Místo nestandardních jedinců ve společnosti (Chvála bláznovství?)

rubrika: Pel-mel


V lidské společnosti se vždy vyskytovali nějakým způsobem fyzicky či psychicky postižení jedinci – nestandardní. Jejich místo v ní bývalo a je též všelijaké. Někdy byli vystaveni naprostému posměchu, jindy byli přiměřeně respektováni a opečovávaní, v některých případech se jim dostalo neuvěřitelně vysokého společenského postavení, což někdy hraničilo až s davovým šílenstvím. Poslední případ se týká především duševně nestandardních jedinců, „mentálů“ s psychopatickými či psychopatologickými respektive schizoidními rysy. Pokud tito jedinci neskončí v blázinci, tak v dnešní době mají velkou šanci stát se politickými špičkami či alespoň celebritami nejrůznějšího konzumního ražení. No a těm hodlám v období třetí tropické vlny věnovat konec tohoto týdne třímaje v ruce zde již několikrát provětranou knížku od Stanislava Komárka. Následující text je lehce poupravený výtažek z kapitoly Sdělný a sociální význam nemoci zaměřený především na jedince duševně nestandardní – prostě na „blázny“. V poslední době mám pocit, že do té kategorie též patřím, jenže úplně jinak, než byste si mohli myslet. Všechno se totiž může obrátit zcela naruby.

 

Lucifer


Všechny lidské společnosti mají nějakou „ekologickou niku“ pro jedince nemocné, nestandardní a „postižené“ – posledně jmenovaný výraz není úplně výstižný, neboť jedinci z extrémních konců Gaussovy křivky distribuce jakéhokoli znaku jsou nejen v něčem hendikepováni, ale také o některé možnosti obohaceni. Pečovatelé nestandardních jedinců, zejména různých „mentálů“, často zdůrazňují, že je tyto divy intuice, chuti, čichu či matematických schopností okouzlují a k předmětu jejich péče citově poutají. Různým způsobem postižení se většinou sdružují do jakési kombinace svépomocné skupiny a klientského systému, kde centrální osoba ono postižení nemá a ostatním jaksi „vládne“ či o ně pečuje, ať už se jedná o „rodinu“ „mentálů“ s běžně inteligentním pečovatelem či středověké sdružení slepých žebráků s vidoucím vůdcem – v každé společnosti se najdou jedinci, kteří tyto funkce, které by jiné odpuzovaly či děsily, rádi vykonávají a nalézají v této, zajisté velmi chvályhodné, činnosti „systému bytostně vlastní“ odměnu.

 

Antika i středověk si v nejrůznějších obhroublých vtipech dělaly s postižených žerty způsobem, který by byl dnes trestný – kupříkladu oblíbená dětská hra se jmenuje „na slepou bábu“. Lidské vrozené vnímání, byť to málokdo otevřeně přizná, je různými asymetriemi a postiženími, třeba chyběním jednoho či obou očí, poděšeno a ty vrozené, třeba rozštěp patra, odpuzují víc nežli třeba chybění nohy po úraze. Je zajímavé, jak výrazně se některé vrstvy postižených, v přítomné době třeba „vozíčkáři“, kvadruplegici či paraplegici, jejichž vznik, či spíše početnost, je nerozlučně svázán s vůdčím fenoménem moderní doby, motorismem, dočkaly svých nároků, Mnohdy to vede až k bizarním detailům, jako jsou třeba paralympiády – atlet postižený se brzy dočká větší pozornosti než atlet zdravý, podobně jako zdravé dítě v Indii méně vyžebrá. V blízké době se možná dočkáme kupříkladu univerzit pro oligofreniky – i oni jistě „mají nárok“.

 

Mnohem širší okruh společenského uplatnění mají jedinci nestandardní duševně – dalo by se dokonce říci, že se jedná o jakousi sázku, při níž lze mnoho získat i mnoho ztratit, víc nežli při „standardních“ osudech. Řecké slovo mania znamená nejen šílenství, ale i svaté či věštebné třeštění. V antice byla například epilepsie nazývána morbus sacer, svatá nemoc. Mircea Eliade plasticky líčí těžké mládí různých šamanů, kteří se z podivínského a osamělého dítěte, sužovaného různými psychosomatickými obtížemi a šikanou kamarádů, pokud přežijí, stanou během krátké spontánní „autoanalýzy“ prominentními a obávanými členy společnosti – zároveň s tím, jak začnou čarovat, se jim velmi „uleví“. Zdá se, že řada schizofreniků dneška by obsadila ve společnosti funkčním a nepatologickým způsobem šamanská místa, pokud by nějaká byla k dispozici – na každý pád je schizofrenie „svatou nemocí“ dneška.

