Již opravdu krátce před svým odjezdem do Brixenu se vracím k zde několikráte tlumočené knížce od Stanislava Komárka věnované psychosomatice a s ní skloubenými záležitostmi. Přináším výňatky z jedné podkapitoly poslední kapitoly tohoto zdroje, která se nazývá Pečovatelský stát a pozdní doba Aneb kudy kam?, z níž jsem tady už odčerpal Věčné dětství. V následujících dnech zhruba až do konce příštího týdne se zde budu povětšinou věnovat krátkým postřehům ze své brixenské elegie, anebo úplně jinými stejně krátkými úlety. Odjíždím sice až v neděli kolem páté ráno, ale už se takříkajíc balím a psychosomaticky se po částech do svého vyhnanství přenáším. K dnešní reprodukci z dotyčné Komárkovy knížky jsem byl částečně evokován současnou migrační situací, jelikož se v ní tak trochu zobrazuje. Úsudek si ale udělejte sami.
Lucifer
Je pozoruhodné, jak v průběhu civilizačního procesu dochází ve společnosti ke stále větší redukci „zacházení se životem“, omezení vznikání i zanikání ve prospěch „trvání“. Zatímco v tradičních a archaických společnostech bylo rozmnožování a smrt, vznik a zánik, nejtriviálnější náplní každodennosti, dnes se oboje pociťuje jako cosi výjimečného. V rámci „parabuddhistické“ tradice se v pokročilejších zemích prosazuje i větší šetrnost ke zvířatům, značná část populace omezuje konzum masa, lov se stává zábavou primitivů, nikoli společenských špiček. Šetrnost a snaha po „konzervování“ se prosazuje nejen v koncepci medicíny jako „opravářky“ jsoucího a „památkového úřadu“ pro lidi, ale obdobná tendence se prosazuje i vůči stavbám, stromům a krajině jako celku. Ze společnosti se stává skansen.
Kontrola nad bájivostí života je zajisté čímsi uklidňujícím. Dnes je si těžko představit úděl chudých v předchozích stoletích, kdy propadání tělesnému chtění vede k dalším a dalším porodům a většina dětí umírá hladem či na různé přidružené nemoci – je trochu mrazivé sledovat přístup irsko-anglických elit k hladomoru, který přišel po roce 1848 a ostrov téměř vylidnil, smrt hladem či útěk většiny bědných zemědělců byly sledovány téměř jako zánik škodlivého hmyzu. Oddělení sexu od rozmnožování pomocí rafinované antikoncepce ve dvacátém století mělo za následek nejen plánované rodičovství, ale v kombinaci s důchodovým systémem sociálního státu v posledku téměř ohrožení populace.
Představíme-li si třeba selský statek před dvěma sty lety, vznikem a zánikem se to tam jen hemžilo. Celé hejno dětí se popelilo na dvorku a řekněme právě utloukalo ptáčky vybrané z hnízda. Jeden z jejich sourozenců zároveň umíral na nějakou infekci a nejstarší bratr nedávno padl ve válce, zplodiv ještě daleko fronty nelegitimního potomka. Hospodyně, sama gravidní, zařezávala slepici, jiná slepice ovšem už seděla na vajíčkách. Hospodář právě kdesi v skrytu sváděl, či z dnešního hlediska spíše znásilňoval, některou z děveček, což chápal jako své samozřejmé právo. Nebylo jasno, zda táhnoucí armáda statek, celý dřevěný, nevydrancuje a nevypálí do základů, ani co bude s jeho obyvateli.
Po uplynutí dvou set let skýtá tentýž grunt zcela jiný obraz: na jeho půdorysu stojí zděná, vzorně upravená stavba zdobená pelargoniemi. Majitelé, v jedné linii snad potomci těch původních, pracují a žijí ve vzdáleném městě a sem zajíždějí jen na víkendy. Jsou dosud bezdětní, ač jim už pomalu táhne na čtyřicítku, zato vybavení dvěma psy, kteří se těší soustředěné veterinární péči, ale jsou sterilizovaní. Nic nevzniká ani nezaniká, vše jen, pokud možno co nejdéle, trvá. Stav před dvěma stoletími bychom dnes chápali jako brutální a děsivý. Z určitého aspektu právem – kolotoč gravidit, porodů a vysoké dětské úmrtnosti, u chudých vrstev podmíněné zejména nouzí, vytváří stav, který je nepochybně potřebný vykoupení a spásy a dává nám pochopit zbožnost minulých ér.
