Lidové noviny přinesly v pátek 17. června 2016 stať Ondřeje Horáka Svobodná česká literatura vyklidila pozice. Zamyšlení se zabývá důvody, proč se současní autoři neřadí k předním světovým spisovatelům. O. Horák si je vědom toho, že příčiny stavu jsou také mimoestetické. Ale i tak bychom za poslední čtvrtstoletí sotva našli dílo něčím objevné. Zatím čekáme na jedince, který překročí mez solidní průměrnosti. Dobrých domácích knih je dost, ale na veledílo si doba musí počkat. Neuzraje každý den a také potřebuje úrodnou půdu. Zvláštností takové úrodné půdy je to, že připomíná vyprahlý úhor. Neboť i zde platí stará pravda, že nejlepší věci vznikají pod tlakem. Pod tlakem nepříznivých okolností, nikoli pod tlakem společenské objednávky. Zdá se přitom, že nikdy u nás nežilo tolik spisovatelů nebo psavců jako dnes. Českou příchylnost k psaní už kdysi postřehl Karel Havlíček (z Borové u Přibyslavi), když řekl, že u nás je z dopuštění Božího každý vlastenec spisovatelem. Nakonec, vydat knihu může každý, viz internetové návody. (Pokřtít! Včas!)
Stella
Přelévaná realita
Daniela Hodrová je autorka, která má své spolehlivé místo v domácí i zahraniční literatuře už pěknou řádku let. Známější je ovšem její mladší kolegyně z bratrského (a většího) Polska. Olga Tokarczuková se dívá na svět podobnýma očima. Obě spisovatelky mají k sobě blízko, možná je to dáno i sdílenou uhranutostí C. G. Jungem. Zatímco Tokarczuková tišeji a smířlivěji vstřebává svět, Hodrová tu kráčí, tu pobíhá po pražských ulicích a náměstích. Neustále se vrací k olšanskému hřbitovu, přitahována jak vzpomínkami na dětství prožité v jeho blízkosti, tak silným magnetismem místa přebývání neživých. Bloudí sem a tam, v chůzi se zaplétá do nitek a pavučin poletujících vzduchem, některé ji vedou k Giordanu Brunovi, další ke Komenskému nebo k Rudolfu Steinerovi, jiné k postavám z mýtů křesťanských i nekřesťanských, v chlebnikovovském nadstátí potkává ty, kdo utvářeli její vnitřní svět.
Přebírá vlákna, splétá z nich obrazce, dívá se přes ně na svět jako přes dětskou „přebíračku“, zaklání a otáčí hlavu, aby spatřila, jak se věci jeví z jiného úhlu. I kdyby se snažila sebevíc, přelévají se jí před očima hladiny odrážející stále stejný obraz stále stejného světa, všechny spojuje jen dlouhý a nezvratný proces umírání. Roviny se prolínají a splývají, aby se zase rozdělily a potom propluly jedna skrz druhou. Jenom na krátký okamžik se ustálí, jako by chtěly navodit dojem, že svět je pořád týž, ale pak se posměšný kolotoč formování a prolínání začne točit znovu. V ornamentech z přebíračkových provázků se ovšemže také dělají uzlíky a najednou probleskne poznání, proč se spisovatelka v dětství schovávala u děr zvaných Zmijovky, když Jungova milenka skončila život ve Zmijovce, ale v jiné, hodně daleko odtud. A proč se spisovatelce na oněch pražských místech zjevují postavy židovských dětí, které se tady kdysi proháněly.
