Ve své knize o příčinách vzestupu západní civilizace a o jejím postupném ovládnutí světa autor vzpomíná na okamžik, kdy si poprvé položil otázku, jak je možné, že právě Evropa dosáhla tak obrovského historického úspěchu. Při návštěvě Číny roku 2008 Ferguson naplno pochopil, že prožíváme konec převahy států euroasijské pevniny, konec úspěšného půltisíciletí. Před historiky tak stojí jeden z nejzajímavějších problémů. Vysvětlit, jak to, že několik malých evropských zemí začalo kolem roku 1500 ovládat lidnatější a v mnoha ohledech vyspělejší společnosti Východu. Když se nám podaří najít odpověď na otázku, proč se rozšířila civilizace ovlivněná renesancí a reformací, vědeckou revolucí a osvícenstvím, pak si musíme také položit otázku druhou: Můžeme předpovědět další vývoj Západu? Opravdu už odchází celá veliká éra?
Stella
Ferguson pochází ze Skotska, vzdělání získal v Glasgowě a v Oxfordu. Jako historik přednáší na Harvardu a jako výzkumný pracovník pracuje na Hooverově institutu Stanfordovy univerzity. Zajímá ho mimo jiné ztráta dominance Spojených států amerických nebo historie peněz.
V souvislosti s Amerikou hovoří už po roce 2000 přímo o úpadku a pádu amerického impéria. Příčinu vidí ve vnitřní finanční krizi, nikoli v teroristech a podvratných režimech. Všímá si rozdílu mezi šetrnou Čínou a rozhazovačnou Amerikou. USA začaly spoléhat na levný východoasijský kapitál a na levnou čínskou pracovní sílu. Připočtěme k tomu naivní západní představy o šíření demokracie na Blízkém východě nebo omezenost americké vojenské síly, a máme další z příčin, proč se vystupňovala krize Západu. Ferguson předpokládá (2010), že v růstu DPH Čína předežene Spojené státy do deseti let. Propast mezi příjmy na Západě a v Číně se začala rozevírat už počátkem 16. století. Tento proces trval až do konce 70. let 20. století. Proč se pak tento rozdíl začal vyrovnávat?
Nešťastný dějepis
Liberalizace všech stránek západního života vedla mimo jiné k tomu, že se v posledních třiceti letech děti nezatěžují přemírou vědomostí. Tato skutečnost by nemusela znamenat nic špatného, kdyby se výuka historie nezaměnila za fragmentární útržky znalostí o některých obdobích bez požadavku přemýšlet o příčinách a následcích. Vynechávají se celé etapy společenského vývoje. Během finanční krize se např. ukázalo, že mnozí bankéři postrádají základní znalosti o světové hospodářské krizi z počátku 30. let.
Dějiny ve školách mají být dějinami příběhů. Ty příběhy musí obsahovat ale především příběh myšlení člověka studované doby. Student se má naučit číst „zeširoka a rychle“. Nemá např. smysl několik týdnů rozebírat jeden historický dokument. Podle Fergusona historik není vědec. Ale historie nám umožňuje přebírat zkušenosti mrtvých. Na jednoho živého člověka připadá 14 mrtvých – předků. Jejich obrovskou zkušenost nesmíme přehlížet. Historik nemůže stanovovat zákony, ale může se opřít o data a rekonstruovat minulé zkušenosti s pomocí obrazotvornosti. Může „navrhnout“ svou výpovědí o minulosti zákony v tom smyslu, že např. tvrdí, že když je u moci diktátor, hrozí válka. Dějepisec navazuje „kontakt s mrtvými“. Pomocí představivosti se stavíme do situace těch, kdo byli před námi, a můžeme pak aplikovat jejich zkušenost při řešení soudobých problémů a při plánování budoucnosti.
Autor připomíná Collingwoodova slova o spřízněnosti. Když se vžíváme do situace jiných, přemýšlíme o tom, jakou cestu zvolíme. Historie jako metapříběh má být doplněna o kladení otázek a o analytické odpovědi prověřitelné hypotetickou otázkou. Dějiny jako prožívaná zkušenost se podobají šachovému nebo fotbalovému zápasu, víc než dramatu nebo románu. Cest je před námi vždycky několik… Minulost je schována v přítomnosti. Svou přítomností můžeme putovat jako nevědomý turista, ale také jako zkušený zálesák, kterého nepřekvapí tygr schovaný v trávě.
