O moci jako o nejsilnějším pudu bylo už napsáno mnoho. Právě tak o moci bezmocných a bezmoci mocných. O touze po ovládnutí druhého, o potřebě manipulovat jím. (Když to nejde jinde, tak aspoň v nejhlubším soukromí.) Canetti se zaměřil na moc jako na cestu k přežití. Z jeho pojednání je zřejmé, že touha po moci je zakódována jako jeden z projevů samotného života. Přežít za každou cenu! Ale bez nadání rozumem, bez morální brzdy…
Stella
Roku 1962 Canetti píše, že soudobá situace lidstva je natolik vážná, že není vyloučena nutnost brzkého řešení těch nejmučivějších otázek. Přitom všichni máme tendenci od současnosti utíkat co nejdál do budoucnosti. Nemáme totiž odvahu postavit se tváří tvář konkrétním, blízkým otázkám. Odrazuje nás nutnost na ně rychle odpovědět a podle toho jednat. Raději pořádáme dobrodružné výpravy ducha do vzdáleného budoucího světa a velkými gesty zastíráme slabost, která nás k takovým expedicím přivedla. My si totiž nechceme přiznat, že své současnosti nejspíš příliš nerozumíme.
Tato úvaha přivedla Canettiho k myšlence přežívání jako vysvětlení touhy po moci.
Z tohoto hlediska se lidé se dají rozdělit na stojící, sedící, ležící a mrtvé. Stojící člověk působí dojmem, že je samostatný a může o sobě rozhodovat. Sedící nemůže upadnout, a když vstane, ještě povyroste. Vyvolává pocit trvalosti. Ležícího nebereme vážně. Odzbrojil se. Mrtvý působí silně. Protože ve smrti je úplně všechno. Něčím skonem jsme zprvu otřeseni. Jako diváci mrtvého ze všeho nejdřív přijímáme a zemřelého konfrontujeme s naší vlastní smrtí. Tento zážitek je vlastní vyznavačům všech náboženství. Ale otřes pomine a my pocítíme zadostiučinění, protože umřel ten druhý. My jsme zůstali stát. Hrůza se změnila v uspokojení. Nad mrtvým máme takovou převahu, jaké se nám v žádné jiné chvíli nedostane. Máme i nepřiznaný pocit kořisti. Všemožně zastíráme stud. Nastrčili jsme mrtvého místo sebe, říká Canetti. Povyrostli jsme, uvnitř triumfujeme, ale žal sám nedovolí, abychom se přiznali (i sami sobě) k nejvnitřnějším pocitům. Konvence je zde naprosto nutná. Nedáváme najevo, že se radujeme z přežití, že jsme nad mrtvým získali moc.
Tento skrytý triumf se promění v triumf otevřený v situaci souboje.
Všechny národy mají příběhy o nezranitelných hrdinech. Ten, kdo víckrát zvítězí v souboji, získává přesvědčení o vlastní nezranitelnosti. Je obdivován pro okamžik, kdy stane nad poraženým. Svá vítězství shromažďuje. Pak může vést k vítězství vlastní kmen nebo národ. Pohled na tzv. primitivní národy vysvětlí, v čem je podstata výhodnosti podobných vítězství. U primitivních kultur je totiž triumf přiznáván a je legitimní. Válečník v Tichomoří zabíjí proto, aby získal mana mrtvého. Mana je nadpřirozená, nadosobní moc, která přechází z člověka na člověka. Čím víc zabitých, tím víc mana získává zabíjející. Teprve potom je opravdu statečný a silný. Síla se dá znásobit také tak, že část mrtvého těla válečník sní, že s sebou bude nosit jeho ruku, lebku, část výzbroje… Při pohledu na bojovníka ověšeného vysušenými končetinami každý pochopí, že vítěz je silný, a tedy – má moc.
V Austrálii nedochází k otevřenému střetu, naopak, bojovník krade člověku jeho osobního ducha. Nepřítele musí zabít potmě, protože duch ho nesmí spatřit. Duch pak přejde do těla vítěze a slouží mu. Dojde i k tomu, že se vrah fyzicky zvětší a zvětší se také každá jím lovená kořist. Na Fidži si potrpí na co největší množství mrtvých. Dokonce mají jméno pro bojovníka, který zabil jednoho člověka (Koroi), deset (Visa), dvacet (Koli), třicet (Vanga). S počtem zabitých přibývá hrdinovi jmen, protože jiným způsobem domorodci počet nedovedou vyjádřit. Čím se tito „primitivové“ od nás liší? Jenom zbraněmi. Hromadění vítězství totiž v člověku vyvolává vášeň moci, radost z přežívání. Kdo okusil opojení z vítězství, bude dál vyhledávat podobné situace. Moc je těsně spojena se smrtí.
V mírových dobách je touha po opojení ze smrti jiných jenom skryta. Člověk ale touží po nebezpečí. Válka je přitažlivá tím, že předpokládáme, že zemřou ti druzí. Že budeme oslavováni za to, co je v době míru trestné. Mrtví se předpokládají automaticky. Pocit, že mezi padlými nejsem, povznáší. A po návratu budu oslavován.
