Neviditelný čert

Tak mě ten Murakami rozzlobil. Ne a ne se začíst do jeho Bezbarvého Cukuru Tazakiho. A přitom je tento málem nobelista u nás čím dál populárnější. V knihkupectví jeho tituly zabírají celou polici. Zakrátko počtem vystavených děl dožene Danielu Steelovou nebo dělením se množící spisy o povinnosti být šťastný. A to už něco znamená. Dvě knihy jsem trpělivě dočetla. Ale s třetí byla potíž. Muselo se mi v hlavě rozsvítit až po přečtení doslovu Tomáše Jurečky, překladatele. Zasvěcený doslov může být někdy přínosnější než dílo samo. To už se povrchním čtenářům stává. Tak nezbylo, než knihu znovu prolistovat a říci si ono okřídlené, udivené: No jóó!

Stella

Cukuru byl zavržen partou spolužáků, aniž by mu řekli důvod. Dlouho trvalo, celé roky, než se s touto skutečností alespoň trochu vyrovnal. Měl pocit, že bez přátelského spojenectví zemřel. Vystudoval, staví nádraží, ale – neví, co dál. Má třicet sedm, svítá mu naděje na životní lásku. Tam příběh končí.

Copak se dá vydržet povídání o tom, který předmět kterému členovi Cukurovy party ve škole šel nejlíp a proč v jiném neměl tak dobré výsledky? To bychom českému autorovi sotva odpustili. A popis každodenních stereotypních úkonů (to už jsme u nás měli a líp) a celé dlouhé odstavce, jimž říkám „Přišel, řekl, odešel“? Až jsem narazila na kapitolu o nádražích. Předchozí pomalý děj-neděj byl odpuštěn.

„Nádraží na Šindžuku je obrovité nádraží. Za jediný den jím projde téměř tři a půl milionu lidí…

…Labyrint, který se v hodinách dopravní špičky měnívá v jedno veliké lidské moře. Moře, které pění, bouří a burácí, a hrne se jako jako o život ke vchodu a k východu. Někde se do něho ještě mísí i proudy lidí, co tu přestupují, a na takových místech pak vznikají nebezpečné víry. Tohle je moře, jehož rozbouřené vody by zřejmě nezvládl přimět k rozestoupení ani kdovíjaký prorok. (Tokyo rush hour, Shinjuku Station)

…Každý se honem honem hrne tam, kam má namířeno. Záznamník doby příchodu je třeba stisknout do stanovené hodiny. Panuje nálada pod psa. Ani ospalost ještě úplně nepolevila. A jízda ve vlacích narvaných k prasknutí dává všem těm lidem zabrat tělesně i duševně…

... Dál téměř ustavičně znějí signály odjezdů vlaků, přístroje v turniketech dál mlčky načítají mamutí kvanta informací na kartách, jízdenkách a permanentkách. Sáhodlouhé vlaky, přijíždějící a odjíždějící v intervalech vteřin, ze sebe systematicky jako dobře vycvičený trpělivý dobytek chrlí lidi, aby je pak zase polykaly a mířily k dalším stanicím tak netrpělivě, že málem ani nestačí zavřít dveře. A jestli vám někdo po cestě dolů či nahoru po schodech šlápne uprostřed davu zezadu na nohu a vyzuje botu, tak radši nečekejte, že se s ní ještě kdy shledáte. Spolknou ji tekuté písky tokijské dopravní špičky…

Počátkem 90. let, když ještě trvala bublina japonské ekonomiky, otiskl kterýsi americký vlivný list velikou fotografii lidí scházejících jednoho zimního rána na nádraží Šindžuku v dopravní špičce po schodišti (nebo to možná bylo tokijské hlavní nádraží, to vyjde nastejno). Jako by spolu byli domluveni, měli všichni ti lidé cestující do zaměstnání obličej sklopený k zemi a ve tváři ponurý, neživý výraz ryb naštosovaných do konzervy. „Japonsko je teď opravdu bohaté, většina Japonců však kloní hlavy k zemi a vypadá nešťastně,“ stálo v článku. Ta fotografie pak byla hodně slavná.

… Jenomže pravým důvodem, proč všichni ti do práce jedoucí lidé měli na narvaných schodech ráno na Šindžuku tváře do jednoho skloněné k zemi, nebylo ani tak to, že by byli nešťastní. Spíš museli dávat pozor, kam šlapou. Aby na schodišti nešlápli vedle, aby neztratili botu – to jsou na obrovitém nádraží v ranní špičce moc důležité úkoly. Na snímku se o podobném zcela prozaickém pozadí celé věci nikdo nezmínil ani slovem. A pak, on jen málokdo vypadá šťastně, když se navleče do tmavého svrchníku a vykračuje si celý zahleděný do země. I když je samozřejmě teoreticky naprosto dobře možné označit společnost, ve které se ráno musíte po cestě do práce den co den strachovat, abyste nepřišli o botu, jako společnost nešťastnou.

