Neviditelný čert

Nevím, jestli se kritik kritikem rodí, nebo jde o postižení získané až v průběhu života, nevím, jestli se člověk stane kritikem z touhy odlišit se od ignorantů, kteří nevědí, co je hezké, a co je ošklivé (všechny historické etapy). Nevím, jestli nejde o výsledek svatého nadšení pro „věc národní“ (tak od 40. let 19. století do konce 19. století), jestli nejde o dekadentní vševědnost génia, o důsledek dobrovolného celibátu, či naopak o důsledek návštěv vykřičených domů (přelom 19. a 20. století). Možná jde o následek traumatu v dětství (zhruba od 2. světové války dosud). V každém případě je to pozoruhodná profese, kterou provází strach z možné fyzické likvidace kritika rukou autora posuzovaného díla.

Stella

Není divu. Co člověk, to jiné vidění, co člověk, to jiné cítění. A v kritikovi se stopa člověčiny taky najde. A tak, když sem tam na nějakou recenzi narazím, říkám si: Jen se, hoši, vyřáděte, ono je stejně poznat, že se blíží Vánoce, že má nakladatelství potíže a spřátelený spisovatel hypotéku! Nemůžete přece napsat: „To si v žádném případě nekupujte, je to paskvil a pro vaši duši jed. Těch 399, - Kč za novelu o padesáti stranách raději projezte (propijte).“ Diskuze kolem architektonických děl a kolem soch, to je teprve dobrodružství!

Ale – železo železem se ostří, vybírejme si z kritikových postřehů, učme se porovnávat, jen si nedejme nic vnucovat. Poučenost je užitečná (na absurdní drama se musím dívat jinýma očima než na Lucernu), nicméně – cit v umění rozhoduje. (Že ne? A kolik přežilo z úzce výchovných a vzdělávacích děl vytvořených na společenskou objednávku?) Ne náhodou bývá jako synonymum slova VKUS uváděn také KRASOCIT, nebo elegance, vytříbenost… Dodávám, že k vnímání i vytváření krásna patří také cit pro MÍRU. Ti avantgardní hledači originality, jimž uklízečky občas smetou a vyhodí veledílo, mají právo na sebevyjádření, ale divit se nemohou…Vnímání krásného podléhá času jako všechno ostatní, v životě celku i v životě jednotlivce. Buďme rádi za proměnlivost a tolerujme. Jedni druhé. Čas si vybere.

Konec kázání.

Philip Roth dokáže být ironický až zlý. Ale v Americké idyle (American pastoral) převažuje pocit bezradnosti směřující k zoufalství nad tím, co se to s Amerikou děje. Dnes vybírám úryvek, který charakterizuje SNOBSTVÍ, a to nejen americké. (Tady Roth svým pohledem připomíná Palahniuka. Mimochodem, Palahniukova slova o buranismu také stojí za zopakování.) Je vůbec zajímavé, kolik je v soudobé americké literatuře dobrých židovských autorů, pro něž je židovství východiskem k poměřování věcí „amerických“ z odstupu daného jiným kulturním zázemím, myšlením získaným výchovou v duchu prastarých tradic…

Roth píše:

Švéd se ještě na žádné společenské sešlosti necítil tak nesvůj, jako když stál před Orcuttovými plátny, o nichž se v informační brožurce, která se rozdávala u dveří, psalo, že jsou ovlivněna čínskou kaligrafií, ale která mu připadala nijaká, a tím méně čínská… Na výstavě ho nejvíc zaměstnávala úvaha, jak dlouho by měl předstírat, že si prohlíží jedno plátno, než přejde k dalšímu a začne předstírat, že si ho prohlíží. Jediné, co se mu chtělo udělat, bylo shýbnout se a přečíst název připevněný na zdi u každého obrazu, poněvadž si říkal, že by mu to třeba pomohlo, ale když to udělal – přestože mu Dawn řekla, aby to nedělal, zatahala ho za sako a pošeptala mu: Na to se vykašli, dívej se na tu práci štětcem – zkrušilo ho to ještě víc, než když si prohlížel práci štětcem na Kompozici č. 16, Obrazu č. 6, Meditaci č. 11, Bez názvu č. 12… a na plátně byl jen pruh pouhých šedých máznutí na bílém pozadí, tak bledých, že to vypadalo, jako by se umělec nesnažil obraz namalovat, nýbrž smazat. Nepomohlo mu ani, když se poradil s brožurkou, v níž byly popisy vystavovaných děl: „Orcuttova kaligrafie je tak průrazná, že se tvary rozplývají. A v žáru její energie se rozplývá i tah štětce…“ Proč takový chlap, jako Orcutt, kterému není cizí ani obyčejný svět, ani to veliké historické drama Ameriky… proč pro všechno na světě chce malovat obrazy, které nic nezobrazují? „Ctižádosti dobrat se,“ uzavírala brožurka, „osobitého vyjádření univerzálních témat, shrnujících neměnná morální dilemata, charakteristická pro stav lidství.“

Když Švéd tu informativní brožurku četl, vůbec ho nenapadlo, že se toho musí o těch obrazech tolik říkat, poněvadž jsou tak prázdné – že se v ní toho musí říkat tolik, poněvadž to, co zobrazují, nezobrazuje nic… Tenhle chlap… na nic lepšího, čím by dosáhl splnění své touhy odlišovat se od ostatních, než na vytváření takového šuntu se zřejmě nezmůže. Jak smutné! Jeden z těch kaligrafických obrazů vyjadřujících univerzální téma charakteristické pro stav lidství jednoho krásného dne… našel cestu do Levova obývacího pokoje. Tentokrát to byl pruh nikoli šedivých, nýbrž hnědých čmouh, které se Orcutt pokoušel vymazat z Meditace č. 27, a pozadí bylo spíš nafialovělé než bílé. Podle Dawnina názoru signalizovaly tmavé barvy revoluci v malířových formálních prostředcích… Lidi se vkusem mají na stěnách moderní umění, a tak ho tam budeme mít i my. I my budeme mít na stěně formální prostředky.

… Když jeho otec uviděl nový obraz, zeptal se: „Kolik vám za to ten chlap čítal?“ „Pět tisíc.“ „To je fůra peněz za podklad… no není to ještě dokončený… aspoň doufám… nebo je? „O to tady právě jde, že není dokončený.“ … „Hele,“ řekl své ženě, “heleď se, jak to ten člověk nedokončil. Vidíš? To místo, co je rozmazaný? To je schválně. Tomu se říká umění.“

Poznámka Stella:

V Respektu č. 45 vyšla pochvalná, dobře napsaná recenze ke knize Martina Vopěnky Nová planeta.  Ale Petr A. Bílek se zlobí, že spisovatel využívá dialogy pouze „jako ilustrace idejí, postojů a postrkovadlo děje.“ Jinak je obsáhlý, složitý román hodnocen jako velmi dobrý. Chudák autor. Vybavil se mi takový ten nožík, u kterého jsou nůžky, vývrtka, otvírák konzerv… Ale jistěže spisovatel není za groš kudla a úplně všechno nedovede ani chytrý telefon. Ale chápu recenzenta: on má také za úkol ukazovat, kudy cestička. (V tomto případě k dokreslení charakteru postav.)

Protože vkus – to je také touha po ideálu.

Zdroj: Roth, Philip: Americká idyla, Mladá fronta, 2009

P. S.: To jednoduché, účelnější, přetrvá… A už se vyrábí i zlatá!

10.11.2015, 00:10:03   Publikoval Luciferkomentářů: 9