Nerudova slavná báseň Jen dál patřívala k svátečnímu poledni v Československém rozhlase. Krásný příspěvek k pěstování národní hrdosti. Ale, jak říká spisovatel Singer: „Každý národ má svoje bludy.“ Vždyť i velký vlastenec Jan Neruda, autor verše „Za volnost lidskou, v nás kdys rozekvětla…“ patřil k známým antisemitům, v souladu s politikou radikálních mladočechů. Tato pokrokovější politická strana si dala v 80. letech 19. století za úkol zúčastnit se „křižácké výpravy proti židům“.
Stella
Naší současností pořádně hýbou úvahy na téma rasismu, nesnášenlivosti… Pociťujeme účast s hladovými utečenci, ale zároveň v nás vzbuzují strach. Ty obavy do velké míry pramení z neznalosti a z nechuti rozlišovat mezi vzdálenými zeměmi a národy. Ale taky se nám nechce měnit zaběhnutý způsob života, který by příchod něčeho cizího mohl ohrozit. Dát hlavy dohromady a snažit se o konkrétní pomoc je těžší než vytáhnout teorie a nabudit emoce. Křičíme o možné hrozbě, ale možná jen proto, abychom v sobě přehlušili něco schovaného. Svět nás oslovil, a my jsme najednou zjistili, že do světa sice chceme, ale když nás to nebude nic stát. Je dobré si podobné věci přiznat. Ne kvůli lacinému sebemrskačství, ale kvůli hledání cesty – k odvaze obstát i v průvanu. Jako by se ten lenoch na peci zvolna obrátil a rozmrzele se ptal: Co zase…
Národ holubičí
Na samém počátku národnostně rozjitřeného 20. století zorganizovaly kolínské ženy „pozorovací skupiny a výbory“, které vytvářely seznamy lidí nakupujících v židovských krámcích. Čeští Němci nezůstávali pozadu. K opatřením na ochranu národní čistoty místně přidávali bojkot všeho českého. Například v Chebu visely cedule „Čechům, židům a psům je vstup zakázán.“ A ještě roku 1920 pražský primátor Baxa označil antisemitské a protiněmecké demonstrace za „důstojnou manifestaci státního sebevědomí“. Důstojnost se po vzniku mladé republiky projevovala pálením židovských pergamenů před Staronovou synagogou, vyhledáváním a bitím německy mluvících židů, uzavřením redakcí německých a židovských novin atd. Agrární Venkov volal po rozdupání židů, Rudé právo radí, aby se s vyvlastňováním začalo u židů. Schvalování pogromů v Rusku a v Haliči bylo u nás běžné! U nás se nevraždilo, ale drancování a ničení všeho židovského a trestné výpravy do židovských čtvrtí byly častým jevem.
Do roku 1848 byli židé v Čechách jen trpěni. Jejich život omezovaly zvláštní zákony i šikana. Židé se děsili radikální městské spodiny, která se občas vydávala plenit do židovských uliček a pro svou zábavu mlátila židy na ulici kdykoli. S ochranou policie a s pomocí ze strany úřadů nemohli židé počítat. Také novináři, mezi nimi i Karel Havlíček Borovský, vystupovali proti jakékoli české emancipaci židů. V 19. století stejně, jako ve středověku. V šedesátých letech sílilo volání po židovské krvi a hrozilo protižidovské povstání, k němuž nedošlo snad jen kvůli válce. O mnoho lepší nebyla situace ani v osvícenějších 80. a 90. letech, kdy zvláště veřejné Klofáčovy projevy podněcovaly protižidovské akce. E. E. Kisch o nich píše jako o projevech nenávisti pražské ulice. Češi i Němci se židů štítili. Masarykův hlas na obhajobu Hilsnera (1899) byl skutečně ojedinělým, vzácným projevem osobní odvahy.
Situace se zvolna zlepšovala s rostoucí prosperitou kapitalismu. Podnikatelé se mohli spolehnout na židovský rozhled po světě financí a na židovskou podnikavost. U židů stále překvapoval i dráždil jejich obrovský zájem o vzdělání. Tak malý národ, a na vídeňské univerzitě tvořili jeho příslušníci až polovinu posluchačů. Českou nenávist posilovalo také to, že židé stáli především o vzdělání v němčině. (V roce 1918 židé vůbec nevítali s radostí rozpad Rakouska-Uherska.) Touha po světovém rozletu ovšem vedla českou meziválečnou avantgardu k sbližování s židovskými umělci, kteří jí mohli pomoci otevřít okna do světové kultury.
