Neviditelný čert

Za druhé světové války byly mezi americkými ženami pilotky, jiné ženy pracovaly v továrnách a měly své odbory. Skončila válka a od žen se očekávalo jediné: že se vrátí do domácnosti a plně se oddají péči o děti a o manžela. Zprvu ženy tuto roli považovaly za samozřejmou a dá se říci, že ji plnily s nadšením. Ale po čase začal vzrůstat počet žen otupělých, bezradných i nevysvětlitelně nemocných. Hospodyňky se ocitly v pasti. Důsledkem obětavé starosti o spokojenost rodiny v domku na předměstí byla ženina emocionální prázdnota a těžký pocit viny.

Stella

Podobným procesem prošla i Betty Friedan, jejíž matka se kdysi kvůli rodině vzdala práce redaktorky. Jak Betty Friedan vzpomíná, ještě v padesátých letech se univerzitní studentky styděly za intelektuální zájmy, a pokud nějaké měly, aktivně se je snažily potlačit. Pro dívku bylo společensky naprosto nepřijatelné, aby dala najevo, že přemýšlí o něčem abstraktním. V názoru, že jsou zrozeny výhradně pro život obětavé hospodyně, byly mladé ženy utvrzovány i vysokoškolskými učiteli. Ti nepředpokládali u mladých žen žádný nadprůměrný intelektuální výkon a ani jej nepožadovali. Stávalo se, že na semináři se většina děvčat věnovala ručním pracím, a jeden z profesorů si Betty Friedan postěžoval, že kvůli svatbám není schopen stanovit termín přednášky.

Sama Betty Friedan se přestala stydět za intelektuální zájmy až na univerzitě při studiu psychologie. Ale když měla dostat výjimečné stipendium, odmítla je kvůli příteli, který si její další studium nepřál. Také ona podlehla všeobecné představě o jediné ženské roli. Provdala se, porodila tři děti (při druhém těhotenství byla vyhozena z novin). Plně se oddala životu vzorné americké matky a manželky z newyorského předměstí.

Když se v roce 1957, patnáct let od promoce, sešla s ostatními absolventkami, uvědomila si, že všechny negativní zkušenosti mladých žen se nápadně shodují, a že tedy půjde o hlubší fenomén. Poté napsala článek, ve kterém formulovala teorii feminine mystique. Tuto teorii pak rozpracovala do širší studie o emocionální prázdnotě a ženské nespokojenosti. Je příznačné, že původní článek odmítly uveřejnit všechny ženské časopisy, do nichž jej poslala. Téma se přesto rychle stalo tématem celospolečenským, ovšem muži za příčinu ženské „rozháranosti“ označovali volební právo a přílišnou vzdělanost. (Oboje jako výsledek první vlny feminismu. Druhá vlna přinesla boj proti „genderové slepotě“ – v soukromí, v intimním životě.)

Publikace s názvem Feminine Mystique od Betty Friedan se rychle dočkala mnohamilionových reedic. Stala se příkladem toho, jak jedno dílo dokáže změnit společnost. Friedan sice vycházela ze znalostí nejrůznějších teorií, ale především z hluboké životní zkušenosti. A dokázala ženám předložit plán, jak skloubit péči o rodinu s uplatněním vlastního talentu a potřeby seberealizace. Jako autorka nečekala, že ohlas její knihy bude v Americe takový, že doslova převrátí život žen naruby. Ale instituce (i politikové) v tomto ohledu vyšly ženám obdivuhodně vstříc.

Toto sociologické dílo u nás vyšlo až 40 let po vydání v USA, v roce 2002. Na pochopení nenáročná, leč velmi fundovaná kniha odráží problém, který u nás měl a má odlišnou podobu, ale problémem stále zůstává: u nás přetrvává mýtus ženství také, především v představě ženy jako krásného zjevu, dokonalé bytosti z reklam, navíc po všech stránkách výkonné…

Ze všech dílčích témat, jimiž se kniha zabývá, jsem vybrala to, o němž se domnívám, že k naší současnosti má hodně co říci. První se týká mládeže, pro jejíž soudobé postoje špatně hledáme vysvětlení, druhé téma má obecnější ráz: co dělá člověka opravdu člověkem.

Zombie (Z nadbytku?)

Připomínám, že Betty Friedan vychází z americké reality 50. let. Zdá se ale, jako by k nám s velkým časovým odstupem doputovaly některé velmi podobné jevy, s nimiž si nevíme rady. Friedan našla odpověď.

