Neviditelný čert

Fr. Koukolík má stálé místo na stránkách NČ. Nejpřínosnější byly články vycházející ze Vzpoury deprivantů – Nestvůry, nástroje, obrana, již napsal s Janou Drtilovou. Dnešní povídání podruhé čerpá z Koukolíkovy knihy Češi – Proč jsme, kdo jsme – a jak dál? Sledujeme-li televizní zprávy, z tepla svého domova a z obyčejnosti svého života vidíme, jaké neslýchané věci se odehrávají v nejvyšších společenských patrech a jak někteří účinkující snad vůbec nevnímají, že mají tu čest s duševně narušenými spolupracovníky, o jejichž léčbu by se měli zasadit. Ti i oni dávno ztratili měřítko, co je ještě únosné a co už překračuje práh normálnosti. A hlavně – ten druhý je jako člověk vůbec nezajímá.

Stella

Osobnost, stereotypy, národy

„Jestliže příslušníci národa (a jeho stát) nepochopí, že jejich představa o vlastním národě, stejně jako představa o národech sousedících je stereotyp, pak budou tyto představy i nadále druhem stupidity.“ Fr. Koukolík

Jak často někoho označujeme za blázna, pitomce, idiota, cvoka, blbce, psychopata! Sebe zřídkakdy. Ale taky někdy, je to tak? Ona totiž definice osobnosti tvrdí, že nás charakterizuje trvalý způsob, jímž vnímáme okolí i sebe, způsob, jak přemýšlíme o okolí a o sobě, jaký vztah zaujímáme k okolí a k sobě. A protože to vše se může projevit až v širokých sociálních a jiných souvislostech, je jasné, že o osobnosti jedince se dá mluvit až v jeho dospělém věku. Kontrasty mezi vytříbenou, ohromující inteligencí a dětinským chováním, mezi průrazným talentem a nezvládáním běžných situací všedního života jsou krásným zdrojem humoru pro nezúčastněné, ale nezřídka i zdrojem tichého zoufalství nejbližších příbuzných génia… (viz Jak randí matematici – scéna z filmu Čistá duše)

Odborníci posuzují osobnost dvěma způsoby: jeden dotazník slouží pro posuzování sebe, druhý pro posuzování ostatních. Lidskou osobnost vystihuje tzv. Velká pětka:

1. Neuroticismus
2. Extraverze
3. Otevřenost vůči zkušenosti
4. Přívětivost
5. Svědomitost

Každý z těchto pěti rozměrů má tzv. „fazety“. Např. svědomitost je charakterizována způsobilostí, pořádností, zodpovědností, cílevědomostí, disciplinovaností, rozvážností. Brrr. Pohroma nastane, když se v jednom člověku setká vysoké skóre extraverze (hovornost, asertivita, aktivita, energičnost, otevřenost, dominance, předvádění se, hlučnost, pánovitost…) a nízké skóre přívětivosti (hádavost, nelaskavost, krutost, nevděčnost, popichování, necitelnost, přehnaná kritičnost). Pánbůh nás ochraňuj. Nedá se každá zlá žena zkrotit. Nedá se každý nafoukaný suverén přesvědčit.

Fr. Koukolík se zabývá tím, jak souvisejí rozměry osobnosti s funkcí a stavbou mozku. Těsně. Nesčetněkrát bylo dokázáno, že úraz hlavy může přinést proměnu osobnosti. (Přírodo! Zapomněla jsi na náhradní součástky a systémy. Každá dorůstající žížala je ti milejší.) Ze závěrů veškerého studia osobnosti podle Koukolíka jasně vyplývá jedno: národní charakter je sociální konstrukt. Je tím, jak svůj národ vnímáme. Tak, jak rozdílně vnímáme jedince okolo sebe. Nebo – jak ho chceme vnímat. K čemu je tedy dobré o národním charakteru vůbec mluvit? Nejvíce kvůli udržování pocitu národní identity.

Ale zpět k lidským zvláštnostem, vyskytujícím se v každém kmeni, v každém národě.

Psychopati: neúspěšní a úspěšní

„Jestliže národ (a jeho stát) nebude mít pod kontrolou své úspěšné psychopaty, budou mít úspěšní psychopati pod kontrolou národ a jeho stát.“ Fr. Koukolík

Psychopatií se rozumí amorální chování bez známek psychózy nebo poruchy intelektu. Nemusí jít o antisociální poruchu osobnosti. Psychopati jsou totiž asociální vždy. Neznají strach, manipulují druhými, jednají impulsivně, empatie jim je cizí. O příčinách se vedou diskuse. Nejčastější vysvětlení vychází z vlivu genů a prostředí. Podle jiných se zdá, že psychopatie není ani porucha, ani nemoc, ale druh adaptace jako evolučního mechanismu, který umožňuje reprodukční úspěch, přežití. (Psychopatii se podobá machiavelismus jako strategie využívající podvádění, cynismus, pragmatismus.)

Otrlí a bezcitní psychopatičtí zločinci, sociopaté prvního typu, pocházejí z vyšších nebo středních vrstev. S věkem se zločinů dopouštějí méně často. Sociopaté druhého typu, nepsychopatičtí zločinci, zpravidla členové klanů a skupin, pocházejí z rozvrácených rodin, z chudých poměrů. Jejich zločinecká kariéra bývá krátká. Zdá se, že jako výsledek evoluce přichází na svět konstantní, malý počet psychopatů. Znovu se ukazuje, že za psychopatií stojí stavební a funkční odchylky mozku, jimiž se Fr. Koukolík zabývá podrobněji. Vyvstává tedy znovu stará otázka právní odpovědnosti za společensky nepřijatelné činy.