Počet židovských obyvatel v českých zemích byl už před druhou světovou válkou mnohem menší než před sto lety. První velké stěhování židů do zahraničí, do Ameriky, proběhlo v polovině 19. století. V „antisemitských letech“ 1918 až 1920, kdy se rozšířil strach z židovského organizování světového komunismu, se odstěhovaly z ČR do Palestiny 4 tisíce židů. Před napadením republiky roku 1939 počet židů nedosahoval ani 6 tisíc. Přitom ještě začátkem století se téměř 29 tisíc vídeňských židů hlásilo k českému původu. Přestože jsme svědky i spolutvůrci soudobé nesnášenlivosti, antisemitismus v té podobě, již měl v českých zemích historicky nedávno, snad u nás už nehrozí. Možná jsme pochopili, že není třeba se bát schopnějších a dějinně zkušenějších, ale naopak – mají nám co nabídnout.
Mezi nositeli Nobelovy ceny je 175 židů, 20 % ze všech laureátů. Historické peripetie, úplně jiné „zpracování“ krutosti (Starého zákona) a odlišný přístup k vzdělanosti umožňuje malému národu, aby se do dějin zapsal úplně jinak, než jak se o to v současnosti snaží jeho příbuzní.
A literárně
Isaac Bashevis Singer je autor pořádně upovídaný, ale čtivý. V jeho románu Šoša z předválečné židovské Varšavy se odehrává příběh zvláštní lásky. Odpusťme autorovi, že v sedmdesátých letech, kdy román psal, bylo už snazší vkládat hrdinům do úst závěry z následné historické zkušenosti. Říká například:
Židé v Polsku jsou v pasti… Poláci se nás rádi zbaví. Považují nás za národ v národě, za cizí a zhoubné těleso. Nemají odvahu skoncovat s námi sami, ale neuroní slzu, když to udělá Hitler za ně. Stalin nás určitě bránit nebude. Od vzniku trockistické opozice jsou komunisti našimi největšími nepřáteli. V Rusku říkají Trockému Jidáš. Je ovšem fakt, že skoro všichni trockisti jsou židé. Když dáš židovi jednu revoluci, volá po další, permanentní revoluci. Když mu dáš jednoho mesiáše, chce dalšího. Co se týče Palestiny, svět nestojí o to, abychom měli stát. Je hořká pravda, že mnoho židů dneska už ani židy být nechce. Ale na úplné splynutí s jinými národy je příliš pozdě.
... Jelikož si nejsme ničím jisti a nemáme dokonce ani důkaz pro to, že zítra vyjde slunce, je hra pravou podstatou lidského snažení a snad i věcí o sobě. Bůh je hráč a vesmír hřiště. Léta jsem se pídil po základech morálky a vzdal se naděje. Najednou mi to bylo jasné. Základem morálky je lidské právo hrát hru podle vlastního výběru. Já nebudu šlapat na tvoje hračky a ty nebudeš šlapat na moje. Já nebudu plivat na tvou modlu a ty nebudeš plivat na mou.
... Když můžete říci, že Trocký by nebyl o nic lepší než Stalin, znamená to, že celá lidská rasa je zkažená a že není v co doufat. Že se musíme podrobit všem vrahounům, fašistům a těm, kteří rozdmychávají pogromy a otáčejí hodiny zpět ke středověku, inkvizici a křižáckým tažením.
... Anglie, Francie a Amerika se k inkvizicím a křížovým výpravám nikdy neuchýlily.
... Že ne? Amerika zamkla brány a nepouští nikoho dovnitř. Anglie, Francie, Kanada, Austrálie a všechny kapitalistické země dělají totéž. V Indii umírají hlady tisíce lidí denně…
… Strašně nerad mařím vaše naděje…, ale jakákoli revoluce zopakuje přesně to, co dělají stalinisté teď… Kdykoli se prolévá krev jménem lidskosti nebo náboženství nebo čehokoli jiného, nevyhnutelně to vede k násilí.
... Věděl jsem, že svět byl vždycky takový a vždycky zůstane takový, jako je nyní. Co moralisté nazývají zlem, je ve skutečnosti běh života.
... Židé na rozdíl od gójů… neprolévali krev celé dva tisíce let. Jsou možná jediná skupina, která si hraje se slovy a myšlenkami místo s meči a zbraněmi. Podle židovské pověsti půjdou židé, až přijde mesiáš, do Země izraelské nikoli po kovovém mostě, ale po mostě z papíru. Nu a je to snad pouhá náhoda, že židé vládnou Hollywoodu, světovému tisku a nakladatelstvím?
