Neviditelný čert

V saském pohraničí se některé oblasti přímo prohlašují za Vánoční zemi. V tomto kraji se totiž odjakživa vyráběly dřevěné hračky a hlavně tzv. vánoční pyramidy. Kult křesťanských Vánoc právě tady posilovali i četní potomci protestantských Čechů a Moravanů, pobělohorských emigrantů. Síla víry je přiměla opustit zemi v době, kdy odchod do světa pro většinu z nich znamenal opuštění domova navždy. Pro víru se vzdávali majetku, někteří zde kvůli spáse duše zanechali i velmi bohaté statky, jež zveleboval jejich rod po staletí. Víra byla nad vším ostatním. (Herrnhut)

Stella

Zděděná víra určuje jasný směr životní cesty a vymezuje hranice při rozhodování o všech závažných věcech. Spolu s ní předávají rodiče dětem neotřesitelnou oporu a měřítko hodnot. O to bolestnější je pak úporná snaha vymknout se zděděnému a dopracovat se možná sice téhož, tedy neochvějné víry, ale vlastní cestou. To je náplní svébytného skororománu Pavla Rejchrta Samochodci víry. Kdo jiný by byl povolán zabývat se tak stěžejní věcí, než právě básník a prozaik Pavel Rejchrt, jeden ze čtyř evangelických kněží v jedné rodině. (Miloš Rejchrt)

Kniha Samochodci víry se skládá ze dvou částí: Umělec Jan Kuta a Farář Pravoslav Hořec. Následující text vychází především z monologu neúspěšného hudebníka a úspěšnějšího literáta Jana Kuty. Jde, kráčí, vrací se, rozhlíží se, tápe v tvorbě i ve víře. Konfrontuje svůj život s životem skromného otce – pastora, s kariérou své úspěšné sestry vědkyně, s životem přátel. Posmívá se mediálním pseudofilozofům. Nesnáší populární představitele církve s televizními úsměvy a blahosklonnou shovívavostí vůči těm, kteří o podobnou oblibu neusilují. Znechuceně pozoruje obchodování s idejemi i přešlapování církevních institucí. Přesto v samém závěru knihy dospívá k novozákonnímu patosu. Zděděné splývá s protrpěným.

První dojem z četby: exploze básnického jazyka z hlubin minulosti, sesypání rozervaných vět a zavalení expresívní košatostí nečekaných spojení. Údery do hlavy, jeden za druhým. Tu máš, tu máš, třísk a prásk, líný čtenáři, jindy spokojeně klimbající nad zvolna uplývajícími předvídatelnými příběhy, beztak instantními (řemeslo se dá naučit.) Vrhnout na čtenáře kusy rozervané duše a s básnickou silou a s básnickou (a mužskou) ješitností a s básnickým strachem – já v tom nechci být sám! – to je těžší. Já tady řvu, tak mě koukejte slyšet! Sám sebou překvapený, předkládá hrdina (autor?) sám sebe před ostatní a prohlíží se ze všech stran. Jsem horší než ti, kteří vystudovali teologii, filozofii? Když jsem misosoft? A jsem jím z nezbytnosti, nebo je opravdové mé přesvědčení, že znamená víc život žitý než filozofování o něm? A když budu naplno žít, co mám dělat s tím, že potřebuji světu sdělit (jako ti užvanění), jak to vlastně je? Kam, mezi koho budu patřit pak? Březina, Durych a Halas byli věru klidnější…

Ani kousek snahy o smířlivou syntézu, to je Rejchrt. I když nakonec přece. I jeho doběhla nutnost tvar uzavřít. A ještě nezapomeňme na jedno: on si s námi hraje.

A dech nabíraje, dech jen nabírám (Halas)

...uměřenost výrazu mi byla cizí... trhal jsem raději v pravdivé disonance, co se mi jevilo verbálně nezharmonizovatelným, vždyť i umělecké nasládlosti, (a mohly být prvotřídně nekýčové a „dobře udělané“), pokud je krutá skutečnost usvědčila z obcházení pravdy, volaly i pro hluchého do nebe, byl to hlas něčí vydřené krve, z které tyl každý establishment.

Literatura je – opakuji – sakum pakum lež. Byť jazyky lidskými mluvila i andělskými… Cililink zvonců, kdyby aspoň kravských! Toť by byl aspoň kus života.

Od dob, kdy jsem se začal zajímat o jazyk a psaní, jsem po celý dosavadní život zápasil o věrohodnost již obyčejného, nenáboženského slova. Což teprve jazyk víry, symbolika evangelia, Kristova dálka i blízkost. Ve formální sféře to pro mne znamenalo, že jsem skoro neustále odvolával, co jsem přece zároveň tvrdil. Cítil jsem totiž svou nedostatečnost, která tkví v ustavičné přibližnosti výrazu…

Dodnes dobře, činíš, Obře, že ho sejmeš, když ho vidíš! Oko trolí! Víš, jak se tě bojí?… A to ani po pětadvaceti letech psaní neví, co se literaturou doopravdy míní! On sám totiž míní, že se stěží něco doopravdy míní. Proto kráčí jako ráče. Leze dějin pod pohrabáče. Nazpět a zase tam, od kolíbky až do bim‑bam! Už se tu nikde nezvoní, ke hranám života nevoní. Jede, jede, poštovský kartáček, Zdravuška zdraví a zubatý pán!

