Neviditelný čert

Prezentovat se jako blbec bývá za jistých okolností docela legrace, jež vás může i obohatit. Nezřídka tady vystupuji jako přísný a dostatečně na hlavu padlý anděl, ten nejvyšší, což některé nemlčenlivé někdy vede k tomu, že do mě šťouchají jako tágo do kulečníkové koule. Může se někdy zdát, že mě to dožere – ale to je povětšinou jenom zdání –, což tága kvitují buď záporně a odeberou se do věčných lovišť, nebo kladně a přiloží pod kotel. Oheň na střeše bývá někdy až neuvěřitelně legrační. Na blbce si hráli třeba Laurel a Hardy – první dělal hloupého blbce, druhý chytrého, takže se efektivně doplňovali –, což jim vynášelo docela solidní příjem. Poslední neděli jsem byl za blba dvakrát. Nejdříve jsem sehrál Laurela, potom Hardyho.

Lucifer

Předposlední neděli jsem byl navštívit prodejnu OBI, jež se nachází na území Ruzyně. Důvod této pro nejvyššího padlého anděla dosud tak nezvyklé návštěvy byl dezolátní stav bakelitové kliky na dveřích do koupelny. A teď udělám takovou typicky luciferovskou odbočkovou piruetu:

V posledním čase začal můj životní proces nabírat jakoby úplně jiný kurs. Stal jsem se padlým andělem už podruhé. Spadl jsem ze svých vědecko-filosofických, básnických, pohádkových a všelijak jinak podobně vznešených obláčků na tvrdou zem. Ono se to ve skutečnosti klubalo už nějaký ten rok, ale v posledních měsících či skoro týdnech to nabralo střemhlavý let. Ano, musím se zabývat velmi přízemními věcmi. Kupříkladu starat se o provoz svého bytu. Byly doby, kdy jsem něco takového dělal – nejsem humanitní vzdělanec – ale v posledních letech jsem tak nějak odplul na svoje obláčky v blankytu. Kdybych byl multimilionář, na všechny tyhle otravné a čas k plodné tvůrčí činnosti užírající pragmatické přízemnosti bych si najal celou armádu schopných pracovníků. Jenže nejsem.

Nejdříve mě to silně deprimovalo. Postupně jsem si však začal uvědomovat, že to lze vnímat jako rekreační sport, během něhož se mohu psychicky dostatečně od této nevlídné činnosti odpoutat a ve své mysli tvořit to, co jsem byl zvyklý tvořit na svých obláčcích v blankytu. Tři mouchy jednou ranou: technická údržba, tělesná údržba, duchovní údržba. Dokonalost samá a nepotřebuji k ní miliardy penízků. – Konec odbočkové piruety.

Vyrazil jsem tedy do OBI, jenže jsem si nezkontroloval rozteč mezi klikou a klíčem. Chvíli jsem v OBI bloumal, rozhlížel se kolem jako v umělecké galerii, všude kolem ležely či visely ty velmi užitečné věci, a pak jsem narazil na kování dveří. Přivolal jsem odborně obslužného pracovníka a začali jsme diskutovat, co bych si měl odtud placeným způsobem uzmout. Problémem byla ta rozteč. Bylo mi navrženo, abych si vzal kování, které nemá rozteč – klika a otvor pro klíč zvlášť. Učinil jsem tak, ale doma jsem zjistil, že nainstalovat toto kování bez rozteče na dveře koupelny je značně složité a za situace mého technického zázemí téměř nemožné.

Poslední neděli jsem vyrazil do onoho či oné OBI s předpokladem, že kování dveří bez rozteče vyměním za kování s roztečí, která mě už byla známa. Jenže jsem to nedomyslel, což se mi v těchto případech v poslední době stává, jelikož jsem rozjetý jako buldozer a chci ty věci řešit okamžitě a střelhbitě. Takže namířit a pal, bez ohledu na to, čím jsem tu pušku naládoval. Ne vždy se ihned trefím, ale nakonec se trefím do všeho. A do čeho se netrefím, tak mi to nakonec nechybí, ovšem těch trefených věcí dosáhnu rychleji a efektivněji, než kdybych nad jejich dosažením hluboce dumal. To je ta tvrdá realita.

