Brixenská rozlučková

rubrika: Pel-mel


Domníval jsem se, že před odjezdem z Brixenu už nic nenapíšu, žádnou reportáž nebo tak něco. Ale vzhledem k tomu, že jsem byl už skoro celý den volný, moje psací pohnutky se obnovily, zrestaurovaly, explodovaly. Přeháním. Zcela nečekaně jsem v páteční den odjezdu dospěl k malému rozlučkovému medailonku.

 

Lucifer


Ubytovací prostory Hlavního semináře jsem opustil asi o půl jedenácté. Brixen je maličký, nádraží coby kamenem dohodil, můj vlak se tam měl vyskytnout asi v jednu odpoledne, a tak jsem se šel osvěžit na zahrádku své oblíbené pizzerie (Ristorante Pizzeria Weisser Turm – Torre Bianca). Již potřetí a naposled.

 

Usadil jsem se u téhož stolu jako posledně a objednal si tutéž pizzu rucola, protože byla fajnová a obsypaná zelenými lístečky rokety seté, a samozřejmě tutéž čtvrtku vína. Bylo krásně, slunečno, teplota se pozvolně zvedala až k letním horizontům, kolem proudily roztomilé skupinky lidiček a já se nořil do rozlučkového stavu. Když tu náhle, bez ohlášení se objevil včerejší „migrant“ ze střední Afriky, jakoby mi u stolu přímo vyrostl. Opět mi nabízel různé cetky, zbystřil jsem pozornost u koženého pásku a cenu postupně usmlouval z dvaceti euro na deset euro.

 

To měl být dovětek onoho signálu? Možná, ale jestli jsem si ten pásek skutečně koupil, nepovím…

 

Když můj luciferský migrant odešel, ozvala se zvonkohra. Asi z nějakého kostela. Skoro jako z Lorety. Ano, Brixen se se mnou loučil a posílal mě zpět do Prahy.

 


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_