Neúplně vyvinuté psychopaty Fr. Koukolík a Drtilová nazývají deprivanty. Viz odkaz v perexu.

Psychopatie je častější u mužů než u žen. Muže s vysokým skóre psychopatie nezajímá, že někomu ubližují, chovají se podle vlastní morálky, kterou považují za čistou. Vyhledávají krátkodobé sexuální vztahy, více propadají alkoholu a cigaretám. Rozlišují, co je dobré a co zlé, ale nenechají se tím ovlivnit. Nedokážou se vžít do kůže druhého člověka. Pokud jde o peníze, jdou u nich všechny zásady stranou. Peníze jsou věcí mimo morálku. (Koukolík se pozastavuje nad tím, že u nás prudce roste počet žen – alkoholiček, zatímco počet mužů závislých na alkoholu zůstává v podstatě stejný. Vysvětlení pro to nemáme.)

Úspěšní psychopati

Stali se předmětem výzkumu zvláště poté, kdy padlo několik významných společností finančního světa. Není pochyb o tom, že mnozí z odpovědných vykazují svým chováním znaky neúplné a úspěšné psychopatie. (V českém prostředí je podíl takových osobností extrémně vysoký, píše Fr. Koukolík.)

Skutečně, analýza osobností v britských společnostech dokázala, že mezi vysoce postavenými pracovníky a manažery převyšuje skóre psychopatických rysů psychopatické skóre psychiatrické nemocnice. U politiků jde zpravidla o mocenskou pýchu a posedlost mocí. Tyto rysy bývají doprovázeny osobní odvahou, smělostí a emoční odolností. V tom případě může být politik prospěšný. Ale stává se, že je smělost doplněna o útočnost, prchlivost, podlost, bezohlednost. Od těžkých psychopatů se odlišují jen tím, že nemají výslovně antisociální chování (nebo na násilné činy mají své lidi).

Tzv. „podnikoví psychopati“ postrádají svědomí, lžou, vydírají, podvádějí. Napohled se jeví přitažliví, mluví chytře, mohou být okouzlující. Přestože prosazují smělé vize, dokážou společnost bez skrupulí zničit. Jejich rysy Koukolík shrnuje takto:

• Využívají druhé, snižují jejich hodnotu
• Nezajímají se o potřeby podřízených
• Přivlastňují si cizí zásluhy
• Podrážejí toho, kdo usiluje o povýšení
• Usilují o přízeň nadřízených, ale nepodporují podřízené
• Nepřipouštějí kritiku své osoby
• Vytvářejí obětní beránky…

Však to znáte.

Počet úspěšných psychopatů v korporacích narostl s tím, jak se korporace začaly rychle proměňovat a jak začalo ubývat stálých pracovníků, kteří léta čekali na povýšení. Pomalý postup v hierarchii dříve neumožňoval snadný vzestup psychopata, zatímco v současnosti vymizela dosavadní stabilita a míra loajality vůči firmě. Úspěšní psychopati mají obrovské sebevědomí, charakterizuje je tzv. kriminalita bílých límečků – nenásilná. Neúspěšné psychopaty charakterizuje kriminalita modrých límečků, s fyzickou agresí, s antisociálním chováním, s nedostatkem sebekontroly. Oběma typům chybí schopnost vžívat se do druhých, mají otupělé cítění vůbec. Milují senzace, nepochybně proto, že potřebují silné podněty.

Tvůrčí člověk

A ještě je na místě poznámka k tvůrčím osobnostem z hlediska psychopatie. Protože, jak se traduje od Aristotela, neexistuje génius bez známek šílenství. Tvořivá osobnost jako specifikum existuje. Inteligence nerovná se tvořivost. Překrývají se. Skutečně tvůrčí člověk bývá posedlý svou prací, svou tvorbou. Koukolík vyjmenovává vlastnosti tvořivého vědce: Je svědomitý, pyšný, otevřený nové zkušenosti, nápaditý, vytrvalý, sebevědomý, nekonvenční, ctižádostivý a lehce asociální. Má blízko k psychoticismu. Soudobá věda nepřeje výrazným individualitám.

Umělce charakterizuje stejná blízkost k psychoticismu, k tomu ještě emoční labilita, úzkostnost, asociálnost. Všechny výzkumy dávají za pravdu tomu, že u mimořádně nadaných jedinců najdeme psychopatologické změny častěji než u kontrolní populace. (Nejsou ovšem podmínkou!) U spisovatelů se často vyskytuje bipolární porucha a deprese. Umělci vůbec pak trpí častěji schizofrenií. S vědcem a umělcem se nikdo nemůže nudit. Ale poklidně u něj spočinout? Nelze. Nezbývá nic jiného, než se postavit k životu s nekonvenčním, neustále překvapujícím jedincem, jako k jednomu velikému dobrodružství.

Zdroj: Koukolík. František: Češi – Proč jsme, kdo jsme – a jak dál? Galén, Praha 2015

P. S. Jenom včerejší Mf DNES přinesla tyto titulky: Ransdorf a továrna na čokoládu, Cifršpioni zmrazili miliardy pro Tykače, Šílený vrah knihovnice je zpátky v léčebně, Ženatí jsou šťastnější…

Tak – co je tady normální?

09.12.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 10