

Tou druhou se skoro všichni pocestní z Galerie na dopravní stanici a naopak trmácí jako ten pejsek za deštivého počasí v mokvajícím oblečku. Dolů, tedy ke Galerii, by to ještě šlo. Ale nahoru? I sotva se hýbající starci a stařenky se tudy s nepřehlédnutelnou smrtí na jazyku sápou, jako kdyby se blížil konec světa.

Před pár dny jsem tudy procházel, a když jsem před prvním schodištěm zabočoval tím rozumnějším směrem, všiml jsem si, že se do těch schodů sápe maminka s kočárkem zaplněným dítětem v náruči. Zavolal jsem na ni, že může použít mnohem pohodlnější cestu. Tahle panička zareagovala. Radši jsem to neposlouchal. Nápodobně.

Zimní oděv v podletním čase, objemný krční hadřík po celý rok

Když jsem jednoho dne tohoto týdne vyrazil metrem na své pracoviště, bylo polojasno až skoro jasno a docela příjemné květnové počasí. Vystoupil jsem v cílové stanici a napadlo mě, že si půjdu doplnit zásobu takových těch legračních papírků do nejbližšího bankomatu. V onom místě byly dva a při mém příchodu opuštěné. Stoupl jsem si k prvnímu a během procesu dolování legračních papírků se u druhého objevila žena středně staršího věku v tlusté bundě s objemným krčním hadříkem.

Rozhodl jsem se, že si trošku zalaškuji. Ocenil jsem její téměř zimní outfit a zapředl hovor na téma, že v dnešní moderní době se tohle bude nosit celý rok. Paní se nezlobila, neignorovala mě jako blázna, ani po mně neštěkala jako maminka vláčející kočárek se svým dítětem vzhůru po krkolomném schodišti. Mým neurvalým humorem byla, dalo by se říci, doslova unesena.

Řekl jsem jí, že jsem na dobré cestě se tomuto módnímu vzryvu přizpůsobit, ale bude mi to chvilku trvat. Jsem někde v půli cesty. Podotýkám, že na sobě jsem měl košili s krátkými rukávy, pod ní tričko a pod pasem poměrně teplé džíny. Abych to ještě více v zájmu udržení humoresky kulminoval, vypustil jsem, že jsem před chvíli viděl mládence v kraťasech a tričku. Kecal jsem, jenže… Jenže když jsem ukončil spolu s tou paní výběr legračních papírků a zaměřil svůj pohled jinam, uviděl jsem, jak k nám kráčí mládenec v kraťasech a tričku bez rukávů. „Podívejte se,“ říkám zimně oděné paní, „to je ale blázen, že?“

Lidé podvědomě vycítí, kdo je měkký a kdo tvrdý

A na závěr jedna téměř filosofická úvaha odečtena z mých každodenních zážitků v objetí novodobého lidu.

Již nějakou dobu přemýšlím, proč do mě třeba v metru lidé zcela bez povšimnutí a jakéhokoli ohledu narážejí, strkají atd. Teprve předevčírem jsem to pochopil naplno. Je to tím, že ze mě vyzařuje jakási měkkost. Normálně bych řekl slušnost a ohleduplnost, jenže lidé to podvědomě vnímají jako měkkost. Vědomě už skoro nic nevnímají, ale jejich podvědomí na úrovni pravěku jim spolehlivě signalizuje: tohohle týpka přehlídni, zazdi ho, je měkký; na tamtoho si dej bacha, je tvrdý.

Tahle myšlenka se mi vyvrbila, když jsem přistoupil k jednomu zeleninovému pultíku, abych doplnil zásoby resveratrolového pití. U zeleninového stánku. Inu ano, majitel ho tím nedávno obšťastnil a mně se nechce stát frontu na takovou prkotinu v nedalekém supermarketu.

U zeleninového pultíku jsme byli pouze dva a půl zákazníků. Přede mnou byla mladá paní se synkem a přebírala právě zakupovanou zeleninu. Přebírala a odbírala ji strašně dlouho, synek si mezitím s některým z těch kusů hrál. Po nějaké době, už se mi chtělo skoro spát, se ohlédla a zaregistrovala, že za ní ještě někdo na obsluhu čeká. Naznačila, že jako pohne, ale když jí došlo, že jsem měkký, tak zvolnila.

Když jsem po svém probuzení přišel na řadu, vzal jsem ten nákupní proces resveratrolového pití hákem. Jenže jsem se trošku zaháknul, když se mi nepodařilo v dostatečně krátkém čase převzít navrácené peníze. Jednou mi z toho pultíku uklouzly z ruky. Na tuhle váhavost nečekala další náhle se zjevivší zákaznice a přes mé rameno narvala do okýnka vybraný kus zeleniny, čímž dala jasně najevo, že se před tím pultíkem nehorázně poflakuji. Kdybych nebyl měkký, ale tvrdý, tak by s tou hlávkou zelí, nebo co to měla v pacičce, postávala za mnou s úctou a pěkným odstupem.

23.05.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 8