Na začátek roku by se hodilo něco veselého. Jenomže – nějak se tomu nechce ven. K Vánocům jsem dostala tarotové karty, dárek vzhledem k adresátce vskutku dobře zvolený! Osud se nemá pokoušet, ale třeba mi karty mimo jiné pomůžou zbavit se obrazu osudu jako vrásčitého fakíra se suchou tváří. Netečně sedí u cesty a v pravidelných intervalech hmátne do koše, aby s potměšilým úšklebkem vypustil dalšího hada – nový rok. Zatímco některý z jeho svěřenců neslyšně a bleskově prokmitne do ztracena (člověk ho sotva postřehne), další se vleče mátožně a váhavě. Jiný had zvedne hlavu a syčí. Ten, který se od nás právě odplazil, se na samém začátku cesty zamotal a zauzlil, pozdě pak začal hledat, kudy se vydá. Dopředu? Dozadu? Zabloudil. Stezka, kterou zanechal následníkovi, je špatně dohledatelná. Hadí vyčkávání s rozeklaným jazykem prý znamená vyhodnocování informací. Kdo tomu novému roku ukáže směr? Fakír krčí rameny. Jemu je to jedno. Háďata byla, jsou a budou.
Stella
K té lepší části loňské pestré úrody patří pokračování potěšitelného vývoje prózy nejmladší generace. Pokud jste ještě nestihli zaznamenat jméno velmi mladého autora Radovana Menšíka, přečtěte si několik chytrých úryvků z knihy, která se nebojí být seriózní. Žádné odlehčování textu, žádné zlehčování vztahů, naopak vyjádření úcty k sobě, úcty k člověku. Vedlejší pokoje od Radovana Menšíka vyšly r. 2015 jako slibná románová prvotina ze současnosti.
Láska
Zamilovali se do sebe brzy poté, co se seznámili, ale skutečný cit se v nich teprve rodil. Počáteční náklonnost sílila den po dni, kdy poznávali, že je těší být v blízkosti toho druhého. S ní pochopil, že opravdová láska nemůže být jiná než vzájemná, protože teprve vztahem dostává obsah, potřebuje být zkoušena napětím mezi dvěma lidmi hledajícími společnou cestu. Není to jen touha být s druhým, láska má minulost, roste vzpomínkami, zná vůni druhého, pamatuje si doteky a má právo dotýkat se znovu, ví, jak druhého rozesmát, ví, jak jej utěšit, ví dokonce i to, jak jej ranit, ale nezneužívá toho.
Láska si vytváří své vlastní zvyky a rituály, dokáže číst slova z pohledů, předpovídá je, láska zná úzké prolákliny mezi přitisknutými těly, ví, kde se kůže obou milenců stýká a kde je naopak možné proniknout štěrbinou, kde jeden k druhému nedoléhá, má podrobně zmapované území vzájemné intimity. Láska ví, koho miluje, nedomnívá se. Skutečnou lásku lze cítit jen k tomu, koho dobře známe, vše ostatní je díkybohu pouhá posedlost. Díkybohu proto, že je-li člověk duševně zdravý, dokáže se od toho, kdo neopětuje jeho city, po čase odpoutat a hledat své štěstí jinde. Při takovém odpoutání se totiž nemusí vzdávat prakticky ničeho, žádných společných vzpomínek, žádných doteků, žádných společných zvyklostí, žádného souznění, vzdává se jen svých snů. Jistě, ani to není nic příjemného, ale rozhodně to bolí méně než zahodit ze dne na den všechno to, co si člověk vypěstoval během let, kdy věřil, že to k něčemu bude.
…
Ostatně, tak tomu může být i s těmi, jež milujeme. Ten, koho jsme si vybrali, zabírá místo tomu, kdo k nám patří. Říká, že nám přeje štěstí, ale přitom nám ho svou blízkostí někdy znemožňuje dosáhnout. Pravá láska nás obchází se sklopenýma očima, protože ví, že jsme nedostupní. S každým dalším rozchodem bychom se měli zamilovávat stále rozvážněji, abychom zbytečně nezraňovali sebe ani druhé, jenže vzplanout s rozvahou nejspíš není v lidské moci.
Život
Při pohledu na vzdalující se dcerku vzpomínal na doby, kdy sám byl dítětem, malým a bezstarostným tvorem prostým jakékoli viny, radujícím se ze života, o jehož ohrožení dosud nic nevěděl. Všichni se k němu chovali přátelsky, nikdo mu neubližoval a zdálo se, že nikdo neubližuje ani jim. Svět byl velkou zahradou, růžovým sadem, kde se mohl procházet mezi stromy a podle chuti ochutnávat jejich plody. Až jednou utrhl ten zakázaný. Pak prohlédl.
