Při uvažování o tom, co je podmínkou vzniku inovací, cituje Steven Johnson (autor knihy Odkud se berou dobré nápady) z dopisu Thomase Jeffersona filadelfskému vynálezci, který roku 1813 požádal Jeffersona o radu ve sporu o prvenství patentu na automatický mlýn. Thomas Jefferson – jako právník – vynálezci odpověděl, že ochrana soukromého vlastnictví je dar nového sociálního řádu. Ale je sporné, zda se za výhradní a stabilní vlastnictví může považovat myšlenka, „prchavý vzruch individuálního mozku“. Myšlenka je zvláštní tím, že jakmile se o ni podělíme, nepřijdeme o ni, přestože se zároveň stává majetkem ostatních. A podle Jeffersona je cirkulace myšlenek planetou velkorysým záměrem přírody z důvodu posilování blaha všech lidí. Je jako vzduch, je pro všechny. Proto vynálezy nemohou být předmětem vlastnictví. Steven Johnson mnohokrát opakuje, že myšlenky „v přirozeném skupenství“ proudí, přelévají se a spojují s ostatními. Ale je úkolem státu zajistit, aby kreativní lidé nebo organizace mohli na svých nápadech vydělávat. Přitom stát musí zároveň být otevřenou platformou, nikoli centralizovanou byrokracií.
Následující text vychází z kapitol zabývajících se vznikem sítí přes jejich podíl na rozvoji civilizace, až po příklady toho, jak nezbytná je informační otevřenost a jak se dá podpořit nový dobrý nápad.
Stella
Tekutá síť
Myšlenky v přirozeném skupenství? Ano, autor knihy Odkud se berou dobré nápady staví na tvrzení počítačového vědce Christophera Langtona (a na Kauffmanově myšlence nejbližšího možného), že nejplodnější je okrajová zóna mezi přísným řádem a anarchií, zóna mezi „skupenstvími“.
Myšlenka je totiž produktem sítě, v níž se rodí nové spoje, nové myšlenky. Počátek jejího splétání hledejme už v prvotních inovacích mladé Země, kdy díky pojivým vlastnostem uhlíku vznikaly nové molekuly. Schopnost uhlíku spojovat se s ostatními prvky vedla až k hranici, za níž chemie a fyzika přešly k biologii. Spontánně vzniklé lipidy otevřely dveře k vývoji buněčných membrán a po vzniku nukleotidů evoluce pokračovala až k DNA. Teorií o původu života existují stovky, ale zdá se, že nejblíž pravdě jsou právě ty, které za prapříčinu považují generativní vlastnosti uhlíku a nekonečné zkoušky molekulárních kombinací, které dospěly až ke stabilním chemickým reakcím.
Síťové stavy se pak dají přirovnat k různým látkovým skupenstvím. V plynném skupenství vládne chaos, a pokud v něm molekuly vytvoří konfigurace, pak jen nestabilní. Konfigurace v pevném skupenství jsou sice stabilní, ale nedokáží se měnit. Nejplodnější je tekutá síť, v níž vznikají náhodná spojení, ale taková, že mohou dobře prozkoumávat nejbližší možné. Podobně se chová náš mozek se 100 miliardami neuronů. Mozkové buňky vytvářejí hustou síť, která neustále zkoumá nové konfigurace a nejužitečnější z nich dokáže uchovat.
Dobrý nápad je právě síť, protože myšlenka nikdy není samostatná jednotka. Můžeme ji považovat spíš za roj. Mozek dospělého člověka představuje o několik řádů větší síť než je celý světový internet. Přičemž počet neuronů není důležitý tak, jako je důležité množství spojení mezi nimi. Mozek tvůrčího člověka se opravdu chová jinak než mozek člověka spokojujícího se s monotónní prací. Jeho neurony pracují jinak, sítě mají jiný tvar. V nevhodném prostředí nelze mozek motivovat k tvůrčí činnosti. Potřebuje okolí se stejnými síťovými charakteristikami.
