Není vyloučeno, že zároveň poslední přímo odtamtud. Proč? Vysvětlím. Nejdříve popíšu cestu do Brixenu a pak předložím několik postřehů z cílové stanice.
Lucifer
Cesta do Brixenu trvala ve skutečnosti déle, než jsem původně předpokládal. Když jsem minulý týden v úterý kupoval jízdenky, časový rozvrh jsem už nekontroloval. Vzhledem k výluce na trati z Prahy do Mnichova, nebyl mi rezervován vlak, který poměrně rychle na ten první navazuje, ale následující, zhruba po dvouhodinové přestávce. Cesta tedy netrvala necelých deset hodin, ale bez pár minut dvanáct hodin. Z Prahy jsem vyjížděl ve čtvrt na šest ráno a do Brixenu dorazil skoro ve čtvrt na šest odpoledne či spíš už večer. Z domova jsem na hlavní nádraží vyrážel taxíkem už o půl páté, takže bez patnácti minut to sakumprásk trvalo třináct hodin.
Byla to prazvláštní snová jízda a jedinou šmouhou na kráse byly dvě hodiny strávené na mnichovském nádraží. První fáze, z Prahy k německým hranicím, byl vzhledem k nesmyslnému „letnímu času“ z valné části noční. Svítat začalo asi někde v polovině této fáze, ale ve vlaku to vypadalo jako v noci až někam do Plzně. Seděl jsem v místenkovém voze, který byl skoro prázdný. Jestli tomu tak bylo i nemístenkových vozech, nevím, vlakem jsem v tu dobu neprocházel. Z těch pár lidí, kteří byli přítomni, většina podřimovala, jedna paní si ustlala na dvou sedadlech jako v lůžkovém voze. Migranti se nevyskytovali vůbec. V Domažlicích tam už nezbyl skoro nikdo, a když jsem v paprscích slunce vjížděl do Německa, připadal jsem si jako osamělý poutník. Krátce nato se začal vlak postupně zalidňovat.
V Regensburgu se část cestujících přemístila do autobusů a po nějaké době většina z nich zpět do vlaku a na obzoru se začal rýsovat Mnichov. Teprve tam jsem si uvědomil, že mám dvouhodinovou přestávku. Bloumal jsem poněkud rozklíženě po mnichovském nádraží, dal si pivo, sendvič, a v jedné chvíli jsem zaznamenal zvláštní policejní komando obklopující jakousi větší tlupu lidí. Nejdříve jsem si myslel, že jsou tak něco jako fotbaloví fanoušci, ale pak se mi v hlavě najednou rozbřesklo. Jednalo se o pěší transport migrantů. Konečně jsem tedy narazil na předpokládané oživení své cesty, ne však ve vlacích, ani v tom následujícím, pouze na mnichovském nádraží, což jsem uspokojeně kvitoval.
Vlak z Mnichova do Itálie vypadal jinak, především pokud se týká atmosféry. Opět jsem byl v místenkovém voze, ale ve skladbě cestujících se začali objevovat Italové. Kolem mého místa se shromáždila čtveřice starších Italů, přičemž jeden z nich, přičemž jeden z nich se pokoušel usednout přímo na něj. Když jsem mu naznačil, že tam patřím já, bez řečí se odkýbloval na jiné místo přes uličku. Tahle partička příjemných italských důchodců se zřejmě nějakými místenkami vůbec nezabýval. I v tomto případě bylo ve voze, který byl na začátku vlaku, skoro poloprázdno. Po nějaké době jsem se přemístil do jídelního vozu, který se jako na potvoru vyskytoval na konci vlaku. Když jsem se tam přemísťoval, narazil jsem na téměř plné vozy, zřejmě nemístenkové, přičemž ten můj byl i po návratu skoro pořád poloprázdný.
Usídlil jsem se v jídelním voze, dal si něco k jídlu, skleničku vína a zahleděl se do okolní krajiny, v níž postupně začalo vyrůstat předhůří Alp. Zpočátku nebyly kopce až tak vysoké a já si pojednou začal připadat, jako bych projížděl Orlickými horami. Některé scenérie působily téměř totožně, a i když kopce povyrostly nad úroveň Orlických hor, zůstala ta podobnost stále velmi silná. Následoval přejezd do Rakouska, průjezd Innsbruckem a vjezd do Itálie, přesněji řečeno do jižních Tyrol.
Spousta věcí, které mě očekávaly v Brixenu, se vymykala tomu, na což jsem si zvykl u příležitosti několika posledních konferencí. Vybavení pokoje v členitém objektu Seminario Maggiore (Hauptseminar), kde jsem ubytován a jenž není standardním hotelem, nemá kupříkladu připojení k internetu před Wi-Fi. Další podrobnosti rozvíjet nebudu, nejsou podstatné a nijakým způsobem nenarušují můj příjemný pobyt v Brixenu. Je to prostě jinačí a jedním z důsledků této jinakosti, který se týká NČ, je, že se na rozdíl od posledních konferencí vyskytuji a budu vyskytovat na internetu velmi zřídka. V Semináři je pouze jedna místnost s bezdrátovým připojením k internetu, která se nachází daleko od mého pokoje. V univerzitní budově, kde se koná konference, lze téhož dosáhnout pouze v přednáškovém sále. Připojení přes mobil jsem vůbec neřešil, zdálo se mi to být příliš komplikované s jakýmsi časově náročným a neefektivním výsledkem, atd.
Možná se to bude některým zdát divné, ale hlavní náplní mého pobytu v Brixenu je aktivní účast na konferenci. Pokud jsem se v předchozích případech častěji hlásil přes internet, bylo to tím, že jsem měl připojení z hotelového pokoje a této činnosti jsem se věnoval až v noci. Přesouvat se před spaním s notebookem přes celý ubytovací seminář se mi fakt nechce. Někdy se ale k tomu, jako v tomto případě, odhodlám. Jestli se k tomu odhodlám ještě jednou, nemohu zaručit. Krátké odskoky samozřejmě občas činím.
Jelikož se Brixen nachází v Jižních Tyrolích, působí spíš rakousko-německým dojmem než italským. Se vším všudy. Kupříkladu jen sporadicky tady uvidíte někoho kouřit a obchodů s tabákovými výrobky je tady jako šafránu. Když jsem se prvního dne pozdě večer na chvíli usadil ve venkovní zahrádce pizzerie nedaleko Semináře, spatřil jsem prvního kuřáka. Mluvil do mobilu italsky a vypadal jako čistý Ital, což se o většině místních obyvatel nedá říct. V této souvislosti jsem však zažil mnohem zajímavější scénku. Když přišla servírka, začal jsem si anglicky objednávat pizzu a skleničku vína. Řekla mi slovensky, že s ní mohu hovořit česky. Nejdříve jsem se vylekal, že ve své angličtině mám nepřehlédnutelný český přízvuk, ale později jsem si uvědomil, že mám na krku zavěšenou velkou konferenční cedulku, na níž se kromě mého jména a instituce velkým písmem skví CZECH REPUBLIC.
Čas, který mohu svému zpravodajství z Brixenu věnovat, vypršel, takže s dalšími postřehy někdy příště, možná ještě odsud anebo až z Prahy.
09.09.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 3