Svět byl i nadále procházkou růžovým sadem, nyní však plným překážek a nebezpečí. Za stromy číhali vlci s kufříky, v trávě se sem tam kmitlo hadí tělo telefonní šňůry či kabelu od počítače. Od toho dne musel dávat pozor, kam šlape a co říká, musel naslouchat nesrozumitelnému šepotu v telefonu a srozumitelně odmítat nevyžádané návrhy, hledat bezpečné průlezy všude rozvěšenou sítí, aby se do ní neodvolatelně nezamotal, obcházet veliké lepkavé pavučiny nevýhodných smluv a nikdy se nezastavovat příliš dlouho, aby jej nedohnali ti, jejichž „jedinečným“ nabídkám unikl. Kdyby se všichni spojili a postavili se proti němu, neměl by nejmenší šanci přežít, lapili by jej v prvních vteřinách svého paktu, jeho štěstí však spočívalo v tom, že jedno nebezpečí požíralo druhé, všechno se zabíjelo navzájem, se slepou nenasytností, jeden číhal na Bauma, a než stihl zaútočit, přecvakly jej čelisti kufříku jiného podvodníka. Ten, kdo kladl pasti, si musel dávat pozor, aby se sám do nějaké nechytil.
Čím více se toho o betonové džungli dozvídal, tím větší naději na přežití získával a tím více se podivoval, jak tu mohl přežít tehdy, když tento svět považoval za bezpečné místo.
Ano, jeho budoucnost pro tentokrát zařadila zpětný chod a sevřená křídly letadla mířila k němu. Ten den před ním neprchala, tak, jak to obyčejně dělává, ten den se rozhodla, že se zpřítomní a setká se s ním. Nabízela se mu v podobě jeho dívky – až ji bude držet v rukou, bude držet v rukou i svůj osud. Nemusel kvůli tomu nijak měnit zákony času a prostoru, nebylo nutné otáčet hvězdami ve vesmírném motoru. Prý se to tak někdy stává, že se naše budoucnost náhle otočí a jde nám naproti, abychom ji snáz dostihli.
Hledání
Filozof si čelem klestí cestu trnitým houštím, kůže zamotaná do ostnatých větví se mu trhá jako papír. Opatrně překračuje spící hady, ale jeho krok je nejistý, neboť má oči zalité krví a hlava se mu točí pod náporem omamných vůní. Přitom by stačilo otočit a vrátit se zpět, vždyť trnitá hradba byla již proražena jeho vlastním čelem, při každém dalším ohlédnutí je toto pokušení silnější, nicméně nakonec se vždy pohne zase o něco kupředu, provázen vzdáleným smíchem těch, kdo jdou po silnici.
Konečně vyjde z houštiny a stane před chrámem. A rozpjatýma rukama se skácí na jeho vrata, ta se rozletí na obě strany, v chrámu to zaduní. Uvnitř stojí postarší páni ve smokinzích, ověšeni dámami v huňatých kožiších, a netrpělivě klepou vycházkovými holemi o studenou dlažbu. Nikdo nechápe, odkud se tu ten polonahý člověk vzal a proč je celý zamazaný krví. Tu jedna z dam zděšeně vykřikne a ukáže na les trnitých keřů, jejichž větve se dosud kývají, rozkymácené pohybem filozofova těla. Pán, který mu stojí nejblíže, se k němu skloní a hlasitě na něj zavolá: „Člověče, co vás to napadlo, vždyť jste sem mohl dojít po silnici!“
Filozof se s námahou posadí, zašpiněným rukávem si setře pot z čela, ohlédne se za sebe, aby ještě jednou spatřil stěnu trnitých keřů, v nichž nechal tolik cárů své kůže, a se zadumaným výrazem odrážejícím všechna ta léta utrpení, kdy byl na cestě, odvětí: „Já vím.“
Nevyčerpal se začínající autor „ponorem do hlubin“ už ve své první knize? Uvidíme. Rozhodně ale vykročil po spolehlivé, široké cestě připravené klasickými spisovateli 19. století. A tahle cesta se opět ukázala být pevným základem. Vyprávění se tváří nevinně, ale překvapí tím, co se na blogu neprozrazuje. Příběh i život a příběh života jako vějíř. A sympatický odkaz na Mistra a Markétku. Menšík pro účinek Bulgakovovy knihy použil slovo „uhranula“. Tušil Bulgakov kdysi, co napsal? Dialog o Bohu se i u Menšíka táhne celým příběhem.
A další řečnická otázka. Kde se v těch mladých spisovatelích bere ta obrovská schopnost empatie, vžívání do pocitů starých, zkušených a zkoušených lidí, jíž se vyznačují prvotiny P. Hůlové, K. Tučkové, J. Hájíčka atd. atd.? Nevzpomínám si, že by podobným rysem oplývaly knihy velkých autorů třeba i ve slavné meziválečné generaci. Nejspíš ti nejmladší vstřebali zkušenost „klasického“ 19. století (více formou) a zkušenost 20. století, pokud jde o prožívání a prociťování.
Ubíhající roky toho spoustu odnáší, zároveň však toho – snad aby člověk nezůstal civět s prázdnýma rukama – hodně přinášejí. Oloupily jej o mladistvé sny, darovaly mu zkušenosti. Oloupily jej o předky, darovaly mu následovníky. Čas prochází naším domem a bodře rozdává i to, o co nestojíme, zatímco do kapsy si strká různá vybavení našeho života. Nic není zadarmo. Ani ta smrt. A o to méně vykoupení.
Zdroj: Menšík, Radovan: Vedlejší pokoje, Knižní klub, Praha 2015
02.01.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 4