Neviditelný čert

V řadě indoevropských jazyků je slovo zdraví téměř totéž jako slovo spása. Je příznačné, že v dnešní době zaujímá medicína, či lépe řečeno medicínsko-průmyslový komplex (MPK), sestávající se z lékařských fakult univerzit, škol pro pomocný medicínský a technický personál, nemocnic, poliklinik a dalších zdravotnických zařízení, nemocenských pojišťoven, firem vyrábějících léky a zdravotnickou techniku a dalších podobných institucí, ve společnosti to místo, které kdysi zaujímala církev.

Lucifer

MPK má však i výraznou komerční složku, která těm nejtypičtějším církvím chybí. Jinak představuje expertní autoritu par excellence a jakékoli prováděné opatření vždy odůvodní odkazem na bezpodmínečný důvod, zdraví. Spasení těl má oproti spasení duší některá specifika – jeho výsledky jsou jakýmsi způsobem hmatatelné, a vyléčíme-li běžného člověka z kostní tuberkulózy, má z toho, alespoň krátkodobě, větší radost nežli z vágního příslibu věčné blaženosti. Cíle medicíny v žádném případě nejsou vědecké, byť by se to tak mohlo jevit. Z hlediska vědy jsou choroby minimálně stejně zajímavé jako zdraví a jejich, většinou symptomatické, odstraňování a potírání je cíl mimovědecký.

To, co je na novověké medicíně nejvíce fascinující, je její dosud historicky známé osvobození od kontextu. Proto je moderní medicína také nejúčinnější ve své nejdrsnější a nejinvazivnější formě – chirurgii. Takto se také odvíjí prestiž jejich jednotlivých oborů. Kardiochirurgové či transplantátoři jsou hrdiny dne, zatímco řekněme dermatolog se stěží dostane do zorného pole veřejnosti. Je paradoxní, že je zde často snazší vyměnit srdeční chlopeň, než si poradit s některým tvrdošíjným ekzémem. To, co je na pováženou, jsou mocenské nároky, které tato umění oplétají, i nepřiznaná relativní bezbrannost tváří v tvář některým případům. Umíte si třeba představit televizní seriál z medicínského prostředí, kde primář kožního oddělení marně bojuje s úpornou vyrážkou v každém díle jinou mastí? O kolik vhodnější by bylo oddělení kardiotransplantací, kde se úspěšně transplantovaní s celou silou svých nových srdcí zamilovávají do krásných sestřiček?

Problémy, které dnes „medicínská reformace“ řeší, jsou až do neuvěřitelných detailů podobné reformaci církevní. Základním problémem je nahromadění a za okolností i určitá arogance moci, která zbytek společnosti, „laiky“, svým způsobem infantilizuje a monopolně ovládá, nejlépe sama vědouc, co je jim ku prospěchu a co ke škodě, asi tak, jako to vědí rodiče u předškolních dětí. Koneckonců i církev znala „preventivní prohlídky“ v podobě pravidelných exhort a svatých zpovědí. Terapie a prevence dnešní medicíny je v zásadě tímtéž, co ve středověku podávání svátostí – i to bylo v podstatě povinné pod hrozbou trestu, jako třeba dnes očkování. Někteří lékaři mívají tendenci trestat, často i ne zcela vědomě, v rámci svého klientského systému pacientů ty „zlobivé“ a vzpurné, kteří třeba nedodržují termín kontrol, naordinováním nepříjemných či bolestivých vyšetření, zatímco ty „hodné“ rozmanitým způsobem odměňují.

MPK je třeba vidět jako integrální součást pečovatelského státu, jehož málo přiznávanými cíli je také přeměna většiny populace v přerostlé děti a jejich uvedení do závislosti na centrální mašinérii, podobně, jako se slepice průmyslové éry už rovněž neobejdou bez umělých líhní, klimatizovaných hal a mísíren krmiv.

I MPK musí v komerčně otevřených dobách své pacienty „lovit“ a udržovat – při každé preventivní prohlídce se najde něco, co stojí za další sledování, zdravý jedinec je jen synonymem pro nedbale vyšetřeného. Často pak dochází, byť mimovolně, i k jejich poškozování, ať už podvědomou touhou si „zaoperovat“ či přehnanými preventivními opatřeními. Takto povětšinou jen mírně poškození pacienti jsou pak už k MPK vázání doživotně – i vlka, původně samostatného, je třeba soustředěnou prací upravit do podoby maltézského pinče, aby nám oddaně lízal ruku. Například v roce 2012 byl téměř každý čtvrtý občan České republiky alespoň jednou hospitalizován. Takovýto rozsáhlý klientský systém je podkladem pro uživení a zbohatnutí praktiků, ale i shromáždění dostatečného materiálu pro publikace a získání vědeckých hodností.

MPK jako součást pečovatelského státu se chová zhruba podobně jako třeba hospody – i šenkýř činí, zčásti vlastním chováním, zčásti povahou podávaného produktu, své hosty na sobě závislými, někdy až k chronickému alkoholismu. Ne že by jim nic neposkytoval, naopak – nabízí jim večerní náplň a program, odpočinutí od rodiny, přátelské poklábosení, zapomenutí na starosti a boly, příjemné opojení, též i péči o ledviny hojným proplachováním. Obdobně je to ostatně se všemi typy závislostí – jsou tím, co člověka na jedné straně už jako poslední drží na nohou, i to, co pod ním pomalu podřezává větev.

