Neviditelný čert

„Původcem myšlenky je člověk, a myšlenky proto jsou – na rozdíl od nespočetného množství jednotlivostí, z nichž se náš vesmír skládá – zřídkakdy naprosto dokonalé. Je do nich nevyhnutelně vpečetěna lidská křehkost – mohou být ubohé i velkolepé. Toto je příběh velkolepé myšlenky.

Pro lidi, o nichž příběh vypráví, to však byla víc než jen myšlenka: byl to prostor jejich bytí. Neboť tato myšlenka, jak už se to občas stává, zbloudila a pokřivila běh jejich životů.“ (Non-Stop)

Lucifer

Katolická církev, která se koncem šedesátých let minulého století ústy papeže Pavla VI. prohlásila za jedinou skutečnou církev, jedinou držitelku a hlasatelku neomylné pravdy, jež jediná ukazuje cestu ke spáse, nevynechala ve své dvoutisícileté historii jedinou příležitost, aby své věřící s veškerou vynalézavostí klamala a obelhávala. Ve své Dogmatické konstituci prohlásila, že bible vychází od Boha, že je ve všech svých částech svatá, jelikož byly sepsány působením „Ducha svatého“, a tudíž je zcela pravdivá a neomylná. Realita však vypadá docela jinak – jak by musel na rovinu přiznat každý teolog znalý vnitřních poměrů a mající pocit odpovědnosti. V dějinách církve (neoficiálních) se dá najít řada temných míst, které se k obrazu náboženství „inspirovaného Duchem svatým“ jaksi příliš nehodí.

Především je třeba říct, že k Novému zákonu, jenž stojí u kolébky křesťanství, neexistují žádné původní texty. Pouze opisy, které všechny vznikly mezi čtvrtým a desátým stoletím našeho letopočtu. Každá mladší verze se přitom vždy trochu liší od té předchozí, starší. Navíc si text na mnoha místech protiřečí a každý zpracovatel ho trochu přizpůsobil potřebám své doby. Dokonce i líčení tak závažné události, jakou bylo Ježíšovo zajetí, odsouzení a ukřižování, podávají evangelisté Jan, Lukáš, Marek a Matouš ve významných bodech odlišně.

Johann Lehmann, v tomto směru velmi erudovaný odborník, který se podílel na překladu jednoho moderního vydání bible, řekl: „Evangelisté jsou interpreti, nikoli životopisci. Oni neobjasňovali, co s odstupem generací potemnělo, ale zatemnili, co ještě vypadalo jasné. Oni dějiny nepsali, oni dějiny dělali. A nechtěli referovat, ale napravovat.“

A teolog dr. Robert Kehl prohlašuje zcela upřímně a bez emocí: „Mnozí z těch, kdo bezvýhradně věří v bibli …, nevědí – a většinou ani nechtějí vědět –, že první křesťané dlouhou dobu neměli kromě Starého zákona žádné Písmo; že v době prvních křesťanů nebyl ustálen dokonce ani starozákonní kánon. Nový zákon byl zaznamenáván jen velice pomalu a na to, že by se za Písmo svaté měly pokládat i novozákonní spisy, dlouhou dobu nikdo ani nepomyslel; že se teprve v průběhu času stalo zvykem předčítat tyto spisy na shromáždění, že však nikdo tehdy nezamýšlel postavit je na roveň Starému zákonu.“

Největší podvodné manipulace s textem Nového zákona se započaly na koncilech – shromážděních církevních arcipastýřů, na nichž se projednávaly důležité církevní otázky a záležitosti. Na setkání prvních pěti ekumenických (tedy týkajících se celé křesťanské církve) koncilů byly nastaveny výhybky pro obsah a organizaci tehdy ještě mladého náboženství. Byly definovány články víry, jež si dodnes uchovaly svůj dogmatický charakter.

První koncil v Níkaii (325 n. l.) svolal římský císař Konstantin I. Veliký, který byl po celý život de facto „pohanem“, pokřtít se nechal teprve na úmrtním loži. Až do posledního okamžiku svého života byl přívržencem slunečního kultu staroperského boha Mithry a na mincích Byzantské říše byl zpodobňován a uctíván jako „neporazitelné slunce“. Konstantin nebyl nijak zvlášť útlocitný – alespoň ne vůči svým bližním. Vydal například nařízení, podle něhož se mělo otrokům, kteří byli přistiženi při krádeži jídla nebo jiných domácích potřeb, nalít do hrdla tekuté olovo. A v této jistě velmi nekřesťanské zálibě pokračoval i v jiných směrech.