Hodrová má doma víc vesmíru než Tokarczuková. (Kosmos se zpravidla ukrývá ve světlíku jejího bytu.) Nejen, že se autorka lehce ocitá v různých epochách, kde se potkává se slavnými lidmi, ale také se snaží dávno zemřelým ulehčit jejich osud. Za války doprovází Sabinu Spielreinovou do Zmijí rokle, místa její popravy u Rostova na Donu. Osudová láska C. G. Junga přechází do jiného světa, právě když její bývalý milenec studuje alchymistické symboly, v té chvíli Merkuria-Herma, který stojí na počátku i na konci. Hodrová se snaží Sabině odchod usnadnit, stejně, jako jej v reálném životě ulehčuje básnířce a překladatelce Bohumile Grögerové a ilustrátorce jejího díla, Adrieně Šimotové. Pokud jsou i věty Daniely Hodrové točité, pak ona sama pomalu vrůstá nohama do podlahy vybetonované umíráním. Někdy se zdá, jako by byla přímo povolána podat svědectví o odcházení (neodcházení).
Z alchymistického kotle (Daniela Hodrová: Točité věty):
Jako aztécký čas běžím dopředu a vracím se, mezitím se však, stejně jako ve snu, místa změnila k nepoznání, nelze se na ně vrátit, hotel, to prozatímní bydliště, jehož jméno ani adresu neznám, nikdy
si jméno hotelu nezapamatuji, možná je to jméno ztracené vlasti, do níž se toužím vrátit, hotel ani vlast nepoznávám, protože se mezitím cestou změnily. Nemám plášť ani boty, stěžuje si na nepřízeň osudu Ludmila Macešková alias básník Jan Kameník… stejně si posteskne v dopise B. N., tak ji označuje Bohunka, ale i Ludmila, také já se jména spisovatelky, dokonce i iniciál ostýchám…
…v mlčení spočívá podle Kierkegaarda bída a úzkost, její i moje, co když však slovy, hromaděním, kupením slov odsouváme a zakrýváme to podstatné, které stále zůstává nevysloveno, ba nerozpoznáno, kdybychom však nevynechávaly, nebylo by dílo nikdy dopsáno, stejně vlastně nebude…
Vypadalo to, že se les ustavičně přeskupuje a proměňuje, že je našimi cestami postupně a donekonečna odhalován, stejně jako lidské bytí, které není ničím hotovým a prostě konstatovatelným, nýbrž je něčím, co je třeba nést a nasadit, čeho se je třeba někdy i vzdát a co je třeba vydat, ne-li tak, jako to učinil mládenec, když vstoupil u Národního muzea do pece ohnivé…
...sotva se šátek dotkne podlahy, pod kterou stále hlasitěji probublává olšanský pramen nebo už ponorná řeka neboli punkva, vypučí z něj vlčí máky, ne, rostou z něj stromy, pokoj se rázem promění v Jelení příkop, kráčí tudy Franz K., dlouhou procházku už potřeboval jako sůl… najednou zaslechne medvědí řvaní a pak už je vidí, Máša a Máša, tak se medvědi, kteří pluli na stejné lodi z Vladivostoku jako Bohunčin tatínek, jmenují, jsou docela blízko…
...skládka se z jedné strany mění, z druhé rozevírá tlamu pekelnou, chvílemi se bořím do bahna u Jungovy věže, chvílemi kloužu po příkrém svahu s Dantem… na záchodě, kde visí Labyrint světa a ze světlíku doléhá jednolitý a nepřestajný hukot vesmíru… pode mnou bude s halasem procházet masopustní průvod, mezi maskami budou poskakovat a pištět harlekýni a smrtky…
...souhlasím s tím, že věta jako projekt, jako událost, nebo dokonce příběh, je celek, který sám v sobě obsahuje, snad znovu tvoří zákony vlastní organizace… Když větu tvořím, zdá se, že přitom zároveň působí i onen živoucí řád slov… neosobní život Logu, ocitám se v jeho moci… věta jako část, která se stejně jako svět a člověk vydělila z prajednoty, se v určitém okamžiku… obrací, činí obrat, epistrofé, vrací se tak jako svět k prajednotě, někdy se k ní vleče, procházejíc peripetiemi události, skupin slov, obracení může být pozvolné, jindy se k ní řítí a strhává všechno s sebou. Voda je ještě milosrdná, povzdechne si učitel národů…
Prázdno, jak říkají dnes kosmologové, je nabité energií, kvantovou pěnou, jakýmsi bublajícím vroucím vakuem, z něhož se rodí částice, prokmitávají z nicoty do existence a zase z nicoty vyvstávají a zase do ní celé světy propadají… A neděje se něco podobného s mými větami?