Metafora o skupenstvích se dá aplikovat i na vývoj civilizace. Dokud byl člověk lovcem a sběračem, kontakty jeho kmene s ostatními byly velmi omezené. (plynné skupenství). S rozvojem zemědělství a s narůstajícími počtem setkání s cizinci docházelo k informačnímu přelévání, jehož hustota se rychle stupňovala po vzniku měst. Neboť město, to je klasický příklad tekuté sítě. Prudký rozvoj měst renesanční Itálie je dokladem toho, jak úspěšně může na společném projektu pracovat více myslí, když mají dostatek podnětů.
Dokud informace přechovávali mniši v klášterech, šlo daleko spíš o „pevné skupenství“. Brány proudu informací otevřela právě až kupecká města. Nemůžeme ovšem hovořit o „kolektivní mysli“, ale o možnostech poskytnutých chytrým lidem, jednotlivcům napojeným na velké společenství. Dav nevymyslí nic. V oné plodné době rozkvětu severoitalských měst se rozšířila např. metoda podvojného účetnictví.
Bez této geniální myšlenky si rozvoj úspěšného podnikání a tržního kapitalismu vůbec nedovedeme představit. Kdo s ní přišel jako první? Nevíme. Byl to dobrý nápad, který mezi italskými kupci a bankéři cirkuloval nejméně dvě stě let, ale kodifikován byl až roku 1494. Podvojné účetnictví je totiž dobrým nápadem zrozeným v prostředí umožňujícím přelévání. Je přitom možné, že tato myšlenka přišla dávno, a možná až z Orientu…
Podle psychologů je v současnosti nejproduktivnějším zdrojem nápadů konferenční stůl, zatímco izolované kanceláře a uzavřené laboratoře tekutou síť zmrazují. Při pracovních schůzkách vznikají nové kombinace, nový kontext, pohled na jiné úrovni. Aktivizované soustředění se pak podobá toku, proudu, který nás unáší nějakým směrem, i když námi cloumá ze strany na stranu a nutí nás vyrovnávat balanc mezi řádem a chaosem. Málokdy totiž dojde k náhlému prozření. I ono totiž bývá výsledkem splétání sítě.
Zapouzdření informací, špatné vyhodnocení jednotlivcem, nedostatek konfrontace na strategickém pracovišti pravděpodobně napomohly tragédii amerického 11. září 2001. Pozdě bycha honit, po bitvě je každý generál, já to říkal. Z mnoha možných scénářů se jeden vždycky vyplní. (A i když zasáhne náhoda, najdou se jedinci, kteří předpokládali právě ji.) Každý pak hledá viníka, padají otázky, jak kdo plnil svou povinnost. Tak vypadala situace i po útoku na Světové obchodní centrum.
V červenci roku 2001 totiž upozornil agent FBI Ken Williams své nadřízené ve Washingtonu a v New Yorku na skutečnost, že se do leteckých kursů přihlašuje nápadně velký počet lidí napojených na radikální islám. Sám měl za to, že chtějí infiltrovat letecký průmysl. Zpráva byla uložena mezi nedůležité, a nedostala se tak k rukám šéfů protiteroristického útvaru. „Byla tušením, jež se potřebovalo spojit s jiným tušením.“ To druhé „tušení“ bylo upozornění instruktorů letecké školy, že se jistý žák, už tak svým chováním dost podezřelý, zajímá jen o kokpit a komunikační systém. Minnesotská expozitura FBI marně žádala o povolení prozkoumat jeho laptop. Povolení dostala až 11. září odpoledne.
Onoho léta 2001 nedošlo ke spojení dvou hlavních sítí: sítě elektronické případové databáze FBI s nervovou sítí mozků. I kdyby FBI měla modernější hardware, její informační architektura bohužel byla uzavřenou sítí. Určité dokumenty se chránily (a chrání) před samotnými agenty. FBI je aparátem na likvidaci tušení, pravice neví, co dělá levice. Elektronická databáze FBI tak eliminuje kreativní myšlenky.
Štěstí přeje připraveným
Náhlé prozření, osvícení, je daleko víc legendou než skutečností. Někdy se stane, že mozky poznamenané úrazem projevují mimořádné schopnosti asociace i rychlého rozhodování, ale to bývá opravdu výjimka. (Nezpochybnitelným faktem ale je, že největší tvůrčí schopnosti i výjimečnou inteligenci vykazují lidé se značně dezorganizovaným mozkem.)