Dospělí marně přemýšleli, co se to v Americe za patnáct poválečných let stalo s dětmi a s mladými lidmi vůbec. Učitelé si zoufali nad pasivitou, lhostejností a znuděností svých žáků. Nad nedostatkem disciplíny. Děti byly ochotné pracovat jen polovičatě a odmítaly vynaložit jakékoli vlastní úsilí k čemukoli, včetně zábavy. Dělaly nezbytné minimum toho, co se od nich očekávalo. Nic víc. Budily dojem neživých, náměsíčných bytostí. Přitom se i vysokoškolští studenti domnívali, že za jejich neúspěchy vždycky může špatný učitel, protože poslechem dobré přednášky by se všechno naučili automaticky a hned. Zkrátka, odmítali se přemáhat a namáhat, nic je nebavilo a stávalo se, že znudění mladíci volili i cestu celodenního přebývání na lůžku – jen tak, pospávali.

Bylo zřejmé, že vývoj dětí se zastavil. Nedospívaly. Jejich pasivita a poddajnost připomínala stavy známé u žen v domácnosti. Ale u dětí šlo přece jen o jev patologičtější. Zabíjely čas. Mladí vzdorovali všem snahám svých vychovatelů, samostatnost je vůbec nijak nelákala. Nechávali se bavit, bez touhy po tvůrčí činnosti. Evidentně jim scházela fyzická práce. Byly prostě netečné a líné. Někteří mladí hledali ten pravý život a vzrušení – v beatnickém vzdoru, v kriminálním chování, ve vandalismu.

V 50. letech zaznamenali odborníci zabývající se chováním amerických zajatců v Koreji, že vojáci vůbec neprojevovali nějakou zvláštní aktivitu, aby přežili, nevynakládali žádné úsilí, aby aspoň trochu zmírnili svoje tvrdé podmínky. Šokující bylo, že nejevili zájem o osud nemocných spolubojovníků a ti bez pomoci umírali. Ostatní se stáhli do sebe, nepokoušeli se ani sehnat jídlo, ani se nějak udržovat v čistotě… Jistě tady svou roli sehrál šok ze zajetí. Ale hlavní chyba se musela stát někde ve výchově.

Tento jev – pasivita a ztráta identity – byl v takové míře v dějinách zaznamenán vůbec poprvé. Jak se mohl objevit právě v podnikavé a pracovité Americe, kde se ještě relativně nedávno také ženy podílely na těžké práci při kultivování nových území? A proč byl tento jev zaznamenán především u chlapců a mužů?

Odpověď

Betty Friedan vyvozuje, že všichni takoví mladí byli potomky středostavovských žen, které žily v souladu s představami o ženském mýtu. A podle něj má být žena pasivní a poddajná. Má se zabývat jen svými dětmi a nedovolit vnějšímu světu, aby narušil její klid. Ženy pak nedostatek možností, jak uplatnit svůj talent a skutečné potřeby, řešily únikem do světa fantazií a životem prostřednictvím někoho jiného. Tak se také stalo, že nevědomky absolutně ovládly své dítě a zbrzdily jeho růst.

Podobný vztah připomíná jakousi symbiózu. Ale biologická jednota dítěte s matkou končí přerušením pupeční šňůry. Od té chvíle je dítě samostatnou bytostí. Avšak podle četných psychologů (a básníků) přetrvává symbióza psychologická či emocionální, jež má smysl do té doby, než se „zrodí“ vlastní duše dítěte. Ovšem toto pojetí vedlo až k patologickému chápání mateřské péče a lásky na dobu neurčitou. Působením takové výchovy děti přebírají matčiny sny, zpravidla infantilní, a ve skutečnosti přehrávají matčiny tužby a konflikty. Nejsou tím, kým by měly být. Samostatnou, aktivní, tvůrčí bytostí.

Přehrávání znamená chování, které není v souladu s momentální skutečností, ale je pouze projevem podvědomých dětinských přání. Psychologové dokáží přesně vystopovat původ přehrávání v nevědomém využívání dítěte matkou – k realizaci jejích nesplněných představ, a tedy k zabrzdění vývoje dětské osobnosti.

Vězení

Podstatou ženského mýtu je právě tato destruktivní symbióza. A destruktivní proces se přenáší z generace na generaci: u dívek dochází k oslabení ega pod příslibem, že se jejich život naplní v manželství. Nejsou nuceny se prát s potížemi, vyhýbají se těžkým životním zkouškám. Zůstanou polovičními dětmi. Při péči o manžela a děti přestávají žít vlastní život, žijí jejich životy. Čím dál tím méně si uvědomují i sebe sama a ztrácejí kontakt s realitou.

Člověk má ale potřebu růstu. Pokud této potřebě žena nevyjde vstříc, začne trpět nejrůznějšími poruchami. Její děti se budou utíkat do světa iluzí a budou se vyhýbat opravdovým překážkám. To je společností tolerováno u žen, ale mužům se slabost neodpouští. Chlapci tak nakonec nejspíš začnou pracovat na svém růstu, ale ženy se stanou obětí. Můžeme hovořit o dehumanizaci společnosti.