Jak velký objem času vlastně lidé stráví dennodenním dojížděním do práce?… Z hlediska lidského života tyhle dvě tři denní hodiny sotva nazveme kdovíjak přínosně nebo kvalitně stráveným časem. Jak velký díl žití vlastně člověku nenávratně pohltí podobné (a nejspíš) nesmyslné přemisťování? Kolik mu ubírá sil a kolik ho stojí nervů?

Cukuru Tazaki nikam namířeno nemá. Znělo to málem jako nějaká teze o jeho životě. Cukuru Tazaki nemá, kam by se vydal, a nemá ani, kam by se vracel. Nebylo nikdy takové místo a není ani teď. Pro něj je na světě vždycky jen to místo, na němž se právě nachází.

A to vlastně také není pravda, napadá ho.

…Tokio pro něj… bylo místem, kde se náhodou octl. Kdysi tam chodíval do školy a teď tam chodí do práce. Žije tam z titulu své pracovní pozice a nic víc to pro něj neznamená. Cukuru v Tokiu vede pravidelný a poklidný život. Žije tam jako uprchlík, kterého vyhnali z vlastního státu a který teď pobývá v cizině, přeopatrně, aby nebyl nikomu na obtíž, aby nevyvolával problémy a aby mu nesebrali povolení k trvalému pobytu. Žije tam v podstatě jako uprchlík ze svého vlastního života. A ohromné tokijské velkoměsto podobný anonymní život skvěle umožňuje komukoliv, kdo po něm jen zatouží.“

Jestli jsem správně pochopila, Murakami použil starý motiv putování a hledání místa v životě (Viléma Meistera léta učednická…), aby mladým Japoncům otevřel oči. Zdá se totiž, že Cukuru ve svých 37 letech přijal osud a rezignoval. Všechno je přece v pořádku, nic mu nechybí. Ale zároveň CÍTÍ, že v pořádku není nic. Že jeho život postrádá něco důležitého – a to něco je to hlavní. Proč se Cukuru smiřuje s tím, že ho nejspíš v životě už nic nečeká? Proč ho vůbec NENAPADNE, že SÁM je tím, kdo může svůj úděl proměňovat? Zůstává nezodpovězeno. Nebo se odpověď skrývá v japonské mentalitě, již velmi užitečně přibližuje doslov zhruba takto: Japonec je vychován k tomu, aby nepřečníval. Aby potlačoval svou individualitu. Říkají tomu „sociální harmonie“. Jejím výsledkem je „osamělý dav“. Všichni spolu, a každý beznadějně sám. A proto Murakami záměrně uvádí nápadně mnoho odkazů na evropskou a americkou kulturu, pro niž je typický silný jedinec. Navíc mladý japonský čtenář vychovaný v představě o prospěšnosti všeho, co je výhradně domácí, začne chápat, že svět je veliký a život může být jiný, plodnější.

A český čtenář zase s překvapením zjistí, že pro Japonce je příznačná OPRAVDOVOST, s níž se mladí sejdou u kamaráda, jen, aby si každý potichu četl, nebo aby společně poslouchali vážnou hudbu. Ne náhodou se několikrát opakuje zmínka o Lisztově skladbě oblíbené mezi Cukurovými spolužáky. O skladbě, která vyjadřuje „neurčitý smutek“ (Franz Liszt – Years of pilgrimage). A brzy berou velmi vážně sami sebe, ve věku, kdy se v Evropě cítíme být napůl dětmi. (Ozvěna romantismu, který doputoval daleko předaleko?)

Na své životní cestě Cukuru potkal zvláštního člověka, který mu řekl zásadní věc:

„V každém počínání potřebuješ mít určité hranice a pravidla. A pro myšlení jakbysmet. Samotných hranic se není třeba děsit, zrovna tak se je ale nesmíš bát rozbít. Přesně tohle má rozhodující význam, když se chce člověk osvobodit. Respekt k daným limitům, a zároveň nenávist k nim. Ty hlavní věci v životě jsou vždy dvojznačné.“

Připočtěme drobné úvahy o náboženských kultech a ovlivňování mas, o podivnostech tzv. svobodné vůle, o pomyslnosti originality, a volně plynoucí, nesevřené vyprávění začne připomínat japonskou grafiku nebo akvarel – nedokončený, rozplývající se tah štětcem.

Takže – dík za poznání jiného!

Zdroj: Murakami, Haruki: Bezbarvý Cukuru a jeho léta putování, Odeon, 2013

04.11.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 8