Tvůrce nové platformy, World Wide Webu, Tim Berners-Lee, vypravuje, že na počátku jeho práce stála ohmataná viktoriánská příručka. Zeptejte se na cokoli. Jako dítě byl fascinován množstvím údajů v ní obsažených. Když se pak stal softwarovým konzultantem, topil se v množství informací. Ve volném čase začal tedy programovat aplikaci, která by mu pomohla monitorovat a třídit data. Během deseti let vyvinul tři verze, a teprve poslední dokázala dobře spojit dokumenty uložené v různých počítačích prostřednictvím hypertextových odkazů. Přiznává, že myšlenka „informačního dolu“ nebo „pletiva“ zrála roky a konečný výsledek je vyvrcholením dlouhého procesu přidávání ingrediencí, přestože se zdá, že se dostavil náhle.
Také vývoj Darwinovy evoluční teorie byl velmi dlouhý, i když on sám měl dojem, že ho k ní přivedlo náhlé vnuknutí při četbě malthusiánské teorie. O postupném a složitém zrání však svědčí jeho obsáhlé deníky. Jsou také důkazem toho, že evoluční teorie vznikala ve vlnách. Ostatně deníky, tato prastará forma ukládání, zaznamenávání, jsou nesmírně užitečné. Jsou zásobárnou tušení, asociací, souvislostí. Poskytují možnost vrátit se k uloženému s odstupem a vybrat si to nejužitečnější.
Šťastná náhoda?
V mozku probíhá nervová komunikace elektrochemické povahy. Sítě mozkových buněk se při ní aktivizují v organizované konfigurace. Tato dnes dobře známá skutečnost napadla poprvé německého vědce Otto Loevyho – ve snu. Sen poradil také Mendělejevovi, jak uspořádat prvky podle relativní atomové hmotnosti. A John Carew Eccles našel ve snu potřebnou odpověď pro formulování své teorie inhibiční funkce synapsí.
Zdá se, že mozek ve spánku provádí průzkum a experimentuje s novými kombinacemi neuronů. Pouhé tušení ve snu vykrystalizuje v prozření. Z mnoha pokusů se některá kombinace ukáže být plodná. Podobnou vlastností oplývá i denní snění, jak dokazuje legendární příběh Friedricha Augusta Kekulé se známým zjevením hada, jenž požírá svůj ocas (molekulární struktura benzenu). Náhlé osvícení po deseti letech uvažování! Jako by sny byly pověstnou primordiální polévkou, médiem, které zprostředkovává kolize kreativních vnuknutí. Kolize jsou totiž pro tvorbu nezbytné. Řada pokusů posledních let dokázala, že čím chaotičtější je šum v mozku, tím více lidské inteligenci prospívá.
Příroda si libuje v nových, náhodných spojeních. Také ví, že zhorší-li se životní podmínky nutné pro život organismu, není dobré konzervovat starý stav, ale je nutné hledat nové cesty. Ne chránit – ale hledat nové zkoušením náhodných spojení. Pro tento způsob se v angličtině používá slovo serendipity, šťastná náhoda. (Podle perské pohádky O třech princeznách ze Serendipu – vydal roku 1754 Horace Walpole.)
Serendipity znamená setkání se šťastnou náhodou v jakémkoli smyslu. Ať jde o radost z nového objevu, z dobrodružství, z něčeho nečekaného, ale vždy o setkání s něčím užitečným. Podobnému setkání s novým signálem je možné připravit podmínky. Divte se, objev nejednoho myslitele vznikl za chůze či při koupeli. Při soustředění, ale za jiné činnosti. Když tedy cítíme, že řešení je na dosah, osvědčuje se začít dělat něco úplně jiného. Nechat mozek, kterému jsme dodali munici, ať si pracuje.
Přes všechny nářky nad negativními dopady technologií platí, že zejména internet nesmírně rozšířil síť odkazů, asociací a náhod v dokonale použitelné podobě. Počet náhodných střetů nejenže neklesl, ale významně se zvýšil. Jde jen o to najít vhodnou chvíli k úniku, k odstupu, dřív, než budeme v našem tekutém světě na hranici chaosu lapeni do sítě se vším všudy.
Zdroj: Johnson, Steven: Odkud se berou dobré nápady, Dokořán, Praha 2012
11.11.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 34