Do OBI jsem dorazil s krabicí dveřního kování bez rozteče a ve svém buldozerovém návalu jsem učinil něco, co ze mne udělalo blbce. Dal jsem si tu krabici, v níž byla i účtenka, do košíku a vyrazil na obhlídku. Předpokládal jsem, že cena kování dveří bez rozteče by mohla být nižší, a tak jsem kroužil kolem regálů, jestli bych nenašel něco užitečného, čím bych tu cenu mohl přinejmenším srovnat. Nevím, jestli správně, ale předpokládal jsem, že když k té výměně přistoupí, nebudou mít nutkání mi nějaký ten peníz vracet. Taktéž jsem chtěl působit jako solidní zákazník. Nakonec jsem však zapůsobil jako blbec.

Po prohlídce regálů, kdy jsem na nic kloudného nepřišel, jsem si opět přivolal odbornou obsluhu a začal vyjednávat výměnnou záležitost. Šlo to docela dobře až po příchod k reklamačnímu pultu. Tam se nacházela velmi přísná a perfektně vyškolená reklamační pracovnice, která se nenechala jen tak opít rohlíkem – v tomto případě klikou. Nejdříve jsem vůbec nechápal, která bije, když ta reklamační ženština začala procesu výměny klik házet nohy pod klíč – což se dá vysvětlit tím, že jsem se nacházel ve stavu blbce. Vysvětloval jsem jí, že v krabičce je kromě dotyčného zboží i účtenka, ale ona se tvářila, že bych se mohl snažit namazat její kliku a domáhala se na dálku bezpečnostních pracovníků, aby zkontrolovali záběry z kamer během poslední necelé hodiny, kdy jsem bloumal po prodejně. Nakonec se vše vyjasnilo a já odešel s o padesát korun dražší klikou a klíčem v jednom kovaném balení.

Ještě před odchodem jsem jí říkal, že jsem zvyklý vcházet do Alberta v Galerii Butovice se zbožím, které jsem koupil v jiném obchodě butovické Galerie, jež se nachází v igelitovém pytlíku se značkou a účtenkou oné prodejny, a nikdy jsem s tím neměl problém. Řekla mi, že všude to může být jiné, ale v OBI se přínos jakéhokoli zboží do prodejny musí předem hlásit.

Až teprve v pondělí při cestě do svého pracovního ústavu jsem si uvědomil, jaký že jsem to byl blbec. Představte si, že si tam něco koupím a pak to přijdu reklamovat v touze po výměně za něco podobného, ale funkčnějšího. Vtip je v tom, že přijdu bez onoho předmětu, pouze s účtenkou. Z regálu vytáhnu totéž, trošku to prohrabu, zavolám obsluhu a výměna se ziskem může začít.

Ještě v onu neděli jsem zamířil doplnit své zásoby do butovické Galerie. Naprázdno, tu kliku s klíčovou dírkou jsem odložil doma. Vejdu na plac, a co nevidím. Manželé s chodícím dítětem, které do sebe cpalo kus pečiva (rohlíku). Projevil jsem zájem a zeptal se, kde tady zadarmo nabízí pečivo, popřípadě něco k pití atd. Anebo když ne zadarmo, tak jak se to tady na place platí. Měli z toho srandu, jelikož mě ještě nepovažovali za Hardyho. Asi dlouhé vedení.

Nechal jsem to plavat a se svým nákupním vozíkem odplaval o kus dál. Jenže za chvíli jsem za sebou uslyšel dusot jakoby slona. Byl to ten poněkud objemnější tatínek, než jsem já, a tvářil se velmi naštvaně. Křikl na mě, že konečně pochopil, která mi bije a že ten rohlík či housku si jeho dítě přineslo z automobilu. Asi trpělo kontinuálním hladem. Zapůsobil jsem svým obvyklým luciferovsky zklidňujícím dojmem, že jako všechno je v pohodě, akorát jsem se nedávno dočetl, že jakýsi muž z Olomoucka „vyžral“ 39 obchodů a že si někdy nejsem jistý, jestli lidi v supermarketech žerou jen to, co si do nich přinesli bez ohlášky, anebo se pasou přímo na jejich regálech, někdy bez dohlášky. Byl jsem Hardy na plný výkon a ten taťka byl na hadry.

14.06.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 7