Tento vpravdě „Kristův člověk“ přinutil shromážděné církevní hodnostáře – předtím jim dal nedvojsmyslně na srozuměnou, že jeho vůle je církevním zákonem – uznat, že Bůh a Ježíš jsou téže podstaty, a z toho závěru učinil církevní dogma. V této souvislosti je třeba zmínit „konstantinovskou donaci“ z roku 315, v níž se prý Konstantin z vděčnosti za to, že ho papež Silvestr I. vyléčil z malomocenství, přenechal jemu a všem budoucím papežům vládu nad Římem, celou Itálií a římskými provinciemi ve východním Středomoří. Kdo by se pokusil tuto vládu svrhnout, tomu hrozilo, že se bude „smažit v tom nejhlubším pekle“. Šest století se papežové čile oháněli touto „Donatio Constantini“, aby zdůvodnili svou vůdčí roli v křesťanském světě. Teprve velký církevní učenec Mikuláš Kusánský odhalil, že listina je podvrh, který vznikl nejspíš někdy kolem roku 760.

Druhý koncil v Konstantinopoli svolal císař, poslední panovník celého římského impéria, Theodosius I. Ani on nebyl v zacházení s přáteli i odpůrci žádná citlivka. Lid zatěžoval nesnesitelnými daněmi, aby mohl financovat svůj nákladný dvůr. Dávky byly vymáhány brutálně a neúprosně. Jako zvláštní „atrakci“ dal roku 390 na stadionu v Soluni v bezpříkladné krvavé lázni zmasakrovat sedm tisíc občanů, kteří proti němu povstali. Pod Theodosiovou záštitou ekumenický koncil rozhodl o boží trojjedinosti: K Bohu Otci a Ježíšovi přidal – tak trochu jako „třetího do spolku (mariáše)“ – ještě Ducha svatého. Z tohoto učení o Nejsvětější Trojici, jak ho přijal konstantinopolský koncil, čerpá katolická církev dodnes.

Třetí ekumenický koncil se konal roku 431 v Efezu. Římská říše se mezitím rozdělila na dva celky, takže patronát nad tímto shromážděním převzali společně západořímský císař Valentinianus III. a jeho východořímský kolega v úřadě Theodosius II. Oba spojoval výrazný sklon k obzvlášť výstřednímu způsobu života – dnes bychom je označili za playboye či požitkáře. Vážnější světské či dokonce duchovní záležitosti je nezajímaly ani náhodou, takže se není čemu divit, že se na tomto koncilu téměř neukázali. Nejspíš měli na práci něco mnohem příjemnějšího, což se ale kupodivu svým způsobem odrazilo na hlavním závěru tohoto koncilu. Koncil v Efezu rozhodl o náboženském uctívání Marie jako Matky Boží a Svatá rodina byla definitivně kompletní.

Čtvrtý koncil v Chalkedonu roku 451 byl sice formálně svolán císařem Marcianem, ve skutečnosti však otěže pevně třímala jeho manželka Pulcheria, sestra Theodosia II. Na tomto koncilu vyhlásil papež Lev I. Dogma o dvojí přirozenosti Ježíšově, v němž se „nesmíšeně a neoddělitelně“ spojuje jeho božská i lidská podstata. Navíc zde byla papeži svěřena péče o jednotu víry proti všem možným zásahům. Od toho už byl jen krůček k učení o papežské neomylnosti.

Pátý ekumenický koncil se konal roku 553 opět v Konstantinopoli. Svolal ho východořímský císař Justinianus I., krvelačný despota, jehož překonávala už jen jeho manželka a spoluvládkyně Theodora. Ta nemilosrdně vyhlazoval vše, co považovala za pohanské. Přítomní biskupové se jako pouhé loutky v rukou obou tyranů – však také shromáždění později vešlo do dějin církve pod názvem „aklamační“ – podřizovali mocenským zájmům císařského páru. Vydávali kruté a nemilosrdné „zákony proti kacířům“. Jako „kacíř“ byl pronásledován každý, kdo zpochybňoval vyhlášená církevní dogmata – takový člověk byl bez milosti popraven a jeho majetek připadl státu.

Luciferův „šestý ekumenický“ závěr:

Původní křesťané neměli bezpochyby s těmihle zhůvěřilostmi nic společného. Vždy, když se objeví nějaká zajímavá myšlenka, k níž se lidé začínají obracet, protože v jejím uskutečnění ucítí něco vznešenějšího, okamžitě se toho chopí ta nejhorší lůza, která v tom ucítí příležitost ke svému přízemnímu obohacení.

Zdroj: Hartwig Hausdorf – Tajemná historie (Co nám historikové zamlčují)

07.05.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 5