Neviditelný čert

Odpoledne před bouřkou mě rozbolela hlava. Pod okny se ozýval křik dětí, které prováděly svá každodenní alotria. Protože děti dávno vnímám jako přírodní živel, klidně ulehnu na gauč. Ale najednou jsem vyskočila tak rychle, jak bych to od sebe nikdy nečekala. Moje zlenivělá kostra přece dávno zapomněla, že něco podobného dokáže! Omyl. Když pár centimetrů od mého ucha spustí za zdí vrtačka, dějí se věci. Kam před tím ostrým, bolest vyvolávajícím rachotem utéct? To je ten problém – není kam!

Stella

Jen se ukázala travička zelená, už přihrčely sekačky a spásly ji. A protože se letos rozbláznily bílé i růžové sedmikrásky, rychle s nimi pryč, abychom si náhodou nezvykli! Na co? Na přirozenou tichou krásu, na vlezlost přírody, která je zadarmo, tím pádem podezřelá. Těm likvidačním mašinám to na zeleném palouku sluší víc než kytkám. Jsou lesklé a žluté. Každý musí uznat, že barevně ladí s auty, která parkují tam, kde ještě v zimě rostly zdravé borovice. Stromy na sídlištích jsou totiž přidrzlé a klidně shazují listí na asfalt, na beton, ba i na kapoty, a kromě toho na nich řvou ptáci. Který strom listí nemá, ten potměšile upouští jehličí. Kdo to jako má furt smetat a zametat?

Stromy, trávy a kytičky jsou zdrojem pylů a pyly působí potíže čím dál většímu počtu lidí. Nezřídka je tomu tak proto, že jsme si na pyl od dětství nezvykli, naopak jsme přijali za své nepřirozené pachy a výpary chemikálií. K tomu místo silic vdechujeme prach, a důsledkem je potácení v bludném kruhu oslabené imunity.

A ti ptáci? Opravdu řvou. Dříve takový výraz v souvislosti s malými opeřenci nikoho nenapadl. (Vsadím se, že za to může Ivan Mládek.) Zatímco pro někoho jejich ranní zpívání znamená úlevu po probdělé noci, pro jiného už je to tak nezvyklá věc, že ji odmítá přijmout jako normální. Jako běžnou součást našeho spolužití s jinými tvory. Neboť my se sbližujeme se stroji.

V zimě ptáci mlčí. Ale tichá zima? Jakmile v prosinci spadne první dlouho očekávaná vločka, už startují frézy a sypače. Berou to po sídlištích kolem dokola a starají se, abychom neuklouzli. Samo o sobě je to chvályhodné, ale – znáte ještě, jak vrže sníh pod nohama? Do školy a do práce jsme kdysi chodili bez úrazu ve sněhu a v mrazech Sníh obvykle za pár hodin roztaje, ale sůl působí dál. Kde zůstali hledači zaměstnání s hrably a lopatami? Kolik pohonných hmot by se ušetřilo jen na úklidu chodníků! Také by ubylo zbytečného hluku. Dnes přece není problém svolat mobilem příslušné uchazeče o sezónní práce. Pro některé městské části by mohli trvale zajišťovat úklid právě zdraví nezaměstnaní. Lidskou fyzickou silou. Od půlnoci by nás nebudil hluk motorů. Vždyť motory nás provázejí od rána do večera, ve svátek, jako v pátek.

Předcházející text jsem psala včera, kdy kolem domů rejdily dvě velké sekačky. Dnešního rána jsem nevěřila vlastním očím ani vlastním brýlím. Z kuchyňského okna vidím, že se chystá řádit bojůvka osmi mladých mužů s menšími sekačkami, s „vysavačem exkrementů a drobného odpadu,“ se „strojem na odstranění plevele.“ Ještě mají takové odfukovadlo, kterým posečenou trávu nasměrovávají na jednu hromadu. (Na podzim se tímto obráceným „vysavačem“ uklízí listí i z trávníků. Kdepak hrábě.) Čím menší mašina, tím hrozivější pazvuky.

Další chlapec už chemikálií postřikuje okraje chodníků, aby se tráva nešířila, kam nemá. Také tu stojí auto, které odveze nashromážděný odpad. Opět – před hlukem není úniku po celé dlouhé hodiny. Jsou vůbec takto prováděné práce ekonomicky únosné? (Když si pražská čtvrť stěžuje, že na úklid po psech dá ročně víc než 3 miliony – neděje se někde velká chyba?)

K tomu připočtěme, že se zateplují paneláky. Jistěže ne najednou. Takže už několikátým rokem po našem sídlišti hučí a vyje míchačka, vrtačky – no, ani ty zrovna nezpívají. Vyměňují se okna, předělávají se balkony, pokládá se zámková dlažba (existuje nějaká s menší trvanlivostí?). Nic z toho není žádný tichoučký proces. Opravují se vchody, rozšiřuje se parkoviště, prořezávají se keře. Před rachotem a kvílením není úniku.

Až bude globální oteplení vystřídáno globálním ochlazením, ochlazení nás zastihne připravené. Škoda, že poté, kdy celou republiku (Czechia) olepíme, natřeme a pomalujeme, kompletně odizolujeme, nějací vrabci, žluny a strakapoudi vyďobou ten nesmyslný polystyrén, ten datlí popcorn. (Který navíc kondenzuje páru ve stěně.) Ale i na vyřešení ptačího problému už je na internetu návod. Nabízí několik způsobů ochrany našich oplácaných chaloupek. Nejvíc se mi líbí, že doporučuje také střílení. Je takové víceúčelové. Škoda, že tou dobou už majitelé stavebních a strojírenských firem budou trvale usídleni na vzdálených prosluněných ostrovech.

Leccos v těch krásných časech ještě uvidíme, ale neuslyšíme nic. Možná by se nabízelo řešení, jak se bránit před dnešním všudypřítomným hlukem: kdeco betonujeme, mohli bychom si zabetonovat také uši. Hluk totiž prokazatelně působí zvýšení tlaku, stahování cév, zvyšuje adrenalin. Vyvolává deprese, agresivitu, únavu. Kdysi proklamované „Ticho léčí“ nám už nic neříká.

Hodně se staráme o to, co je vidět, málo o to, co je slyšet. Deprimující je i samotné bydlení v panelákovém bytě bez zvukové izolace, zvlášť při soudobé rekonstrukční mánii.

Sluch je prý poslední fungující smysl člověka odcházejícího z tohoto světa. Ale nějaký podstatnější smysl jsme vytrousili uprostřed života. Možná jsme ani nepostřehli, že ho vzal s sebou „samosběrný zametací a mycí vůz“.

21.04.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 11