Velmi atraktivní formu takového zážitku poskytuje možnost pověřit zabíjením jiné a dirigovat je. Naplánovat bitvu a přijímat hlášení. Čím těžší je bitva, čím masovější je vraždění, tím lépe. Generál je oceňován za množství obětí. Nezabil – ale je vítězem. Historikové se dodatečně snaží připsat takovým velitelům nejrůznější ctnosti. Sami dějepisci si neuvědomují, že podléhají fascinaci diktátorskou mocí. Hledají, neboť potřebují zdůvodnit nepochopitelné: že davy jdou jen tak na porážku. Hledají vznešenost. Ale ta tam nikde není. Protože vždycky je za vším jenom vládcova osobní vášeň: rozkoš z přežívání, rozkoš, která narůstá s jeho mocí. Chce přežít lidské masy. Je ovšem lepší, když bude umírat nepřítel. Ale vládce nepohrdne ani likvidací vlastních lidí.
Skutečný vládce totiž touží po tom, aby zůstal jediným člověkem. Aby všechny přežil. Pokud jsou kolem něho lidé, nemůže si nikdy být jist.
Vládce se bojí stráží, bojí se poddaných, bojí se příbuzných. Proto si někteří vládci nepřáli syna. Zakladatel říše Zulů v jižní Africe měl tisíc dvě stě žen. Pokud otěhotněly, byly popraveny. Jeho matka z touhy po vnukovi jednu z těhotných ukryla a jejího chlapce vychovávala. Když to Šaka náhodou zjistil, zabil ho vlastníma rukama. Jeho zabili vlastní bratři… Boje mezi panovníky a jejich syny jsou přece v historii známým jevem ve všech dobách.
Vládce také obvykle touží sjednotit svět do jediné říše. Zdá se divné, že by chtěl vládce zůstat sám? Komu by velel? Zde je nutné vzít v úvahu fakt, že moc jedince je tím účinnější, čím větší je jeho vzdálenost od ostatních. Příkladem může sloužit indický sultán ze 14. století, který nechal vystěhovat celé Dillí. Předtím postavil původním obyvatelům nové město, 40 dní cesty daleko. Podle věrohodného svědectví arabského cestovatele, jenž u panovníka strávil 7 let, se v noci vůdce spokojeně podíval do tmy pustého města a prohlásil: Teď je mé srdce klidné. Sultán byl přitom prakticky založený, chytrý vládce. Pokusil se pak Dillí zalidnit obyvateli z jiných měst, ale původní slávy už město nedosáhlo. Zdá se, že „puzení k pocitu jedinosti“ je velmi reálné a bude nutné se jím zabývat vždy včas a „zevnitř“.
Protože tento jev má co do činění s duševní chorobou, především s paranoiou. Nejnázornějším příkladem je kniha Paměti sepsaná prezidentem drážďanského senátu Schreberem roku 1903. Během devíti let v léčebných ústavech vypracoval souvislý systém, dokument o jediném člověku.
Schreber si představuje, že bylo zničeno celé lidstvo (podrobně píše, jak). Zůstal jen on, jak si vždycky přál. Jeho zachránily zázračné paprsky. Prožil mnoho vizí, kromě jiných i cestu do nitra Země přes všechna geologická období. Byl ve styku s hvězdami. Na hvězdách žily duše mrtvých. Duše se kolem Schrebera shlukovaly, vsakovaly do něj, pak se odpařovaly. Byl středem všeho. Jeho přitažlivost byla obrovská a nebezpečná. Byl vůdcem milionů duší a duše se blízko něj zmenšovaly. Připoutával je k sobě a polykal. Všechno ve vesmíru sloužilo jeho tělu. Má moc nějaký jiný cíl?
Reálná moc je ve svých krajních formách vždycky projevem choromyslnosti. A my ostatní máme na ní také svůj podíl. Vždyť náš vládce námi přečasto pohrdá! Ale to je už jiné téma. Canetti chtěl upozornit právě na chorobnost vládcova nitra a nutnost naší obezřetnosti.
(Ještě jednou se u Canettiho setkáme s přežíváním. V eseji Tolstoj, poslední předek (1971). Zde Canettiho zaujala opravdovost života Tolstého. Neustupoval moci v žádné podobě. Zemřel neusmířen s církví (byl exkomunikován.) V posledních letech marně bojoval proti tyranii kdysi milované a milující ženy. Nejhůře nesl pocit, že se stal něčím předmětem. Ale se smrtí se už roky snažil uzavřít smlouvu. Snažil se ji rozumově přijmout. „Nacvičuje si“ umírání. Přesvědčuje sám sebe, že je na smrt připraven. Nikdy by si nepřiznal, že jeho vitalita vzrostla přežíváním po smrti malého synka a nejmilejší, dospělé dcery.)
Zdroj: Canetti, Elias: Svědomí slov, TORST, Praha 1992
16.07.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 10