Kdyby někdo slyšel mou kamarádku, pomyslel by si, že i ten poslední bezdomovec je vedle ní hotový král. Protože: ona nemá vůbec žádný boty. Ona nemá vůbec žádnej kabát. Ona dokonce nemá vůbec co na sebe. Ba, co víc – a tady je ten největší rozdíl mezi ní a lidmi nocujícími pod mostem – ona nemá vůbec žádnou tašku. Ona si zkrátka musí každý týden koupit aspoň něco z toho. (Jak vypadají její skříně, to je zase jiná kapitola.) A ještě jeden rozdíl: „lidi s igelitkou“ o svém hmotném nedostatku neinformují široké okolí. Zřejmě ho nepovažují za přednost, nebo ho nepociťují.
Stella
Na refrén z lamentací mé kamarádky jsem si vzpomněla ve chvíli, kdy jsem vyndávala z tašky olej, brambory, rohlíky a televizní ovladač, který jsem před odchodem vyměnila za ovladač rádia, který jsem do tašky uložila místo mobilu. (A ještě jednou „který, které“: ovladače, které už dobře znají ledničku zevnitř. Ale za to už si ani nenadávám, patří to k mému životu. Důležité je, že vím, kde je hledat.)
Spíš mě teď zajímá ta taška. Taška jako taková vůbec. Je totiž jednou z věcí, která mi padne do oka, když sleduju televizní reportáže nebo cestopisy. Proč zrovna taková banalita, vysvětlím později. Patřím totiž k divákům, kteří spokojeně sedí před obrazovkou a neotřese jimi hladomor ani korupce, ani náhlé náboženské prozření pornohvězdy, protože tohle zkrátka neberu na vědomí. Hlavně my ženy věnujeme pozornost tomu, co uniká našim protějškům chrlícím vedle nás kletby kvůli volebním preferencím. Já například každý večer znovu přepočítávám zuby nejkrásnější moderátorky. Pořád se nemůžu dobrat výsledku, a to je nevidím všechny. Nebo přemýšlím, jak dlouho dnes plakaly hlasatelky veřejnoprávní televize, když je oblékaly do pracovního oděvu. Používají poté nějaký Visin? O injekcích na uklidnění nepochybuji.
A k těm detailům, pro které „nevidím les“, patří také toto: V reportážích z celého světa, od sibiřských kmenů přes tichomořské ostrovy, po Kapské Město a indiánská tržiště – všude by se člověk cítil jako doma, a to jen kvůli kostkovaným čínským taškám. Ty považuji za prokazatelnější důkaz globalizace, než jakými jsou internet, AIDS a finanční krize. Staly se skutečným fenoménem. Vysvětlení je jednoduché. Ty tašky jsou lehoučké. Dobře skladné. Jen tak se neprotrhnou. Pojmou maximum věcí, a když se takové zavazadlo poškodí, nemusíte litovat, protože jsou velmi laciné. Vyrábějí se v různých velikostech. Představuji si, jak se jich nekonečné proudy řinou z výroben říše středu do všech světa stran. Zkrátka – ty tašky už svět ovládly, symboliku v tom raději nehledejme. Jen do divadla se ještě nenosí, ale, co není, může být, v době, kdy jsou už společensky přijatelné i tepláky. Pokud jde o eleganci při nakupování, tu prostě jednou nechme doma, důležité je, že taška je lehčí než nákup. A nejen to. Pozoruhodné použití tašky s kostičkami jsem našla zde: Jako výtah pro orly posloužila taška z Číny.
Tašky (a kabelky) charakterizují majitele stejně, jako oblékání a úprava zevnějšku. Co nosí ženy v kabelkách, o tom už se napsalo hodně. Obsah tašek a taštiček je zkrátka vypovídající. (Pomiňme klasické: kudlu, koťátka, chlebové kůrky a koníky z marcipánu. Ale buďme spravedliví. Babička Magdalena Novotná neměla čínskou tašku a věci vnoučatům přivezla v kapsáři, v pytlíku, v mošince a v košíku. Májová koťátka tedy nesesypala dohromady s růžencem. Nemluvě o tom, že se přistěhovala s truhlou.) Při náhlém vnuknutí přebrat obsah kabelky člověk přistihne sám sebe při melancholickém vzpomínání, když vytahuje jízdenky, účtenky… Dlouho hledaný prstýnek. Zkrátka kabelka je zavazadýlko – pokladnice. Kabelka dnešního typu prý existuje od poloviny 19. století. Na obrazech ze starší doby tak vidíme jenom váčky a měšce přivázané k opaskům. Kapsy jsou, kupodivu, poměrně mladá záležitost.
Potřeba nejrůznějších zavazadel přišla s rozvojem železnice. A tak máme kufry (arabské al-kufr), batohy, aktovky, cestovní kabely. Zřekli jsme se krabic na klobouky, škoda krabic i klobouků. Dnešní tolik praktická věc jako taška na kolečkách se objevila bůhvíproč teprve nedávno. O významu každé z těchto užitečných pomůcek svědčí, že mají svá hesla v encyklopedii. Určitě stojí za přečtení např. povídání o síťovce.
Taška, zavazadlo. Taková všední věc. Ale je jasné, že v každé době odráží společenské postavení. Například nůše a loktuše odjakživa patřily jen k mozolnaté venkovance. Zato nezřízená touha po kabelkách jako symbolu hamižnosti a manipulace mužským světem dokáže změnit lidské osudy i složení státní instituce. Ve zdravé společnosti by taková nenasytnost měla být odměněna žebráckou mošnou (Měl tatíček tři dcery – sotorek).
Jako zaměstnaná žena jsem se po práci něco navláčela těžkých nákupních tašek! Přišel čas, aby mi ten intenzivní zájem tašky vrátily. Proto jsem si koupila taštičkovou matraci. Ta se chuděra prohne a pronese! Snad proto je v ní taštiček rovnou 400. Ať se snaží. Jsou takové skoro duté, mám obavy, odkud asi vzešel ten recept, ta technologie…
23.05.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 21