Prostě to udělejte

rubrika: Pel-mel


V příspěvku Vlčí dilema a myš jsem naznačil, že bajka o chlapci, který měl neustálé nutkání všude kolem sebe vidět vlky, inspirovala nejen jednoho spisovatele k napsání knížky, ale stála též u zrodu pozoruhodného psychologického experimentu, který vešel ve známost jako „vlčí dilema“. Popisem tohoto experimentu zahájím další příspěvek z Psychopatova průvodce, a jak se k němu staví běžný člověk a jak psychopat. Následovat bude několik poznámek týkajících se prokrastinace (chronické tendence odkládat realizaci důležitých věcí) a jak se z ní vymanit s pomocí zkušeností hodného psychopata, v čem se v této souvislosti liší fungování mozku běžného člověka a psychopata, a co má společného prokrastinace a perfekcionismus.

 

Lucifer


Představte si, že se účastníte experimentu, který obnáší dvacet telefonních budek a do jedné z nich vás zavřou. Místo telefonu je v budce velké červené tlačítko a pod ním je instrukce, že v ostatních budkách se nachází dalších devatenáct lidí ve stejné situaci a pokud po uplynutí deseti minut tlačítko nikdo nezmáčkne, dostane každý z vás 10 000 liber. Pokud ho někdo zmáčkne, pokus okamžitě končí a osoba, která ho zmáčkla, obdrží 2 500 liber, ostatní nic. Čas začne běžet, jakmile se tlačítko rozsvítí.

 

Tento experiment představuje brilantní náhled na náročný, problematický a často bouřlivý vztah mezi způsobem, jímž MYSLÍME, a způsobem, kterým CÍTÍME. Mezi LOGIKOU a EMOCÍ. Mezi HLAVOU a SRDCEM. Většina lidí, kterých se zeptáte, co by v tomto případě udělali, odpoví, že by neudělali nic. Vydrželi by oněch deset minut s tím, že ostatní budou přemýšlet stejně, táhnout za jeden provaz, takže každý hráč pak odejde domů bohatší o deset tisíc.

 

Psychopata však okamžitě napadne otázka: Budou všichni přemýšlet stejně? Co když někdo z těch zbývajících devatenácti lidí usoudí, že badatelům ušetří dvě stě tisíc, a knoflík zmáčkne? Nebo co když bude někdo paranoidně přesvědčený o to, že se proti němu ostatní spiknou, a rozhodne se zmáčknout tlačítko jen proto, aby je v jejich vlastní hře porazil? A co když někdo zmáčkne tlačítko čirou náhodou? Atd. Něco takového proběhne psychopatovou myslí ještě dříve, než se tlačítko rozsvítí. Psychopat se bude řídit chladnou, věcnou LOGIKOU, ne SRDCEM, a prostě to, co považuje za nejefektivnější, udělá okamžitě.

 

Prokrastinace bývá definována jako „odkládání činností, které jsme plánovali, a jejich nahrazování činnostmi méně důležitými“. S nástupem moderních technologií a obzvláště sociálních sítí na internetu je stále na vzestupu. Koncem sedmdesátých let minulého století se za chronické odkladače považovalo kolem 5 % populace, dnes už asi 25 %. Psychopaté mezi nimi samozřejmě nejsou. Ačkoli vám prokrastinování může přinést dočasnou úlevu, pokaždé když se ho dopustíte, sabotujete vlastně sami sebe. Tím, že před sebe kladete překážky, svoji výkonnost z vlastního rozhodnutí spíš oslabujete, než zlepšujete.

 

Položíte-li lidem otázku, proč by při řešení vlčího dilematu okamžitě nestiskli knoflík, proč by hned nevyužili šanci vyhrát 2 500 liber, přijdou se dvěma různými důvody: Na zvážení pro a proti potřebuji více času; Trápilo by mě, jak by to brali ostatní hráči. Oba zmíněné důvody zrcadlí tři různé typy prokrastinátorů: HLOUBAVCE, kteří se nedokážou rozhodnout – nepřijetí rozhodnutí je zbavuje odpovědnosti za výsledek událostí; VYHÝBAČE kličkující před strachem ze selhání (v některých případech i před strachem z úspěchu) – záleží jim na tom, co o nich druzí soudí, a dávají přednost tomu, aby si o nich mysleli, že postrádají spíš snahu než schopnosti; PERFECIONISTY nespokojené se vším, co dělají, dokud to není stoprocentně bezchybné – raději by nedělali vůbec nic, než aby riskovali poměřování své práce vlastním puntičkářským metrem. Všechny tři typy prokrastinátorů nalhávají sami sobě tyto obří lži: Zítra se na to budu cítit lépe (Nebudou!); Nejlépe se mi pracuje ve stresu (Nepracuje!); není to důležité (Je!).

 

Abychom pochopili, oč tu jde a co s tím můžeme udělat, musíme nejdříve zapátrat v neuroanatomii. Máme dvě důležité mozkové struktury: amygdalu a prefrontální kortex.