Kuta (Rejchrt?) se kdysi toužil stát umělcem proto, aby se zbavil úzkosti ze života. Domníval se, že jako umělec životu uteče a stane se jen jeho nástrojem. Po čase si uvědomil, že snahou o estetickou samoúčelnost výrazu se dopracoval k etickému rozporu. Mezi láskou a pravdou neexistuje spojení, pokud jde o umělecký výraz. Tyto alternativy se vylučují, pokud jde o věci kruté, zlé, ošklivé. Ona i mravnost má mnoho strašných, strašidelných doprovodných odstínů, jakým je např. trestání vraha trestem smrti…

Strašné jsou ty mé automatismy, textově psychické či které…

Jawohl, můj bossi! Došplhal jsem se do kanálové mříže, vyčleněn navěky z vědecké stříže, postrádaje střih a kosmetiku, profesionální zvyklosti a pravidla oboru, jakýsi beznadějný homeless na chodbách všech institucí, hradů a zámků, nula, veš, veš veškerá, uctivě tvůj blb Sekera! Víš rozhodně dnes nepoměrně víc než já, více píce Ti přeju, sám držkou reju, víš bratře a kujone skoro všechno, sleduješ klasiku i techno, přes ústav odebíráš knihy – perly, mně zůstal vlastních depek perlík, rýmuju umanutě nugát řeči, sladkosti jazyka, trpaslík v kleči, moc se mi nepoddává materie ducha…. Rád sbírám svojí duše ideály, jsouť čisty, pusty, rovné lineály. Tak se Kuta obrací k úspěšnému kolegovi.

Čeština je nebezpečně krásný jazyk, skýtá možnosti tvárnění i znetvoření, velmi pružných přesunů nálad, vážnosti a veselosti, jich záměn a též jakéhosi obcování se stíny odešlými z časnosti, stačí pokorně se přichýlit k archaismům, či takřečeným starobylostem, abychom pocítili neobyčejnou blízkost zašlých časů, pěšin zmizelých, oblak odpluvších a šťastni byli z duše jazyka, ano, z té její niterné, přesvědčující a blaživé krásy, jež sama v nižádném zrcadle, ať rovném či křivém přítomna není.

Rejchrt správně píše, jak mu vadí, že z liturgie zmizela Bible kralická…. Bible kralická jako slavnostní, vysoký pomník básnického jazyka. Pozoruhodný je postřeh o jazyce jako o mostu spojujícím časy!

Život a víra

Ačkoli si hrdina románu (Lyrický? Epický? Autor?) v mládí přivlastnil ironický škleb šaška, věděl, že víru v sobě nese odjakživa. Cítil, že si ale nejdříve musí ujasnit, čemu vlastně křesťanství věří, odmyslíme-li si pověry a folklorní liturgická rezidua. Hledal odpověď odpovědnou pouze Bohu a bohosloví. Touží novozákonně věřit. Odmítá moderní pojetí víry zbavené základních dogmat. Hledá víru podle své individuální míry – nemíní se spokojit pouze s vírou zděděnou. Zprvu chtěl stavět svůj osobní systém víry na podloží rozumu. Všiml si, že mnozí členové církve po letech zjišťují, že byli ve skutečnosti po celý život nevěřící. Objevili nespojitost mezi Hospodinem a naším takzvaným přirozeným lidským životem. Rejchrt si ovšem skutečný ateismus nedokáže představit. A rád by ho zažil!

Jak to, že velká většina lidí v mém národě tímto způsobem již dávno smýšlela, jak to, že tohle vůbec vydržela? Hromadné skoky z věžáků se nicméně nekonaly. Ztratíme-li víru v Boha, či jestliže se již nezaviněně rodíme do její neexistence, což je případ většiny mého národa, je tu pravděpodobně mocný Zástupce, nebo přesněji řečeno Náhražka: Život sám, nedohledná propast obludné, opojné záhady, jež si bezpečně zjednává přetrvání, nová rození, návrat týchž situací, běd, bolestí a marností pod sluncem. Život! A přece: pro vteřinu krásy v něm zapomínáme na celá nekonečna bídy.

Jak hrozné a nepochopitelně přitažlivé! Býval bych rád umělcem v radikálním, nemilosrdném smyslu, abych se zbavil úzkosti ze života, jež pochází z reflexe, z přemýšlení o nepomyslitelném, neboť tak vnímám život: jako záhadu, od níž se myšlenky odrážejí do své vlastní skutečnosti…

Mým úkolem se stalo mít odstup, nedůvěřovat. Životu v žádném případě. Mít sice pro život naději, ale to přece nebyla víra v život, klanění se jeho Propasti… Vždyť bezprostřednost života stála v příkrém rozporu proti duchu…

Marně hrdina knihy hledal odpovědi na snobských konferencích, při intelektuálských exhibicích. Nejvíce si porozuměl s opovrhovaným, nemoderním farářem Pravoslavem Hořcem. On ho poučil o tom, že literatura lže, ale že i život je nepřetržité přetváření přetvářky, samá úskočná past a neprůhledný samoúčel, volně těkající i dravá, nezachytitelná a nezastavitelná nespravedlnost.