Ne. Tvé věty se přelévají ve vlnách.
Tekuté písky
V posledních příspěvcích se na stránkách tohoto blogu objevilo povídání o C. G. Jungovi a poté vyšla báseň na téma sedmi nejtěžších hříchů. Jung by se hodně zaradoval, kdyby věděl, že se autorka tohoto článku právě chystala vrátit knihu Daniely Hodrové bez přečtení, když najednou při listování (u světlíku) její zrak padl na zmínky o Věži, Sabině, Božské komedii. Takže setrvala nad knihou díky předchozímu načerpání příslušných vědomostí. Ona se totiž Daniela Hodrová dopouští onoho hříchu obžerství, hromadění, sbírání. Je tak obtížena znalostmi, že čtení jejích, někdy spirálovitých, vět není nic jednoduchého. Jak tak spisovatelka prochází Prahou, určitě občas na Karlově náměstí míjí pomník Alžběty Pechové neboli Elišky Krásnohorské (hrob na Olšanech).
Ty dvě by se pustily do křížku, pokud by ovšem zapomněly na „točitou propast“ (Hodrová) času. Krásnohorská se hodně zlobila na autory, u nichž nenacházela optimistický, jasný cíl výpovědi. Pochybnosti o světě a individuální výlučnost je podle ní nutné překonat ve jménu něčeho obecnějšího. Její ideál byl jasný. Vychovávat, napomáhat růstu mravnosti, najít pozitivní vztah k běžnému životu, ukazovat cestu k jednotě ve smyslu národním. Autoři světového jména už byli tou dobou někde jinde… Ale diskuse nad smyslem psaní neumlkly. Následující století nelítostně zatřáslo se vším a otřáslo vším, v literatuře pak je dávno jasné, že platí ne CO, ale JAK (D. Mitchell). Výsledky exaktních vět se nemohou do světa krásných umění nepromítnout. Nicméně, sdělnost a přístupnost je pro čtenáře prvořadá, byť ocení, že rozbolavělý autor mu sám sebe předkládá se vší otevřeností. Ne každý pochopí, že právě dochází ke kypření jeho pohodlné mysli… Protože to čtenář nedopustí. On nechce být vždycky spolutvůrcem.
Roku 1902 reaguje Krásnohorská v časopise Osvěta na článek F. V. Krejčího Deset let mladé literatury statí Slovo o mladé generaci literární. F. V. Krejčí se pozastavuje nad tím, že poslední dobou nic významného v české literatuře nevzniklo. Krásnohorská se mimo jiné zabývá tzv. modernou a říká, že moderna přejde jako epidemie, protože její podstata je chorobná, a lidstvu se ještě nechce definitivně vymřít ani na modernu, ani na neštovice. A viní kritiku z toho, že právě ona není schopna ukázat mladé generaci, kudy ven z paběrkování Taina, Hennequina, Nietzscheho.
Literární noviny stály na počátku výše uvedeného textu, budou i na konci. Den poté, kdy v nich vyšla stať O. Horáka, pražský rodák a německý spisovatel Maxim Biller v rozhovoru Dory Kaprálové říká: „Možná proto mám rád literaturu v minulém čase, aby bylo jasno, že nejsme živě u toho, tady a teď, jelikož to přece vůbec nejde.“ (Vančurovské!) Jistě, literatura není jedna a literatura není život. A z těch Krejčím, ale i Krásnohorskou kritizovaných vyrostli velcí klasikové.
Zdroje:
24.06.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 5