Oproti časté domněnce není cílem medicínsko-průmyslového komplexu zisk, ale primárně moc, byť vyjádřením moci peníze v jistém smyslu také jsou. I v církevních dějinách se mnohdy zdálo, že cílem je jenom vybírání desátků – jako jakési povinné transcendentální pojištění. Zbylé aktivity se zdály sloužit jen k rychlejšímu vytahování peněz z „oveček“, ale nikdy tomu tak nebylo zcela – holá moc a společenská výlučnost jsou vysoko nad plným měšcem. I ve středověku se nerado vidělo, když si kupčík po večerech louskal Písmo svaté v překladu do nějakého národního jazyka a začal-li je svémocně vykládat, bylo s ním rychle zatočeno. Ne tak snadno umlčitelní, ale o to nebezpečnější byli kacíři z vlastních řad, kteří se tam vždycky nějak vloudí i přes bedlivý výběr dorostu, jeho dlouhé sledování, indoktrinaci a výcvik.

Dojmem zacházení s desetiletými dětmi působí evropský zákaz prodeje většiny léků mimo předpis. V Turecku, zemi s mnohem menší úrovní vzdělanosti, lze koupit v lékárně cokoli, a Turecko přesto vzkvétá. Jak by asi občané reagovali na všeobecnou ekonomickou péči, kdy by všechna vydání přes 500 Kč revidoval diplomovaný odborník-ekonom a tu zakázal, tu povolil, tu pokáral, tu doporučil? Vlastnoručně si dávkovat v podstatě neškodný penicilin je občanu zakázáno, uzavřít hypotéku na dům za zcela vražedných podmínek nikoliv.

Středověkou a raně novověkou upadlou církevní praxi strašit věřící peklem a nástrahami ďáblovými, jež je třeba bedlivě odhalovat v neustálé pozornosti a sebezapírání, kopíruje MPK zcela pozoruhodnou formou: zdravotnická osvěta, jdoucí v posledních desetiletích do absurdních detailů – viry, karcinogeny, cholesterol a lipidy působící srdeční ischémie atd. číhají na každém kroku –, a v podstatě znechucují všechny smyslové radosti. Naopak třeba důvodné podezření, že chronické přejídání živočišnými bílkovinami je zdrojem mnoha civilizačních chorob, je dlouhodobě zametáno pod koberec, protože živočišné proteiny jsou „dobré“ podle logiky „čím více tím lépe“. Radikální omezení konzumace masa by bylo ovšem tahem snižujícím průtok peněz společností – kdo nedá utržit ani průmyslu masnému, ani MPK při koronaroplastice, žije z jistého hlediska zbytečně, jako by ani nebyl.

Katolická sexuální morálka, jejíž v dnešní době málo realistické předpisy je mezně těžko udržet, vyvolává v rodinách neurotickou atmosféru, velmi příznivou k tomu, aby se některé z dětí věnovalo klerikálním povoláním, a z hříšného a nechutného světa se tím pádem „vyvázalo“. Je třeba jen dodat, že v rodinách věřících silně v současnou medicínu, spásnost MPK a jeho osvětu vzniká atmosféra zcela podobná.

MPK představuje velmi pozoruhodný ostrůvek přežívání některých tradic scholastické učenosti v dnešním světě, kde se jinak evropská historická tradice do velmi značné míry rozpadla. Důležitý je zde důraz na autority a zároveň bažení po novinkách, o principech se nediskutuje a logická argumentace je vysoko v kurzu – podobně jako scholastika historická nakonec také laiky spíše odrazuje, než přitahuje. Je velmi poučné se podívat na MPK a jeho úkony jako na instituci primárně náboženskou.

Takzvané „doporučené postupy“, vydávané vlivnými mezinárodními lékařskými asociacemi, nápadně připomínají fatvy, nábožensko-právní nálezy vydávané významnými islámskými univerzitami. Tato praxe pak vede k unifikaci celého systému, podobně jako třeba po tridentském koncilu probíhal v celém katolickém světě mešní obřad jednotně a lokální, jakkoli kreativní klerik nemohl nic ponechat vlastní variační schopnosti. Tímto způsobem se potom ze systému vypuzují všichni samostatněji myslící jedinci – systém tvorby diagnóz na základě sady kvantitativních laboratorních dat, ve vojenském slangu označitelný jako „blbovzdorný“, si intuice či samostatného myšlení příliš nežádá.

Církev od svých počátků zdůrazňovala, že svátosti neuděluje kněz, často slabý a chybující, ze své vlastní síly, nýbrž z moci Bohem propůjčené. Podobně je tomu i s novodobým lékařem (na rozdíl od léčitele či třeba psychoanalytika), který neléčí vlastním charismatem a mocí, ale silou celého medicínsko-průmyslového komplexu, který třeba syntetizuje příslušný umělý hormon a na nějž se vlastně váže pacientův ontologický dluh. Praktičtí lékaři často říkají, že takovéto postupy jsou nutné, neboť co všechno by pacienti dělali, kdyby nad nimi nebyl bedlivý dohled…

Tento úhel pohledu, zajisté odpovídající středověké církevní praxi i osvícenskému vrchnostenskému státu, zcela neguje úhelný kámen moderních západních společností, a sice představu, že jedinec je sám za sebe odpovědný a má svobodu i k tomu konat věci pro sebe skutečně či domněle nevýhodné či škodlivé.

Zdroj: Stanislav Komárek – Tělo, duše a jejich spasení, aneb, Kapitoly o moci, nemoci a psychosomatice

29.05.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 1