Civilizace
Autor připomíná, že jde o slovo francouzského původu a použil je poprvé ekonom Anne-Robert‑Jacques Turgot v roce 1752. Veřejnost s tímto slovem seznámil otec slavného revolucionáře Mirabeua. Z etymologie slova vyplývá, že má souvislost s městy. S občany, se zákony, zvyky, mravy. S podobou krajiny, s uměním, s kvalitou života. Civilizace je největší jednotkou lidské organizace, vyšší jednotkou než říše. Dá se označit i za praktickou reakci obyvatel na prostředí – na nutnost zajistit základní životní potřeby, ale také potřeby kulturní i náboženské. Civilizace může přežít řadu ekonomik i zřízení. Počet dosavadních civilizací vychází různým historikům různě, od dvaceti čtyř až po pět. V současnosti prosperuje patero civilizací: čínská, japonská, indická, islámská, západní.
Instituce?
Ferguson došel závěru, že právě instituce jsou tím, co přineslo Západu historický úspěch. Žádná z předchozích civilizací nedosáhla takového úspěchu, jako civilizace Západu. Ještě roku 1500 žilo v budoucích imperialistických mocnostech 16 % obyvatelstva a zabíraly 10 % zemského povrchu. V roce 1913 jedenáct západních zemí kontrolovalo tři pětiny veškerého území a obyvatelstva. Tyto země počátkem 20. století vyráběly 79 % světové produkce. Roku 1500 byla i v severní Africe a v jižní Americe urbanizace na vyšším stupni než na Západě. Londýn měl 50 000 obyvatel, největší město Západu, Paříž – 200 000, Peking až 700 000. Ale roku 1900 jen jedno asijské město bylo mezi prvními deseti: Tokio. V roce 1990 byl průměrný Američan třiasedmdesátkrát bohatší než průměrný Číňan.
Aby asijské země nezaostávaly, bylo jasné, že musí následovat příkladu Japonska a převzít evropský způsob organizace. Ekonomické instituce, ale také západní normy do univerzit, organizaci zdravotnictví, organizaci vědy. Asie přebírá evropskou organizaci pracovního dne a týdne. Přebírá západní stravování a odívání. Roste počet asijských křesťanů i ateistů. Evropskému vlivu se nejvíce vzpírají politické instituce. Je jim na překážku ochrana práv jedince, rovnost pohlaví a sexuální svoboda.
Jak se stalo, že Západ předstihl říše Orientu, když svého času byla daleko napřed čínská technologie, indická matematika, arabská astronomie? Monolitní orientální říše nepřály inovacím. Roztříštěná Evropa se skládala z řady městských států a četných monarchií. Tyto útvary spolu komunikovaly a soutěžily. Přes hrůzy vzájemných válek přinesla své plody konkurence.
Ferguson shrnuje šest komplexů institucí, které určují myšlení a chování. Hlavní myšlenkou jeho knihy je právě to, že rozdíl mezi Západem a Východem spočíval v institucích. Dokázaly to i četné pokusy a zkušenosti: Dostanou-li se lidé, původem ze stejné kultury, na jedné straně do vlivu komunistických, na druhé straně do vlivu kapitalistických institucí, jejich chování se přímo neuvěřitelně změní.
Tyto určující instituce jsou:
Je ovšem pravdou i to, že Západ zvítězil také díky nečekané momentální slabosti rivalů.
Jak vypadá situace dnes?
Populace Západu se jakoby vytrácí. Vytratila se i protestantská šetrnost, zvítězil konzum se zadlužováním. Sílí strach ze zničeného prostředí.
A nakonec: západní civilizace ztratila sebedůvěru.
Tento výtah z Fergusonových myšlenek je úvodem k analýze jednotlivých šesti bodů. Volně odkazuje také na Luciferovo poslední zamyšlení o nepravostech doby. Původně se článek měl jmenovat Západ proti Východu v době Jihu proti Severu. Ale pondělní noviny s titulkem Sever proti Jihu byly rychlejší (to je ta moc institucí!). Pokud okolnosti dovolí, příští článek bude konkrétnější. A ještě malá poznámka. Možná jsem špatně četla, ale pojem „globalizace“ jsem v knize poprvé uviděla až někde v její polovině.
Zdroj: Ferguson, Niall – Civilizace (Západ a zbytek světa), Argo/Dokořán, Praha 2014
15.07.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 66