Konvenční pojetí ženskosti představuje ženskou neangažovanost a život v zastoupení jako dva pokusy o vyřešení konfliktu mezi nutkáním dále se rozvíjet a strachem z neznámých situací. Žena se vzdaluje realitě mimo domácnost a žije prostřednictvím svého dítěte. Oboje pak je vždycky útěkem před rozvojem vlastní osobnosti. Podle psychologa je jednodušší přivést na svět dítě, než obstát u zkoušky na výbornou. A skrytý pocit prázdnoty matka předává dál…

Nezralé, infantilní matky nahrazují skutečnou mateřskou lásku symbiotickou shovívavostí. Nevypěstují u dítěte pevný charakter a sociální cítění. Mnohé ženy netuší, že podvědomě u svého dítěte pěstují amorální a asociální klony. Osobnost matky je určující také u malých autistů, proto je zapotřebí vždy vyšetřit nejprve matku. Pokud se matka ztotožní se svým dítětem, ve skutečnosti je podvádí. Tím, jak chce dojít vlastního naplnění, podporuje duševní a charakterové poruchy vlastního dítěte. Podobné chorobné projevy nezřídka zmizí, když si matka najde vlastní zájem, jiný, než představuje její dítě.

Vývojové ustrnutí amerických žen je porucha oslabující jádro zdravé osobnosti. A bez tohoto jádra se novodobý člověk neubrání tlaku dehumanizující masové kultury. Pokud má žena pocit, že neznamená vlastně nic, přichází o svou identitu úplně stejně, jako o ni přicházeli vězni v koncentračních táborech, když byli nuceni vzdát se identity a splynout s davem. Byli zbaveni všech zájmů, možnosti rozhodování i vyhlídek do budoucnosti a časem se jejich veškerá existence soustředila na fyziologické potřeby. Bez kontaktu s vnějším světem se postupně stávali nepřáteli druhých a nakonec i sebe sama. Přišli o to, co dělá člověka dospělým, a klesli na nižší biologickou úroveň. Umírali pomalou smrtí ducha a myšlenek.

Pokud člověk žije v destruktivních podmínkách a přizpůsobí se jim, pak nutně musí přijít o vědomí vlastní identity. Ženy v domácnosti přestávaly rozvíjet svou přirozenou inteligenci a hledaly útěchu v kupování věcí, v uspokojivém sexu a v mateřské lásce. I když si namlouvaly, že se vnějšího světa vzdávají kvůli rodině, jejich oběť neměla žádný smysl.

Proč?

Jedinec je psychologicky zdravý, normální, pokud dokáže být šťastný, smířený sám se sebou a žije-li bez pocitu viny. Takový stav nastane jen tehdy, dojde-li člověk naplnění a stane se tím, k čemu má předpoklady.

Člověka odlišuje od zvířat neustálá potřeba rozvoje a růstu, nutkání zdokonalovat se a potvrzovat svou existenci schopností jednat a rozhodovat se. Tato síla vůle nepředpokládá agresi ani soutěživost. Přizpůsobit se vlastní kultuře je málo. Člověk musí přijmout odpovědnost za svůj život a za svou budoucnost. Zdravý člověk přesahuje přítomnost, nežije pouze daný okamžikem, nevydává se na milost a nemilost vnějšímu světu a svět přetváří a buduje. Na rozdíl od zvířete člověk těží z několikatisícileté minulosti a dokáže si představit, co bude dělat zítra. Jedním z důležitých předpokladů duševního zdraví je i zájem o vědění a o nejhlubší otázky. Vnitřní růst je zdrojem uspokojení, ale nese s sebou také riziko vnitřního utrpení. A ne každý je ochoten je podstoupit, protože by se musel vzdát některého ze vztahů nebo bezpečného stereotypu.

Žena v domácnosti nesleduje zpravidla žádný vlastní záměr, ztrácí povědomí o tom, kým je, postrádá osobní cíl, jehož naplňováním by její dny získaly nějakou strukturu, cíl, který by jejímu životu dal směr a smysl. Ztrácí úctu i sebeúctu. Pokud se dokáže vzepřít konvenční představě o feminine mystique, vymaní se z fyziologické úrovně, do níž byla vmanipulována.

Stella: Ira Levin ve Stepfordských paničkách přesně vystihl jedno: pokud chce muž vlastnit dokonalou manželku, musí živou ženu zabít. Nevím, jestli jsou mé informace správné, ale pokud tato zásadní kniha u nás vyšla opravdu až v roce 2002 (překlad Jaroslavy Kočové, předmluva Pavly Jonssonové), pak je to zarážející.

Zdroj: Friedan Betty: Feminine Mystique, PRAGMA, Praha 2002

09.01.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 15