Všechny totality jen zvýraznily onen hrozný rys života.

Ale vždyť jediná lidsky dostupná pravda tkví právě v odvaze či možná úzkosti přiznat a vyznat lež! Roztrhnout před Hospodinem své zatraceně „dobré“ srdce! Pokání je opravdová možnost každého člověka, ne sebemrskačství klášterníků, nakonec církví vydržovaných jako historická reminiscence a nezávazná ukázka! Víra pak není z nás, je dar, je odjinud. A víra potom kéž sama v sobě nalézá důvod, který ačkoli je sám nesdělný, vede k původnímu i poslednímu smyslu všeho sdělování a tím v době skrývá i možnost či vnitřní moc vytvořit obec. Zatím však, říkal jsem si, ať žijí samochodci a ať se snaží vyslovit nemožné!

A mezitím (jsme moderní)

Co ještě pro lid vyždímat z dešťů milosti…, která mizí ze současného vědomí, zakryta leskem plechů, nových modelů, neomezeně vybavených a pohodlných, potlačena vypouleným blahem pomerančové chuti jakéhosi absolutního džusu, posledních superlativů rozkoše, ničím už nelomených přitakání Věčné Totalitě Zdejšnosti… proč tak náhle ztráta spásy, vymizení jakékoli její potřeby a povědomosti, všechno vždy hůře zkuřeno, zteletěno, pokles pod rekordní bod zestupidnění… vy páni estéti mravokární… z mocnářství se oprášily chasidské klobouky, roztodivné pochoutky si dáme na talíř, na srdce vestu a jazyk na ni. Wunderbar, nicht?

Čistý čtverec lákal výtvarníky v první čtvrti dvacátého století… Hle, opilé a kalné vědomí druhu homo sapiens potřebuje si klást meze a mřížky, aby příbojem o ně bilo, aby rozeznávalo svou zběsilost… nekonečnou žízní po nekonečnu, avšak právě: skrze konečno… skrze geometrickou konstrukci s nádechem gilotiny. Tato mez však znamenala aktualizovanou přítomnost objektivní viny.

Takhle vypadala klasická panelová sídliště: žádná křivka, žádná ozdůbka, žádný alespoň titěrný pesudoživot: dokonale a čistě mrtvého sebe duch vítá na svět… Koncem téhož století nezbyla z opojení rozumu ani karikatura, ani lež, ani lesklá bota či šavle vražedné ideologie… divně doutnaly v lidských nitrech zbytky duševna v přejímkách motivů a praktik z alternativních religií, rozum zůstal užitečným leda pro kontrolu účtenek, pro seznámení s pravidly hracích automatů.

Ach, co dál zhroutily se pilíře… upadlo všechno ve vtip, leč ani to není přesné, vždyť důvtip všude selhává, kritéria jsou v koncích, avšak stupidita šturmuje: Do boje! Do jakého, ptám se, když války a hlad válcují celé země, nálety sleduje přežraný národ v televizi… mohutná ruská duše tvůrce velkopláten, tlusté vrstvy žluti, které snad mají sugerovat radost ze sluníčka, jež pro nezkaženou potěchu turistů klouže popadesáté, posté v malých obměnách téhož motivu po prejzech historických stříšek nad pizzeriemi, ale ovšem, o kousek dál natěsnán mystický obchůdek s miniaturními formáty vesmírných spirituálních modří. Velmi levné, neb drobné, 200 Euro, krásné, jawohl, da, o yes, co je to kunst a antikunst…

Na počátku naší civilizace stojí Kain a všechny úspěchy jedněch jsou vykoupeny krví jiných. Nikdo nikoho nešetří, hledáme stále ještě slabšího, než jsme my. Pud k vraždě se časem zapracoval do zákoníků války, msty i vlastnického práva a rafinovanou cestou až do strategie obchodu, až v samu sílu kultury, v energii formy, výrazu, stylu, v symbiózu velkých umělců s velkými uchvatiteli, utlačovateli, ba i hrdlořezy… Umění zkrátka parazituje z prolité krve. Každý, i apolitický umělec staví na kultuře vyrostlé z násilí… klenul jsem duhové oblouky nad masovými hroby. Tvořit pak znamená – unikat. Protože všichni jsme vinni. Ale kdybychom nebyli vinni, nežijeme.

Moc odhalení najednou, Pavle Rejchrte! Dopřejme si v čase adventu alespoň na chvíli zdání nevinného počátku.

Zdroj: Rejchrt, Pavel: Samochodci víry, Stefanos, Jindřichův Hradec 2004

P. S.: V názvu příspěvku použity verše Františka Halase

16.12.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 4