 

Amygdala je součástí limbického systému – to je soubor vývojově primitivních mozkových struktur, souvisejících s podněty a emocemi, konkrétně se strachem, zlobou a radostí, které jsou podstatné pro přežití. Pokud nahlížíte na mozek jako na „vládu“, pak je amygdala ministerstvem emocí. V této části mozku se činí velká a důležitá rozhodnutí, třeba zda bojovat, nebo utéct. Je to dávná, hluboce zakořeněná evoluční tradice a disponuje značnou mocí. Ovšem jako každá jiná mocná instituce, je i amygdala korumpovatelná a občas přijímá úplatky od méně naléhavých a nápomocných podnětů, aby pak vyvíjela nátlak na naše chování.

 

V prefrontálním kortexu zase oficiálně sídlí ministerstvo racionálního myšlení. Na rozdíl od amygdaly je relativně nová, přičemž zodpovídá za zvýšenou sebekontrolu, která nás odlišuje od našich předků a zbytku živočišné říše. Umožňuje nám plánovat, zvažovat různé způsoby chování, zdržet se reakce na náhlé impulzy, tedy nedělat to, čeho bychom později mohli litovat. Je základním kamenem moudrosti a silné vůle. Kdykoli narazíme na něco, co nám nahání strach, to první, co uděláme, je, že ZKAMENÍME. Tep se zrychlí, dlaně se zpotí a postihne nás tunelové vidění. Na všechno, o čem jsme přemýšleli těsně předtím, úplně zapomeneme. Prefrontální kortex, ministerstvo racionálního myšlení, se totiž vypne a vládu převezme ministerstvo emocí.

 

Jak již bylo naznačeno, psychopaté neprokrastinují – nikdy nic závažného neodkládají. Pokud něco chtějí, okamžitě za tím jdou – což je jedním z kladů jejich poddimenzované amygdaly. Ani úzkost nepociťují stejně jako my. Nejenže se nebojí selhání, ale navíc racionálnímu, logickému kokpitu jejich mozku tolik nehrozí, že se ho zmocní a budou mu velet černobílí extrémisté emocí. Právě to však může psychopaty často přivádět do maléru. Žádné ministerstvo emocí jim totiž nenařizuje, aby nejdříve provedli průzkum nebo se strategicky stáhli, když je třeba, a tak se mnohdy dopustí opaku prokrastinace. Takhle však jednají jenom ZLÍ PSYCHOPATÉ, ne HODNÍ. Někdy je třeba vycouvat z nějaké situace či poodložit dokončení nějaké práce na vhodnější okamžik. Když se kupříkladu pozdě v noci zaseknete při řešení jakéhokoli problému, je lepší tuto záležitost včas přerušit, jelikož jak známo, ráno je moudřejší večera. To není prokrastinace, ale strategie jak co nejefektivněji využít svých možností.

 

Jak již bylo zmíněno, prokrastinace a perfekcionismus jdou často ruku v ruce. Prokrastinátor ví, že když se snaží žít podle vlastních, sveřepě vysokých kritérií, bývá poražen ještě před tím, než vůbec začne, a tak se o to raději rovnou ani nepokouší. Perfekcionisté-prokrastinátoři věci komplikují dokonce i tehdy, když náhodou úkol splní. Stráví totiž tolik času jeho věčným vylepšováním, až to je ostatním, důležitějším věcem ve výsledku na škodu. A kruh se uzavírá.

 

Nikdy se nesnažte jakoukoli práci dotáhnout k absolutní dokonalosti. Absolutní dokonalost, perfekcionismus, je pouhá chiméra, která vás může natolik zotročit, že ve skutečnosti nedotáhnete k rozumnému výsledku vůbec nic. Často se vám může stát, že termín, kdy musíte nějaký svůj výtvor odevzdat, už klepe na dveře. Nepropadejte panice a nepokoušejte se svoji práci přílišným kvapem urychlit. Výsledek bude totiž opačný. Začnete škobrtat, plodit chyby, které pak musíte opravovat, a místo abyste dokončení svého díla urychlili, tak ho naopak zpomalíte. V takové situaci je třeba na chvíli veškerou činnost zastavit a zamyslet se, co podstatného stihnete ve stanoveném čase dokončit, abyste včas odevzdali něco, co sice nebude perfektní, ale k dosažení vašeho cíle bude bohatě stačit. Pak pokračujte se soustředěným klidem. Nic není ve skutečnosti dokonalé, totéž platí i pro nás. A mimochodem, dnes už je zcela běžné, že jakýkoli výsledek vaší práce můžete průběžně aktualizovat, čili opravovat drobné chybičky. Bez perfekcionismu bude váš produkt tam, kde má být v pravý čas, a pokud to nebude vyloženě zmetek – buď proto, že to zkrátka neumíte, anebo proto, že jste z toho perfekcionisticky nadělali galimatyáš – zbývá pořád dost času na další dodělávky.

 

Zdroj: Andy McNab, Kevin Dutton: Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_