... Dříve ve mně přebýval náznak víry ve svobodnou vůli, ale toho rána jsem si byl jist, že člověk má na výběr asi tolik, co strojek mých náramkových hodinek nebo moucha, která mi sedla na talíř. Tytéž síly ženou Hitlera, Stalina, papeže, gurského rabína, molekulu ve středu země a galaxii vzdálenou miliardy světelných let od Mléčné dráhy. Slepé síly? Vidoucí síly? Už na tom nezáleželo. Bylo nám souzeno zahrát si svou malou hru a být zničeni.
Ještě několik myšlenek ze Singerova románu Dědictví:
Židovskou kulturu není možné sjednotit s jinými kulturami. Buď se z nás stanou opravdoví židé, nebo přestaneme jako národ existovat.
Kdyby se každý držel svých zvyků, nebyl by žádný pokrok.
Některé židovské zákony mají svůj původ v Indii. Také od afrických černochů – systém košer a nekošer potravy. Desatero je od Chammurabiho.
V každé době je pekli zaživa. Každá generace vymýšlela nové důvody, aby je mohla vyhladit spolu s jejich svatými knihami… Zasluhovali zkázu z mnoha důvodů. Byli to kapitalisté… cizáci ...byli všechno, na co si vzpomenete. Šovinisté, reakcionáři, příslušníci drobné buržoazie, fanatici, barbaři, prznitelé jazyka. Každý -ismus pro ně znamenal zhoubu. Jejich největším zločinem ale bylo to, že se snažili žít duchovním životem, bez válek, bez nevěry, bez přetvářky a vzpoury.
Mohli by sloužit za vzor ostatním lidem? Mohl by jejich život představovat to, co Kant nazývá morální maximou? Ano, bylo by to možné. Lidstvo by mohlo přestat válčit, mohlo by si rozdělit půdu tak, aby jí bylo dost pro všechny. Každá skupina by si ponechala svůj jazyk, svoje zvyky. Ale jedno by museli mít všichni společné: víru v jediného Boha a ve svobodnou vůli. Tak je možné proměnit všechny lidské skutky ve službu Bohu a v pomoc bližnímu. K Boží existenci nepatří žádné neutrální činy. Všechno člověka povznáší, očišťuje. Ale takový stav se nedá nastolit násilím, tak jako nikdo nemůže přinutit Mesiáše, aby přišel.
Bůh nemůže své záměry vyjevit, pokud má zůstat dobro a zlo, víra i její odmítnutí, v rovnováze. Na těchto pochybnostech závisí lidská morálka. … Každý hledá Boha, každý národ, každý divošský kmen. Bez tohoto hledání by lidstvo nemohlo existovat.
Židé vědí, že se člověk rodí špatný a musí od kolébky až do hrobu pracovat, aby se z něj nestal zločinec.
Je možné odmítnout Boha, ale přesto být židem. Židy drží při sobě čtyři tisíce let síla, ať je jí cokoli.
Židé jsou realisté. Neutěšují se vidinou budoucnosti.
Tolik spisovatel. Jiný autor, americký žid Philip Roth (na blogu už nejednou zmiňovaný), zklamaný zkušeností se současným Izraelem, by nejspíš nesouhlasil. Ani země zaslíbená už není, co bývala. Musela se naučit se používat sílu.
Kdysi mi kamarádka přinesla knížku: Co řekli naši velikáni o židech. Publikace byla vydána roku 1942. Do krve jsem se hádala, že všechny citáty jsou vytržené z kontextu. Protože tohle by Neruda nikdy nenapsal! Jenže napsal. A co teprve Bezruč a ti další, od kterých by člověk něco podobného nečekal. I Palacký chtěl zúčtovat s „loupežným pudem židovské rasy“.
Takové okolnosti zrodily Franze Kafku… Vyvolaly stud za vlastní existenci, popírání sebe sama. A je paradox, že z kafkovského pocitu absurdity dnes těžíme my, potomci těch, kteří dané okolnosti rádi vytvářeli.
Zdroje:
Singer, Bashevis Isaac: Šoša, Odeon, Praha 1992
Stölzl, Christoph: Kafkovy zlé Čechy, Nakladatelství Franze Kafky, Praha 1997
07.07.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 13