Pokud se stal odchov dětí privátním rozmarem, který nemá na zajištěné stáří žádného přímého vlivu (podobně jako by se vyplácel fixní plat pracujícím bez ohledu na to, zda dotyčný něco dělá nebo ne) a který je společensky deklasujícím a kariéru brzdícím fenoménem, nelze se jiného vývoje nežli vymírání populace ani nadít. Pokud nezastáváme trochu nihilistickou tezi, že bez lidí je na světě lépe a zánik je lepší než vznik, je možno nějakou dobu populaci udržovat imigrací z vnějšku (na vlastní kulturu a tradici se kupodivu „skansenotvorné“ tendence jaksi nevztahují), ale jednou zavládnou tyto poměry i v Bangladéši a nebude už odkud vykrádat schopnější jedince. Jediným řešením by v pokročilých státech bylo jako penze vyplácet určité procento z příjmů potomků dotyčného (nikoli podle jejich počtu, ale podle jejich společenského uplatnění, též by se tato daň musela vybírat i v případě smrti rodičů dál, aby neinspirovala některé chtivé potomky k jejich odstranění). Proklamace, plakáty o zvyšování dětských přídavků nevyřeší téměř nic.
Člověk se v pozdních fázích novodobého státu, který byl původně zamýšlen pro něj, stává jaksi zbytečným – neúměrně vysoké odvody nutí zaměstnavatele (jiné než stát) redukovat počty zaměstnanců a produkovat masy nezaměstnaných, které je nutno vydržovat. To nepochybně zvyšuje produktivitu (sebedražší stroje jsou levnější než lidé), ale činí lidi stále zbytnějšími. Koneckonců, jsou to právě oni, s nimiž je ve společnosti nejvíce starostí a bez nichž by leccos fungovalo lépe.
Po revoluci sexuální od devadesátých let dvacátého století přichází na slovní rovině „revoluce rozmnožovací“. Sociobiologie učinila tyto úvahy alfou i omegou živočišného i lidského světa. Novinové články se neustále zaobírají problematikou potratů eutanazií, registrovaným partnerstvím sexuálních menšin, ty bulvární i láskami a graviditami hvězdiček lidového nebe. I církve se neobvykle detailně zabývají problémem antikoncepce a různých vedlejších fenoménů smilstva, zatímco jiné hlavní hříchy zůstávají jaksi nepovšimnuty. Děti se staly základním prostředkem veřejného citového vydírání – od různých výběrčích můžete občas uslyšet hrozivou otázku: „Tak vy tedy nechcete přispět na postižené (týrané, leukémií stižené, opuštěné atd.) děti?!?" K čemu jinému zde ostatně pečovatelský stát je, pokud ne pro tyto politováníhodné a pomoci skutečně potřebné případy? Citově se vydíralo vždycky, při sbírkách na křesťany v tureckém zajetí, vdovy po neznámých vojínech atd., ale dnešní forma ukazuje na jiný majoritní problém.
Pokud industriální doba se svými běžícími pásy ocelovými i administrativními talentované lidi nepotřebovala, postindustriální je nepochybně potřebuje a za okolností se jí stěží narodí a vyvinou. Pečovatelské instituce mají v zájmu udržení moci tendenci se skutečně či domněle zanedbávaných dětí zmocňovat a jako cenný statek k manipulování jiných je držet a hromadit. Mají tím zajištěno, že ony samy v další generaci či kriminálně-vězeňský komplex už v této budou mít dostatek materiálu. Problém je navíc vyostřován skutečností, že pro různým způsobem postižené, kteří v dříve nebývalém množství přežívají, není v postindustriální společnosti žádný jiný prostor ani role nežli v rámci speciálních zařízení – schopností postačující k napasení husí či krávy nestačí k manipulaci s kompjútrem, co je možné na venkovském statku, je stěží únosné ve velkoměstě. Skryté impérium tak nebývale vzrůstá.
Naše civilizace si při možnosti volby vždy neomylně vybere to řešení, které je technologicky a finančně nejnáročnější, ba se opatření, které tyto aspekty nemá, ani za řešení nepokládají: potírání vyrážky haléřovou mastí či dokonce konstatování, že stejně zmizí sama, se jeví jako diletantské a nicotné oproti činnosti transplantačního týmu – není-li něco nákladné, vzniká dojem, že se o zdraví „nepečuje“. Proces, který započal již poměrně dávno, dnes neobyčejně přebujel a stát, sající tisící sosáky maximum daňových peněz, je vzápětí žene „pod tlakem“ do stejných, namnoze dubiózních podniků.
Zdroj: Stanislav Komárek – Tělo, duše a jejich spasení, aneb, Kapitoly o moci, nemoci a psychosomatice
03.09.2015, 00:07:10 Publikoval Luciferkomentářů: 9