 

Archaično, zahnané „logickou“ industriální civilizací dále do tmy, se projevuje zhruba od devadesátých let devatenáctého století neobyčejným nárůstem schizoidních rysů v umění a v osobnostní struktuře těch, kdo umělecké kruhy, toto poslední „legitimní“ archaické útočiště, tvoří. Už v surrealismu je tato nota zcela dominantní a není bez zajímavosti si prohlédnout třeba ilustrace „kreseb šílenců“ z různých německých psychiatrických příruček přelomu století. To, na čem mělo být demonstrováno bláznovství a rozklad osobnosti, by dnes bylo ozdobou mnohé galerie a působilo by to v ní umírněně a staromódně. I malby šimpanzů byly ostatně napoprvé vystavovány v New Yorku jako díla avantgardního umělce a sklidily obrovský úspěch. Na tyto skutečnosti upozorňoval už Jung, který odhaloval projevy „degenerace“ v dobovém umění a věštil stav věcí v daleké budoucnosti (některé z nich se nesplnily, například kluby sebevrahů a pití splašků na společenských recepcích, jiné ano, třeba registrovaná partnerství).

 

Povaha těch, kdo končí v psychiatrické internaci, se může změnit během krátké doby i za časů pohnutých jen mírně. Na rozdíl od počátku 20. století či od komunistické éry dnes „blázny“ s manicko-činorodými příznaky téměř nepotkáme, spíše ty sklíčené a depresivní – ti činorodí našli dostatečné uplatnění v politice či hospodářském životě, byť by nevydrželi osm hodin spořádaně soustružit či úřadovat jako za c. a k. časů či v dobách srovnatelných. Není od věci připomenout, že blízký rádce středověkých vladařů, jediný oprávněný sdělit jim pravdu, se nazýval „dvorní blázen“ a do jeho kompetence patřila nejen vysoká politika, ale i výstřední počiny a oděv – „šílenost“ ostatně patřila k oblíbeným vlastnostem bojově-úderných skupin všech dob, od raně křesťanských mnichů v Alexandrii a germánských berserkrů až po oddíly SA či čínské Rudé gardy. Islámský svět viděl v duševně chorých jedince Alláhem omilostněné a mnohem dříve než Evropa pro ně stavěl útulky. Je ostatně těžko najít „blázna“, který by alespoň jeden aspekt světa nereflektoval přínosně, originálně a samozřejmě jinak než většina jeho spoluobčanů. Extrémní politická nebo náboženská uskupení lze svým způsobem chápat i jako „syndikáty psychopatů s licencí na obšťastňování a terorizování majoritní společnosti“.

 

Podobně jako v rámci rodiny či u sociálního hmyzu existuje i v širší společnosti na psychické rovině výrazná dělba rolí, při níž osoby nějak „vyšinuté“ z průměru či dobového obrazu „normoobčana“ často přicházejí „k lizu“ a stávají se normoobčanovým doplňkem, na kterém jaksi zástupně vzkvétají ty vlastnosti, které si uctívač či služebník nesmí nebo pro nějakou vnitřní překážku nemůže či nechce dovolit. S trochou ironie lze říct, že rokokový šlechtic „zástupně“ za své nevolníky jezdil na parfozní hony a chodil do divadel a na hostiny – i hvězdy popkultury pro teenagery „šílejí“ jaksi zástupně za ně. Adorát či služebník a výstřední figura na špici tvoří jeden celek, při odděleném pozorování je každý z nich nepochopitelný. Je jen otázkou konvence, zda rozmanité fýrery, proroky a umělce chápeme jako zvláštní společenské specialisty, nebo za něco patologického, jak bývá často činěno – tím se vlastně stávají až tehdy, když neuspějí a kýžené postavení v centru společnosti nezískají. Prominentní osoby (celebrity) představují takto cosi jako květy na rostlině, zhmotnění kolektivních nevědomých tužeb, a právě podle nich se povaha doby nejlépe pozná, byť by vždy nebudila naše nadšení. Botanik chtivý poznání trpělivě prohlíží i květ blínu.

 

Zdroj: Stanislav Komárek – Tělo, duše a jejich spasení, aneb, Kapitoly o moci, nemoci a psychosomatice


komentářů: 1         



Komentáře (1)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
1
Stella 17.07.2015, 10:29:15
A posoudit míru vlastní normality a abnormality nutně vyžaduje, aby člověk občas vystoupil z kefemlejnku, v němž se dnes a denně pohybuje, a aby zkusil jiné prostředí, jiný okruh lidí, jinou práci. Nezřídka se pak diví i vlastním dosavadním měřítkům.

Komárek je chytrý, vtipný, znalý. Má odstup.

«     1     »